Johny Cash to vidí podobně

Měl bych tu ještě jeden optimistický příspěvek k tématu „měkké predestinace“ (tak nazývám svůj pesimistický názor v tomto ohledu). Jedna z mých oblíbených písní od Johnnyho Cashe Desperado vypráví příběh člověka charakterově odlišného od hrdinek Haibane Renmei. Přesto je i u něj řešení stejné, byť v písni může vyznívat lehce frázovitě. Samotné vylíčení osobnosti však považuji za mistrné.

Haibane Renmei – semena Slova v akci

Paráda. Můj první příspěvek a hned netradiční!

Na živých zpátečnících jsme se nikdy nedostali k tématu anime, nikdo z nás také tomuto druhu umění příliš neholduje, přesto mám oprávněnou naději, že i vy, bratři zpátečníci, si můžete užít a zamilovat seriál Haibane Renmei tak jako já.

Během třinácti dvacetiminutových dílů se Jošitoši Abemu (námět a scénář) povedlo vystavět nádherný svět, vykreslit několik postav a odvyprávět příběh, který si zaslouží být sledován. Mým úkolem je pouze vás přesvědčit, že pro zpátečníka není sledování tohoto seriálu ztrátou 4 hodin života a navíc poskytnout několik poznámek důležitých pro interpretaci díla.

1. Autor používá motivy vlastní různým náboženským tradicím, ale nejvíce asi čerpá z křesťanství. Seriál se především snaží odvyprávět příběh, ale pokud budeme mluvit o nějakých výpovědích vlastních tomuto anime, pak budou tyto odkazy spirituální a nikoliv teologické.

2. Hlavními postavami jsou Šedokřídlí, kteří

   mají svatozář a křídla, čímž připomínají některá tradiční vyobrazení andělů z křesťanské tradice. Jišitoši Abe však přiznal, že to byla volba čistě estetická, což je signifikantní – autor se nezdráhá diváka zavádět, pokud si to žádá krása nebo efekt, což dílu nepřidává na kvalitě, ale rozhodně na poživatelnosti (což je hodnota, která není námi zpátečníky nijak akcentovaná, ale vzhledem k tomu, že je to dílo z jiného kulturního okruhu, rozhodně se trochu pozlátka hodí, aby u toho anime neznalý evropan vůbec dokázal sedět)

„Vždycky jsem si myslela, že je tohle město nějaký zábavní park. Ale nehledě na to, jak jsou všichni milí, pro koho se tu vlastně snažíme? Dějí se tu smutné věci. Jsou tu proklatí, kteří trpí. Kdo jsou Šedokřídlí?“

3. Při interpretaci se je třeba vyhnout četně vídaným, ale

   marným pokusům o chápaní seriálu jako veliké alegorie. Snad nejklasičtějším pokusem o vysvětlení vykresleného světa je názor, že město obehnané vysokou zdí, kde se celý děj odehrává, je očistec, ale to s sebou nese problémy (například ve seriálu se, na rozdíl od očistce, rozhoduje o spáse). Mám za to, že s největším užitkem lze sledovat seriál bez přílišného intelktualizování, které zřejmě ani nestálo za jeho vznikem.

4. Hlavním tématem je hřích, který je pojímán překvapivě vyzrále křesťansky a nelze jej plně popsat v psychologických termínech. V seriálu zazní jedinkrát slovo s

   pása, přesto se kolem ni všechno točí. To, že autorem není křesťan je paradoxně pozitivní skutečnost, protože spása jím nabízená, ačkoliv je co do typu křesťanská, existuje bez Krista, což zatěžuje poi

   

   ntu seriálu problematickými otázkami, z nichž nejzávažnější je asi tato: „To nemáme všichni šanci na spásu? Je naše spása také dílem štěstěny a náhody?“ To proto, že v seriálu představený model spásy je skrze člověka, tedy skrze to, co je ze všeho stvoření, po kterém mohl Japonský autor sáhnout, Bohu nejpodobnější. Přesto je cítit nedostatečnost této vize.

5. Ačkoliv bych autora nepodezříval z toho, že něco ví o problému predestinace, je to jedna z otázek, kterou nastoluje a řeší. Existují lidé, kteří jsou zatíženi dříve, než jim lze přičítat jakékoliv provinění (ať už to chápeme nadpřirozeně, nebo zcela přirozeně, třeba sociálně). Z nich se pak velmi lehce stávají svině. Oproti tomu někteří procházejí životem za zvuku harfy a citery, je pro ně lehké smát se a pracovat, odpouštět a milovat. Existuje stejná cesta spásy pro obě dvě kategorie lidí?

„Je to ironie. Když jsem uzavřela srdce a byla milá, každý mě měl za dobrou Šedokřídlou.. I když v mém srdci bylo temno a špína.“

6. Konkrétních „lidských“ témat je celá řada a často už jejich otevření dává člověku pocítit onu hřejivou radost, že není na světě sám, kdo si podobné otázky klade, kdo takto o věcech uvažuje a kdo nachází jen náznaky odpovědí.

