pátek 28. října 2011

Desať vynikajúcich psích vlastností, ktoré by mal mať služobník Boží

Ako protiváhu predchádzajúcich apokalyptických príspevkov ponúkam na meditáciu anonymný stredoveký sýrsky text, ktorý ma zaujal svojou františkánskou nôtou:

“Wise and learned people say that the dog possesses ten excellent qualities.
The first is that he is always full of enthusiasm. This is the mark of the devout and the virtuous.

The second is that he does not have a fixed place to sleep. This is the condition of wanderers who rely on God.

The third is that he does not sleep all night long, except only for a moment, but spends the night awake in order to guard his master. This is the mark of the loving and the merciful.

The fourth is that he leaves behind absolutely nothing when he dies. This is the characteristic of the poor and the destitute.

The fifth is that he does not forsake his master. Even if he beats him, he does not abandon him. This is a symbol of those who love and cherish their Master.

The sixth is that he accepts a humble place and remains there. This is a symbol of those who accept sufferings and adversity.

The seventh is that, even if he laments his position, he perseveres and does not abandon it. This is a symbol of the upright, the humble, and the wise.

The eighth is that if one chases him and hits him, and immediately afterwards calls him and offers him a scrap of food, he comes and accepts it without anger or a grudge. This is a sign of the straightforward and the simple.

The ninth is that he remains at a distance and does not allow himself to approach when food is being prepared. This is the attitude of those who have control over themselves and who have received grace.

The tenth is that, when he leaves his place, he does not bring anything with him. This is a symbol of the ascetics and the anchorites.

He also has another, that when his master beats him, he lies on his back, whimpers, and extends his paw. This is a symbol of servants.

And another, that it is his mouth which attracts blows, and his tail which earns him food
.

(preklad do angličtiny: Liza Anderson)







středa 26. října 2011

Moje vlastní zkušenost zranitelnosti

Takto, ne zrovna nápaditě, je pojmenována kapitolka níže zmíněné Vanierovy knihy (Jako muže a ženu je stvořil – lépe přečíst před započetím tohoto textu). Pro mne to je část klíčová, ačkoliv argumentaci neposouvá vpřed, ale popisuje něco, co dlouho vegetuje na dně mého srdce. Rád bych ji převyprávěl, ale pak by ztratila příliš mnoho, a tudíž ji celou přepisuji. Snad tím nehřeším proti KNA a pokud ano, tak prosím o odpuštění:

Moje osobní zkušenost mi ukazuje, že – pokud mám žít v celibátu – potřebuji společenství a modlitbu. Když jsem se svým společenstvím, s lidmi, které miluji a kteří milují mne, prožívám úplný pokoj. Zažívám vnitřní celost. Ve svém srdci jsem schopen lásky v důvěře, že bude přijata, aniž způsobí rozdělení nebo zmatek. V osobních setkáních je často hluboký mír, hloubka ticha, kterou považuji za znamení Boží přítomnosti. V těchto okamžicích je moje srdce zranitelné, ale ve stejném okamžiku prožívám vnitřní sílu a jednotu.

Oproti tomu pokud cestuji osamocen, daleko od společenství, a pokud nezůstávám v modlitbě a v kontaktu se svým nitrem, v přítomnosti Ježíšově, mohu prožívat nesmírnou zranitelnost a křehkost. Mám pocit, že jsem zmítán podle každého závanu větru, přitahován jakýmkoli svůdným lákadlem. Někdy mám dojem, že mi chybí jak síla vůle, tak statečnost k tomu, abych se bránil. V těchto momentech zkouším svěřit sám sebe Bohu. Modlím se, aby mě chránil a uchoval před každým zraněním. Ale prožívám nesmírnou nouzi.

Pokud se zamýšlím nad těmito okamžiky chudoby, stávají se zřejmými dvě věci. Zaprvé poznávám, že v síle komunitního života jsem se naučil nechat padnout své vlastní obrany, což mi dovoluje být sám sebou. V tomto smyslu jsem se naučil žít se svou zranitelností tak, abych mohl přijmout druhého a ukázat, že ho nebo ji skutečně miluji.

