Blbůstka s potenciálem, co potěší přemýšlivé hračičky

Ngram Viewer je projekt Googlu, za kterým stojí jednoduchá myšlenka. Na Google Books jsou miliony knih, proč je neprojet OCR procedurou, nepřevést na text a neindexovat každé slovo, takže bude možné udělat fantastické statistiky? Jinými slovy tento projekt nabízí každému možnost instantně vytvořit graf s poměrným zastoupením jakéhokoliv slova v rámci knih publikovaných v určitém roce. Databáze je poměrně reprezentativní, nabízí přes pět miliónů knih, což je asi desetina všech knih kdy vydaných (většina z nich je v angličtině, takže vzorek v tomto jazyce bude ještě více vypovídající).

Ačkoliv mohou být tyto statistiky poněkud zavádějící, určitou vypovídající hodnotu mají. Popravdě řečeno právě naopak, jedna z úžasných věcí, které si člověk může vyzkoušet je vytvoření nějaké zajímavé manipulativní statistiky.

Třeba tahle statistika může být jasně čtena jako mizení pojmu Boha z kultury, ale ve skutečnosti jede především o změnu poměru náboženské a světské literatury během posledních 4 století.

S pomocí této stránky si můžete lehce ověřit, jak moc jsou propíráni v literatuře vaši oblíbení papežové nebo spisovatelé (další z mnoha možných způsobů manipulace - u Waugha vidíte, že Evelyn zřejmě nebyl jediný slavný nositel tohoto jména):

Nebo se můžete ujistit, že Elvis není mrtvý.

K debatě o převládajících narativech dnešní doby přikládám tento graf. Ten může být ještě ošidnější než hledání jmen, poněvadž vyjadřovací prostředky se proměňují a obecné pojmy mohou být často nahrazovaný módnějším synonymem, ale přesto podle mne tento graf promlouvá o posunu myšlení člověka 20. století.

A hrbaté 20. století má i poslední slovo:

Lurdy – šeď a výjimečnost

Abychom si to rovnou vyjasnili – býti šedivý neznamená vždy negativum. Představte si to – někdo natočí film o Lurdech – už to je z marketingového hlediska nepříliš šťastný tah, ale navíc si ani nevybere barvu z nejčastějších dvou odstínů dnešní kultury –černé a bílé. Ve filmu nenajde zbožný katolík, co by čekal od takto nazvaného snímku, ale ateista si také moc nepřijde na své (i když si někteří AT film přivlastňují, samotné dílo se k nim rozhodně nehlásí). Tím film ztratil většinu potenciálního publika, které by se o takto specifické téma mohlo zajímat.

V čem je film unikátní je to, že popisuje a nehodnotí, nechává tak velkou část diváctva ve zmatku. V první půlce popíše místo, v druhé samotnou událost zázraku či dočasné remise ochrnuté mladé ženy, o tom samotný film také nerozhodne. Někteří v tom mohou vidět ironizaci katolických poutních praktik, jiní poněkud jiný (rozuměj málo pompézní) příběh o zázračném uzdravení. Ani jedno není správné. Atmosféra mezi poutníky není ideální – mladá pomocnice víc pokukuje po klucích, než by si hleděla svého ošetřovatelského úkolu, kněží si vyprávějí „zbožné“ vtipy a náboženské debaty se mísí s výpady ostrého jazyka, ale ve skutečnosti tohle není žádná ironizace, naopak to může být dost věrný popis reality – jistě existují mnohé lepší výpravy, ale budou i horší, po kterých by scénáristka a režisérka v jedné osobě mohla sáhnout, kdyby chtěla. O samotném zázraku také film vlastně není, to by zase padnul výběr na některý ze skutečných a ověřených kousků.

V tomto ohledu tedy lze mluvit o šedi a výjimečnosti v jednom – film je unikátní v tom, že není programově tendenční, což jsem u podobně nazvaného snímku rozhodně nečekal. Přesto ale je důkazem toho, že něco takového jako objektivita v umění vskutku neexistuje – ačkoliv režisérku nepodezírám z toho, že by chtěla, ať už katolické víře nebo Lurdům, škodit, přesto nebyla schopná vnímat/vyjádřit něco, co je na pozadí a pro nevěřícího to není viditelné. Jako by byl film pouze o lidech a Bůh v něm neměl místo. Je to ekvivalent sociologického výzkumu třeba na téma: Zvyšuje křesťanská víra životní spokojenost? Ať už Bůh je či není, do výzkumu nepatří.