7. Mimořádně povedeně je zpracováno téma jmen, které je vlastní židovsko-křestnaské tradici. Existuje jméno, kterým nás ostatní volají, existuje také to, kterým nás Bůh povolal do existence (to se dozvíme na věčnosti). Ale ve skutečnosti máme ještě jiné pseudo-jméno, kterého se bojíme. To je jméno, kterým se hřích zaštiťuje proti milosti v okamžiku, kdy bychom ji chtěli přijmout. Uvědomění si tohoto jména, které jsme dali sami sobě je nutné pro nalezení toho skutečného.

8. Na druhou stranu ne zde nacházejí také velké interpretační kříže, pokud chceme myšlenkový svět seriálu sladit s křesťanským „světonázorem“. Tak například kruciální výpověď: „Kdo zná svůj hřích už žádný hřích nemá.“ sice lze interpretovat správně, ale rozhodně to není interpretace všeobecně přijímaná a kdo ví jak to myslel autor.

9. O křesťanských motivech v Haibane Renmei byla sepsána celá kniha (Set Apart od Daniela Cronquista), která se asi dosti kostrbatě snaží udělat ze seriálu ortodoxní katechetickou pomůcku, čímž rozhodně není. Neuspokojí příliš ani křesťana, ani nevěřícího fanouška anime, ale je důkazem toho, že nejsem ve svém názoru o blízkosti témat a motivů díla a křesťanství úplně vedle.

„Bála jsem se. Když požádám o pomoc z hloubi srdce, co když nikdo nepřijde? Co když jsem skutečně úplně sama?“

10. Kromě všeho tohoto je to však také dílo krásné a to jak po vizuální, tak především po hudební stránce.

Doufám, bratře zpátečníku, že mi mé hloupé nadhodnocující představy o seriálu vyvrátíš. To totiž znamená, že se na něj budeš muset podívat.

Nejtěžší volba

Brilantní dokument o několika statečných ženách, které z různých důvodů nešly na potrat, i když věděly, že dítě, které se jim narodí bude buď těžce postižené nebo hned po porodu zemře. Poslouchal jsem je se zatajeným dechem. Snímek není bojovnou pro life agitací, a přece implicitně vyznívá pro život právě silou svědectví oněch maminek

Kde končí naděje, začíná peklo

Má prý to naše virtuální obohacovadlo být nejen kulturní, ale i duchovní. Dovolím si sem tedy na úvod plácnout příspěvek, který se hodí spíše k tomu druhému adjektivu. Velkou inspiraci jsem totiž v posledních dnech nalezl v osobě otce Mariána Kuffy, o němž pojednává povedený a při vší své stručnosti vydatný dokument Kde končí naděje, začíná peklo.

Je to člověk, jenž má zjevně blíž k vězňům a prostitutkám než k chytrým knihám. Zaujalo mě na něm leccos. V první řadě jakási jeho požehnaná lehkost – do Žakovců před lety přijel v šusťácích a s igelitkou, víc věcí neměl, a pokud bude odvolán jinam, je prý připraven zas s jednou igelitkou odjet. Když člověk pomyslí, kolik banánovek potřebuje jen k tomu, aby si sbalil všechny za rok nasyslené seminární serepetičky, je mu (mi) stydno.

Též vážnost – civilní a nepatetická – otce Kuffy zdá se mi pozoruhodná. Ten člověk nemá potřebu ironií relativizovat svět kolem sebe, své dílo ani sebe samého. Našinec sarkasmus často potřebuje jako zbraň proti pocitu vlastní důležitosti a taky aby si nepřipadal jako trapný kazatel, když už mluví o věcech duchovních. Je to obecně český, možná i československý jev tahle nedůvěra vůči vážnému diskursu o vážných věcech. Na rozdíl třeba od Poláků se bojíme heroických slov a velkých gest. Na to jsme si málo sebou jisti. Jakožto Čech(oslovák) tedy žasnu nad tím, s jakou nestrojenou, sebe nerelativizující vážností slovenský páter Kuffa vypráví o tom, jak se rozhodl věnovat život Bohu a z lidí pak těm nejposlednějším. Kdyby jenom mluvil, vyznělo by to snad trapně. Ale vzhledem ke skutkům, o něž je opřena jeho řeč, mi nezbývá než smeknout.

Dotyčný mi svým dílem připomněl trošku Guy Gilberta, trošku pátera Líznu (ale bez jeho – jistě svaté – jurodivosti), trochu též otce Oreste Benziho, zakladatele asociace Communità Giovanni XXIII – nemá však jeho odzbrojující úsměv a v jeho vystupování nenajdeme tu zdánlivou naivitu; na otce Kuffu se spíše hodí slovo chlap – je to pořádný, přímočarý slovenský chasník, co byl ke svému vlastnímu překvapení povolán Pánem ke kněžské službě. Tváří v tvář mnoha církevním strojenostem a okázalostem jsem za takové svědectví skutečně rád. Na tento způsob uskutečňování křesťanství v praxi totiž můžu beze studu ukázat i svým nevěřícím přátelům. Ať mu Bůh dá vytrvat v dobrém!