A co do filmu patří? Lidské touhy, zranění, chyby, naděje, hledání, otázky i zkratky. Nenajdeme však jedinou hotovou odpověď, což mi přijde metodologicky v pořádku, protože film pojednává o lidských otázkách, odpověď je mimo jeho kompetenci.

Umění jako spojovačka

Nedávná četba poezie a opětovné přemýšlení o Návratu na Brideshead mne přivedlo na myšlenku popsanou v nadpisu. Nejprve je třeba spojovačku popsat pro ty, kdo své mládí strávili na Měsíci, u počítače, mezi válkami nebo na poli. Jedná se o obrázek a hru v jednom, je z převážné části tvořena puntíky s čísly, které určují, odkud kam má být vedena přímá linka: začínáme u jedničky a končíme nejvyšším číslem.

Napadlo mne, že ideonosné umění je na tom podobně. Je v něm obsažena nezbytná spolupráce příjemce i dominantní úděl autora. V praxi to vypadá tak, že s pozicemi jednotlivých puntíků buď souhlasíme nebo nesouhlasíme (respektive mezi námi tomisty a noetickými optimisty, je možné taky říci, že některé tečky jsou usazeny správně a jiné ne), přičemž je obvyklé, že čím váhavěji a nesouhlasněji kreslíme linky, tím méně se nám bude líbit výsledek a naopak. To, že jsem byl okouzlen mnoha premisami (ať už vyslovenými nebo ne) Návratu na Brideshead mne činí přirozeně náchylným k přijetí i těch, na něž ještě nemám utvořený názor, nebo s nimiž nemám zkušenost.

Umění pak, na rozdíl od škváry, která se neustále prohání dálnicoidními koridory, ukazuje jakým pozoruhodným způsobem mohou být ta různá východiska, jež možná považujeme za svá, propojena a zharmonizována a naopak, která z nich celkovému dílu škodí.

3 pozdravy od Josefa Suchého

Josef Suchý, před osmi lety zesnulý moravský básník, je oblíbencem pražského otce spirituála, což z něj už samo činí osobu hodnou pozornosti. Na vyžádání mi otec Miloš poslal jeho osobní výborek poezie, který mi rozhodně nebyl šit na míru, poněvadž obsahuje v první řadě poezii bilanční. Obávám se, že budu muset projít ještě mnohými prohranými bitvami, než do ni budu moci plně vstoupit. Přesto mne několik básní více než zaujalo a publikuji je zde z půlvětnými komentáři (cokoli méně mi přijde redakčně nedůstojné, cokoli více jako přebytečné rozmělňování):

Báseň, jež se nezřídkakdy mihne kázáním a to po právu:

Pouť

Po léta jsem čekal cosi od života.

A bylo to trmácení lesem
kosmatým svrchu tak,
že nevidět na krok.
Dole mokvání černé stojaté vody,
konoušky třasovisk,
řezavá ostřice mokřin.

Později jsem se stal skromnějším.

I začalo ubývat tmy,
les řídnul,
odlehčenými kroky jsem se dotýkal mechu,
voněla tráva,
jahody kvetly v šerozeleni,
vzdálený kos tříbil flétnu.

Nyní nečekám už od života nic.

A kupodivu je mi,
jako bych vstupoval do otevřené krajiny,
kde najdu všechno.




Skladba pro mnohé (nikoliv pro mne) snad příliš přímočará, ale o to aktuálnější:

Nezapomeň!


Když ochutnáváš jablko,
zdalipak vzpomeneš,
že někdo sázel štěp
a léta obcházel jej s nůžkami lýkem?


Když večer usínáš,
zdalipak vzpomeneš,
že někdo v potu tváře stavěl dům
a často ulevil si povzdechem i vzlykem?


Domu si važ, ošetřuj peň.
Na ty, kdo sázeli, nezapomeň.



Můj vůbec nejoblíbenější kus, jenž mi pomohl chápat:

Odpověď


My dlužni životu,
či život dlužen nám?


Tou otázkou nás někdy štěpí ve dví
věkovitý klín,
obvykle však ukřivděná chvilka
nad vlastním písečkem
jejž vítr rozmetal.


Kdo sestoupí až na zvonivé dno
a zapíraje sebe
vylomí tam kámen,
jí odvětil jak muž.

Pokus vysvětlit (si), proč se během jednoho z nejkrásnějších filmů posledních let odchází z kina

Nevydržel jsem to a vypravil jsem se na Strom života podruhé. Víc než pár lidí během promítání zase odešlo, mnozí jiní se i tentokrát ve chvíli, kdy se na plátně objevil dinosaurus, začali nevěřícně smát, další si šeptali jako žáci na nudné hodině.

Není to složitý snímek: pojednává o těch nejprostších pravdách, klade ty nejzákladnější otázky, a od diváka nežádá ani tolik intelektuální výkony jako spíše pozorné ztišení, kterého televizí a internetem rozptýlený, městem ohlušený, novinami o údiv nad podstatnými věcmi připravený divák dnes není příliš schopen. A jsou další důvody, proč Malickovo dílo vyvolává neklidné vrtění se v sedačkách: vyžaduje totiž otevřenost pro Boha, samo je jednou dlouhou, mnohohlasou modlitbou ve slovech, obrazech i hudbě. Jenomže v České kotlině je Bůh tabu jako málokteré jiné téma – ve slušné společnosti se o něm prostě nemluví a také slušné snímky o něm mlčí, jinak je to navýsost trapné (v soukromí ať si každý dělá, co chce). Dalším důvodem divácké rozpačitosti může být neschopnost uzávorkování ironie, jež je českým národním sportem (sportem, na němž se jako na jednom z mála podílím) a která nás chrání někdy před hloupým patosem, jindy však žel před skutečností. Ke kinematografii u nás patří nadsázka a smíchem se bráníme příliš vážným otázkám. K porozumění Stromu života by mnohým, kdo litovali zakoupeného lístku, možná pomohla též orientace v Bibli. Ve zkratce, velmi neexplicitně, v  aluzích leckdy nenápadných se tu totiž představí příběh Stvoření a Pádu, Kain s Abelem, podobenství o ztraceném synu, Pavlovy listy („Dělám to, co nenávidím…“) a zejména kniha Job.

Neznám druhý film, který by byl tak plný touhy po Bohu. A přitom tak neagresivně, nekazatelsky…

O čem je příběh, či spíše jeho fragment? Na pozadí kosmického dramatu stvoření, pádu a vyhlíženého vzkříšení se v Jackově srdci – ve vzpomínce na texaské dětství v 50. letech i v skleněné a železobetonové velkoměstské současnosti - odehrává zápas mezi otcem a matkou, mezi přirozeností a milostí, mezi snahou o sebeprosazení a láskou, která se ochotně dává a bezpodmínečně přijímá. Celá rodina se pak snaží vyrovnat se se smrtí Jackova bratra: toho lepšího, nadanějšího, který se však nedožil dospělosti…

Mnoho by se k tomu všemu dalo napsat, ale rozebírat Malickův opus na částečky je škoda. Je určen k rozjímání, k přitakávajícímu zakoušení, ne k analýzám. Rozložit do slov jde stejně málo jako třeba nějaká Bachova kantáta.  

Léčba přiotrávenosti světem

Než zmizím do dočasného bezinternetí, chtěl jsem se ještě podělit o jednu knihu, o níž však začínám psát v 0:19, tedy v čase, kdy by měl slušný seminarista spát, byť jsou prázdniny. Předem se tedy omlouvám, bude-li ve můj výlev o následujícím jinak výborném dílku znít poněkud  unaveně.

Byl mi před pár měsíci zapůjčen svazek „Franny and Zooey“ (1961) od J. D. Salingera, od nějž jsem v šestnácti s nadšením zhltl „Kdo chytá v žitě“ (s nadšením už proto, že hrdinovi románu bylo taky šestnáct a řešil ty správně šestnáctileté problémy, z nichž už jsme my Zpátečníci asi povětšinou vyrostli, takže po uzavření této závorky se už autorovu nejslavnějšímu románu, přinejmenším v tomto příspěvku, nebudu dále věnovat).

Ve „Franny and Zooey“ se řeší pro změnu zase problémy dvaceti-a-něco-málo-leté. První a podstatně kratší – a dle mého i lepší – z obou povídek zaznamenává jedno zprvu obyčejné rande mezi krásnou, chytrou a akademickým světem, sebou samou a skoro vším ostatním právě znechucenou studentkou Franny a jejím poněkud snobsky intelektuálským přítelem Lanem, který neudělá jediné gesto, aniž by si promyslel, jak bude působit. Dívka prožívá něco, co by se dnes módním termínem nazvalo asi „psychospirituální krize“, a touha po životních cílech méně omezených než je prahnutí po kariéře, po požitcích či po potlesku, ji přivede mimo jiné i k fascinaci „Ježíšovou modlitbou“. Povídka je nahlédnutím do jejího tázání, tápání a zhroucení. A je to povídka dobrá, když se ptá. Byla by jistě horší, kdyby odpovídala, neboť z textu již lze vytušit, že Frannyiny i autorovy inklinace jsou spíše zen buddhistické než křesťanské a že odpor k egu vlastnímu i k egům cizím by dívka ráda řešila anihilací děsivého Já.

Zooey z druhé povídky, spíše novely, je dívčin bratr, začínající herec, který byl spolu se setrou a dalšími sourozenci kdysi malým géniem pravidelně hostujícím v rozhlasovém pořadě „The Wise Child“. A tenhle Zooey vede v koupelně dlouhý rozhovor s matkou, která nechce opustit místnost a jejíž snahy o laskavou starostlivost vetuje svou chladnou ironií a zdá se, že je to „freak“ tak trochu jako Sheldon z „Big Bang Theory“. Jenomže si na rozdíl od zmíněného svou abnormalitu dobře uvědomuje, má od ní odstup, a když jde do tuhého, dokáže po několika salvách cynických poznámek utěšit i svou psychospirituálně zhroucenou sestru, kterou nejprve ještě hlouběji srazí k zemi, aby jí nakonec pomohl najít cestu ven.

A je to celé dost vtipné  (spíš tak nějak wildeovsky „witty“ než „funny“) a přitom vlastně smrtelně vážné. Ale protože se tu Salinger už nejenom ptá na zásadní otázky (Jak vyrůst z malého génia v dospělého člověka a nebýt pako? Jak se vyrovnat se světem plným lidí ženoucích se za věcmi, které naprosto nestojí za to, aby se za nimi někdo hnal? a tak), ale zkouší i odpovídat, není to už tak úplně ono, protože sám autor podobně jako jeho hrdinové, má v hlavě synkretický náboženský guláš (který však – což je mu nutné připsat k dobru – alespoň zde vyznívá vůči křesťanství přejně).

Tedy suma sumárum: jako popis duchovní krize je to brilantní, jako satira na, zvláště akademický, svět taky a jako smršť brilantních dialogů jakbysmet. Jen načrtnutá cesta ven z toho spirituálního bludiště nepůsobí tak věrohodně, ale požitek z velmi čtivé, chytré a mnohé podněty pro vlastní tázání skýtající knížky zkazit nedokáže. Dílko je, jak mi google právě sdělil, dostupné i česky (překlad však neznám a nevím, zda stačí na šťavnatost originálu, jehož nevýhodou je zas poněkud rozbujelá slovní zásoba chytračících hlavních hrdinů).

Dobrou noc (1:08).

Tři kreativní chlápci na cestě po světě

3 chlápci, 44 dní, 11 zemí a tři minutové filmečky, z nichž nejkrásnější je tento (ostatní zde). K turismu mám poněkud ambivalentní vztah, ale ke kráse v rozmanitosti (byť epileptické) ne.

Top Secret z Vatikánu

O WikiLeaks jsem mnoho četl, ale teprve před pár dny jsem na tu stránku sám klikl, abych se zejména podíval, co pěkného posílají američtí zpravodajcí domů z Vatikánu. Nechme pro tuto chvíli stranou otázku, nakolik je zmíněný server mravný a zda je spíše jakýmsi druhem teroristického útoku nebo naopak „čističem vzduchu“. Pozoruhodné mi přijde, v jak dobrém světle z oněch jinak poměrně nevybíravých diplomatických depeší Svatý stolec vychází. Hledači skandálů mohou pročíst stovky stran textu, ale pokud jde o tajná angažmá špiček církve, najdou jen znepokojivě mnoho „nudných“ snah o mír a porozumění ve světě. Kde jsou mocenské boje? Kde statisíce tutlaných pedofilů? Kde podivné finanční transakce?

Znuděný novinář může – stejně jako neznuděný, naopak potěšený, student teologie – ocenit alespoň sloh amerických diplomatů, jejichž stručné, hutné, pro laiky psané, avšak zasvěceně, a lecky i vtipné statě mají (většinou) pramálo společného s pověstnou tupostí estébáckých hlášení. Některé z těch depeší jsou v podstatě referáty např. o církevních hnutích nebo o průběhu volby papeže. Člověk se z nich může učit, jak říkat věci polopaticky a přitom nepitomě. Nutno však poznamenat, že pozornost zpravodajců je zaměřena na otázky politicky relevantní, a leccos pro vnitřní život církve podstatnějšího je tedy pochopitelně přehlíženo.

Je přitom vtipné pozorovat církev očima korespondenta, který  ji popisuje, jako by posílal zpět na Zemi zprávy o neznámé civilizaci někde na Alfě Centauri.

Více zde.

A na závěr jeden citát o tom, jak protestanté byli zklamáni a ruší pravoslavní potěšeni:

Church drew fire from Protestants, who objected to the

conclusion that their congregations thus could not properly be

known as churches. (…)The Russian Orthodox said somewhat dryly that they

appreciated the robust nature of the statement, as it showed

clearly where the Catholic Church stood. (07VATICAN119)

Blogging

Stále ještě nemohu uvěřit, že jsem se participací na Zpátečnících zařadil mezi davy bloggerů. Proto alespoň posílám jeden z mých oblíbených posterů z despair.com, krásné to stránky, o které jsem se dozvěděl také v rámci našeho kulturního sdílení.

Ars poetica

František Burda a spol pořádá již osm let vpravdě jedinečnou akci a podtitulem literárně výtvarné dílny. Na přelomu července a srpna se do skautského tábořiště Ježkov u Dvora Králové sjíždějí podivné existence, kvůli jejich rozmanitosti nelze ani uvést typického zástupce. Věkem se pohybují mezi jedním a sedmdesáti roky, vzděláním od učňovského po doktorské a stejně tak rozmanitý je i jejich způsob obživy, co je spojuje je láska k umění a přesvědčení vyjádřené Františkem Burdou, že literatura a zvlášť poezie se může dotýkat každého, ne pouze nějaké výběrové skupiny obyvatelstva. Je třeba jen ochota a odvaha vstoupit do zkušenosti někoho jiného jak ji vyjádřil ve svých dílech.
Konkrétně se to děje tak, že na konci každé Ars Poetiky se přihlásí lektoři na příští rok a ti dostanou přiděleného některého z českých básníků, jehož tvorba by se dala označit za duchovní. Vzhledem k tomu, že se „spotřebuje“ kolem sedmi autorů za rok a bude dosti jmen alespoň na deset ročníků, je českých básníků víc než jsem myslel. Lektor se pak pročítá kompletním dílem svého autora celých 12 měsíců, aby pak svoji čtenářskou zkušenost vtiskl do úvodní přednášky dne, který je celý věnován odkazu jediného literáta. Po přednášce následuje aktivita/hra, jež musí být koncipována tak, aby ji byli schopni/ochotni podstoupit jak šestiletí, tak šedesátiletí. Po obědě je čas na pročtení výběru básní, který je ke každému básníkovi sestaven v takřka bibliofilském provedení.

Zbytek odpoledne plní výtvarná aktivita. Toho jsem se od počátku děsil nejvíc, jelikož mám výtvarné cítění a schopnosti přestárlého kanárka. Proto bych si také do deníčku zapsal, kdybych nějaký měl: Když nám zadání vysvětlovali, tak jsem mávnul rukou, a říkal si, že je to kravina, ale když má člověk odvahu a do té aktivity vstoupí, oddá se ji a pokorně následuje cestu vytyčenou tvůrci této výtvarné techniky, je odměněn mnohem hlubším poznáním a nahlížením toho, jak velká kravina to je.

Večer pak přijede host - literát, literární kritik, malíř, fotograf, hudebník … prostě někdo, kdo už na poli umění něco dokázal a předvede nám něco ze svého umu, a životní filosofie. Ze zajímavých hostů tohoto ročníku vybírám třeba Luďka Markse (undergroundový básník, který dokonale potvrzuje všechny mé stereotypy o undergroundu), Jaroslav Bárta (fotograf jež kromě jiného představil dva navýsost zajímavé projekty – Letem českým světem a Český člověk) či Pavel Kolmačka, básník který je pro mne s Františkem Burdou zjevným důkazem toho, že uprostřed konzumní společnosti lze žít jinak.

Ze skalně katolických autorů byly letos představeny dvě jména: František Lazecký a Josef Suchý. Zvláště druhý jmenovaný spolu s Janem Vladislavem ke mně dokázal promlouvat a s trochou štěstí o nich bude na Zpátečnících ještě řeč.

Více o celé akci na www.arspoetica.cz, zvláště doporučuji rozhovory s Františkem Burdou, člověkem navýsost vzdělaným, bystrým, obětavým a podivným. Ars Poetika je unikátní akce a to že přežívá tolik let mi dává naději, že česká kultura neodletí s dnešní střední a starší generací. Ať to co organizátoři zasazují klíčí a roste pro (nejen věčnou) žeň.

Ars poetické průhledy:

I

Telefonní hovor s Luďkem Marksem se začal stáčet dobrým směrem, když konečně přistoupil na to, že přijede vlakem, a tak pro něj nikdo nebude muset jezdit. Následně položil tři otázky, na které dostal tři kladné odpovědi. Zvláště jejich pořadí mi přijde signifikantní:

1. Bude za to honorář?

2. Bude tam pivo?

3. Bude tam kde spát?

Luděk Marks přijel, zazářil svým autorským čtením. Na obrázku opět signifikantně – sbírku básní v levé ruce a půlčáka rumu v pravé. Až jednou vyrostu, nechci být undergroundovým básníkem.

II

Ze sbírky Ocůnova flétna od Josefa Suchého:

To jenom herci epochy,

už odjakživa krátkozrací

bývají pyšní na svou přítomnost jak skořápka

a tvrdošíjně popírají jádro.

III

Český člověk – již skoro třicet let pokračuje tento projekt. Na náměstí či návsi se postaví stan, do něhož jsou zváni kolemjdoucí, se vším, co mají v rukách. Kdo se nechají odchytit, jsou vyfoceni a dostanou svou fotku. Co zbude je pozoruhodný dokument o tom, jak se mění vzezření českého člověka během jediné generace. Jsou pořádány výstavy a vyšla kniha s těmito fotografiemi.

IV

Je odpoledne. Odpočíváme ve stínu košatého stromu na brdském hřbitově u Staré Paky a každý z nás přečte kousek z deníků zde pochovaného básníka Josefa Kocourka. Pojednává o nadějích i strastech, literárních vzletech ale hlavně milostných eskapádách mladého života, jež skončil v věku 24 let (ačkoliv v epitafu má na truc Wolkerovi 23). Čtení o Kocourkových bujarostech (skoro v každém zápise zmiňoval nějakou slečnu a jména se málokdy opakovala) u jeho hrobu bylo veselé, ale především to mělo meditativní charakter.

Bylo by toho mnohem víc, ale jestli chcete víc, příští rok jeďte.

Tristan, Izolda a dnešek

Poznámka: Následující článek není recenzí a pro plné pochopení vyžaduje základní orientaci v dějové lince původního eposu (Viz. třeba zde)

Není těžké vypozorovat, že v hollywoodských filmech se opakují podobná témata a stejně výpovědi, teze, které možná nejsou přímo prioritou filmu, ale existují na pozadí a zajišťují jeho přijatelnost pro většinové publikum. Říkejme těmto nevysloveným tezím třeba narativy (tohle slovo prostě miluju). Pokud se budeme pídit po tom, které narativy jsou s současnosti v kurzu, nejlepší látkou pro zkoumání nám může poskytnout právě volná adaptace staré látky, která potlačuje některé prvky a jiné zase přidává, a tak můžeme vypozorovat, co z příběhu dnešnímu mainstreamu vadí a co ne. Předpokládám totiž, že úpravy se dělají především kvůli stravitelnosti pro diváka, protože většinou za nimi nestojí ani důvody logické, ani umělecké ani obecně estetické. My si to vyzkoušíme na nevěrné filmové adaptaci legendy o Tristanu a Izoldě z roku 2006, kde budeme sledovat narativy, které oproti původní verzi zmizely a naopak ty, které přibyly.

1. Dobro vs. zlo

Zjevně asi neexistuje příběh, který by Hollywood nedokázal předělat do formy: klaďas bojuje proti záporákovi a i když je to těžké (stopáž 90 min) nebo i přetěžké (stopáž 130 minut), nakonec se mu povede jej porazit. Legenda o Tristanovi a Izoldě ale nepojednává o sporu mezi dobrem a zlem, ale o tragickém konfliktu Tristana, Izoldy a romantické lásky. To ale producenti zjevně považovali (na rozdíl od umělců 8 století) za příliš málo, a tak z pozadí příběhu vytáhli na popředí spor mezi Angličany a Iry, aby tomu mohli napsat konec se vší parádou bitevní. K tomu, aby to působilo ale musejí být jedni dobří a druzí zlí, tentokrát dostali černého Petra Irové, takže tamní postavy jsou vesměs nesympatické, když už nedokážou být pořádně zlé (viz níže). Naopak Angličané musí být ti klaďasové a nejvíc ze všeho Tristan s Izoldou. Do toho ale některé prvky původní legendy moc nezapadají (Izoldina nenávistně-hysterická fáze, Tristanovo kruté chování k Izoldě Běloruké – ženě, kterou si vzal a zároveň nevzal), a tak je musíme zaretušovat. A ono celkově vývoj tohoto milostného vztahu je dost dlouhý a komplikovaný a protagonisté se občas chovají zneklidňujícím způsobem, i to bylo nutné zjednodušit.

Narativ: Svět je jednoduchý. (Protože nemůže být o moc složitější než jeho příběhy)

2. Contra sextum

Vnímání hříchu proti 6. přikázání se zjevně posunulo za posledních 800 let (a nejvíc toho urazilo asi za posledních padesát). Izolda, zasnoubená Irská princezna se bez uzardění spustí s urostlým sympaťákem, o kterém sice skoro nic neví (kromě toho, že je nepřítelem Irska). Na svatebním loži pak, na rozdíl od legendy, neřeší problém ztraceného panenství. Legenda má pro Izoldu i Tristana alibi – kouzlený nápoj lásky, který nedopatřením vypijí, film nic takového nenabízí, a dělá tak z Izoldy Zlatovlasé běhnu a z Tristana zrádce.

Narativ: Sexuální styk je ospravedlněn zamilovaností

K tomu je třeba učinit poznámku. Tento narativ by bylo možné (ne však s jistotou) vypreparovat i z původní legendy, zde však byl nebývale posílen (absence nápoje lásky, odpuštění krále Marka – osamělého vrcholu milostného trojúhelníku)

3. Dobro a zlo v akci

Zde se nebudu zabývat základním sporem (viz výše), ale jednoduchým určením dobra a zla. Jak jsem mohl napsat, že Tristan a Izolda se stali jednostranněji kladnými hrdiny a zároveň tvrdit, že oproti legendě je Tristan zrádce a Izolda běhna? Chvíli přemýšlení mi to zabralo, než jsem vypozoroval něco, co mi mělo dojít už dávno. Dnešní filmy nepotřebují čin či mravní rozhodnutí, aby se z někoho stala kladná nebo záporná postava, to klade příliš velké nároky na scénář. Zda si má divák hodit hrdinu do bílého nebo černého pytle určují ukazatele jako: 1) co o něm říkají jiné postavy, 2) jaká hudba hraje v pozadí, když se objeví, či 3) jak vypadá a jak se tváří. Další indicie – když se klaďas chová podivně, má k tomu své důvody, když záporák usiluje svými pletichami o svůj prospěch, je to jednoduše proto, že je to svině.

Narativ: Určení dobra a zla nevychází ze skutků, ale z emocí.

Jeden příklad za všechny: po katarzi ve vyúsťovacích titulcích se dozvídáme, že království Markovo kvůli nespoutané vášni dvou milenců nepadlo. To, že kvůli ní nicméně zemřelo mnoho lidí, už se neřeší.

4. Legenda nelegenda

Film je silně historizující a demytologizující. Žádný nápoj lásky, žádná kouzla, Izolda není dcerou čarodějnice, a rozhodně neumírá na zlomené srdce (prostě civilně a důstojně odkráčí z historie). Zjevně tím autoři chtěli dodat příběhu na uvěřitelnosti.

Narativ: Nekrmíme vás pohádkovými žvásty, je přeci moderní doba.

Nebudu naříkat nad kvalitou filmu, ani nebudu lomit rukama nad hloupě a nepochopitelně ubranými a přidanými detaily i částmi příběhu, vždyť se nejedná o recenzi. Vždyť kreativita tvůrců je právě to, co mi umožnilo napsat tento článek. Mohu doufat, že i vy, bratři Zpátečníci, se někdy zamyslíte nad nepřiznanými premisami dnešních produktů umění a že vaše zamyšlení bude plodnější než to moje a podělíte s o něj na Zpátečnících.

Bonus: Ověření bodu 3.: Najdi dva padouchy a dva klaďase.

Správné odpovědi (odshora): padouch, klaďas, padouch, klaďas

Seminární rasismus

Každé ráno hořekuji nad hromadou ponožek. Jsou vyprané, voňavé a v žádné z nich byste nenašli více než dvě díry, ale mají jednu obrovskou a neodpustitelnou vadu. Jsou bílé. To je chyba, která je v semináři tolerována jen u mešních rouch a pláten, zubů a kolárků. Naše barva je černá. Černé máme kleriky, černé máme cingula, černé máme boty, černé máme ponožky i kalhoty a černý bychom dostali puntík, kdyby tomu bylo náhodou jinak a my po ránu narušili barevný soulad v kapli. Černá je prostě lepší, to je nepsané pravidlo semináře. Dokonce to zašlo tak daleko, že černá občas nahrazuje bílou. Tak například v modlitbě při oblékání kleriky prosíme, ať nám tento háv připomíná naše křestní roucho. Nevím jak vy, ale já neměl černou křestní roušku.

Jistě, černá má mnoho pozitivních vlastností: zeštíhluje, neušpiní se tak lehce a jdou v ní skvěle hrát noční táborové hry, oproti tomu je bílá zhola nepraktická barva, a tak neodpovídá veskrze praktickému zaměření naší formace. Nenasazujme si růžové brýle a řekněme si na rovinu, že je naše cesta ke kněžství zaměřená černě vzdor apelu Kazatele „Tvé šaty ať jsou v každé době bílé“ (9,8).

Proč? Jedna z odpovědí by jistě mohla znít, že s bělobou ani bělostností nebudeme mít mnoho co do činění. A vskutku, s typicky bílými předměty jako jsou třeba svatební šaty, ubrus či prostěradlo se budeme ve své farářské praxi setkávat jen zprostředkovaně. A jen někteří z nás budou mít to štěstí, že je na jejich farách budou čekat další bělověci – umyvadlo a záchod. Snad nám tato výchova má jasně naznačit, že bychom si na ně neměli zvykat.

Ještě jeden důvod pro potírání bílé barvy v semináři by se snad našel. Nošení bílého oblečení by mohlo být považováno vedle fialové a červené za velmi nezdravý kariérismus.

Alespoň fakulta tuto jednostrannost vyvažuje. Oproti zjednodušenému vnímání veřejnosti neoznačuje bitvu na Bílé hoře za nejčernější událost naší historie, a tím bílou trošku rehabilituje.

Inu, bohoslovec, jenž se rozhodl radikálně následovat Krista, se musí lecčeho zříci, rozmanitost barev k těmto věcem patří. Nepřestávám však s Martinem Lutherem Kingem snít o světě, kde budou barvy rovnoprávné, kde se budou nosit oranžové kolárkové košile s auzurovými kolárky, žlutá střecha kostela bude dosedat na blankytnou fasádu a tradiční čtyři liturgické barvy se doplní alespoň o pět dalších. Na rozdíl od úctyhodného černošského aktivisty se však z tohoto snu budím jako z noční můry, přesto mi ale přijde favorizování černé v přípravě na kněžství poněkud smutné.

Kdo ví, snad se poměry v semináři někdy změní a já budu moci využít těch patnáct párů bílých ponožek, které jsem našel pod vánočním smrčkem, zatím nám však nezbývá nic jiného než závistivě pokukovat po bratřích premonstrátech.