V době své služby u námořnictva jsem žil v dojmu, že mám více „ctností“ a více „vůle“, ale nebyl jsem zranitelný. Bylo to, jako bych sám sebe ukryl za svými obranami, za zdáním síly a moci a za strach ze vztahů. V životě komunity se učíme přestat se skrývat; obrany nejsou nutné, protože jeden druhému důvěřujeme. Proto se cítíme vydáni naší zranitelnosti, když opouštíme komunitu – zejména pokud se naše srdce necítí chráněno vnitřním mírem vycházejícím z přítomnosti Boží. To mi potvrzuje poznání, že i když někdy musím cestovat a prožívat svoji zranitelnost v její nahotě, mám svůj život prožívat v komunitě. Potřebuji komunitu, abych mohl žít jistou míru pravdy a vnitřní svobody. Bez ní se mohu octnout příliš blízko úzkosti a prožívat nejistotu. Cítím se daleko od těch, kteří jsou silní, ctnostní, cílevědomí. Více se cítím doma s lidmi slabými a zranitelnými, s lidmi stejnými jako jsem já.

Za druhé jsem objevil, že úzkost, kterou prožívám, když jsem sám, osamělý a zranitelný, je oblíbeným zázemím sil zla. Tak nějak vnímám význam slov sv. Jana o Jidášovi: „Satan do něj vstoupil.“ Někdy mě úzkost přivede do nesmírné nouze a já poznávám, že bez Boží pomoci by mne Satan vyprovokoval k dělání těch nejbláznivějších věcí. Tato zkušenost mé chudoby a temnoty v mém nitru by mne mohla zbavit odvahy; ve skutečnosti tomu tak není, naopak mě povolává k plnějšímu prožívání společenství a k růstu v pravdě a v důvěře v Boha.

Jean si, díky své komunitě mohl dovolit nosit srdce na dlani, neschovávat se ze strachu před zraněními, jež dozajista přijdou, i já se k tomu cítím povolán, ačkoliv si ještě neuvědomuji, jak náročný je to úděl. Netoužím se stát jedním z bezchybných kněží. Znám takové – nelze jim nic vytknout z hlediska pastorace, jsou schopní a velmi pracovití, často i stráví mnoho času před svatostánkem, ale nezáří, nejde z nich vřelost, radost, naděje a svatost. Obdivuji takové lidi, jsou mi blízcí svojí konstitucí, rád bych se také uzavřel do své soběstačné pevnosti služby, ale zároveň se mi to hnusí (silné slovo, já vím). Cítím, že něco je velmi špatně, že posilováním své vůle jejich vůle příliš zbytněla a je lehce zaměnitelná s vůlí Boží, že soustředěním se na vymýcení hříchu ve svém srdci pozapomněli na to, že jsou a zůstanou hříšníky a co to vlastně znamená.

Všichni jsme handicapovaní

Kniha „Jako muže a ženu je stvořil“ by mohla být s trochou nadsázky označena za pojednání o sexualitě mentálně postižených. Kdybych to věděl, stěží bych ji kdy vzdal do ruky, ale byl jsem požehnán tím, že mi to nikdo neřekl, dokud jsem ji nebyl pohlcen. Skvěle knihu charakterizuje sám autor, Jean Vanier v samotném závěru:

Tato kniha je svědectvím o tom, co jsme zažili a objevili v Arše, v blízkosti mužů a žen, kteří mají mentální postižení. Jejich volání po vztahu, po skutečné lásce a plodnosti (...) nám odhalilo hlubokou touhu po vztahu, autentické lásce a plodnosti v každém člověku. Máme se tolik učit od těch, kteří i když nemají moc a znalostí, jsou ve svých srdcích a ve své prostotě tak bohatí.

Autor neobvykle jednoduchým jazykem pojednává o svých bohatých zkušenostech, do kterých se promítá mnoho z psychologie, morálky, spirituality, ale především antropologie – vše z toho ryze katolické a prožité, plné kazuistik a především moudrosti dlouhého života prožitého podle Boží vůle.


Nikdy jsem s mentálně postiženými nepracoval a toto téma mne nikdy nevzrušovalo, i teď tuším, že pro mne v mém životě nebude hrát důležitou roli, ale přesto byla pro mne kniha nebývale prospěšná a objevná. V extrémech se totiž leccos ozřejmuje a na životech marginalizovaných lze zcela jasně zahlédnout něco, co se nám „normálním“ a normovaným lidem ztrácí ze zřetele. Kde antropologie Hollywoodu a Václava Klause nestačí, tedy právě třeba v případě mentálně postižených, tam, snad jako jediný, dosáhne pohled na člověka, který přinesl Nazaretský Mistr. V Arše se jej snaží žít a, k velké radosti mnohých apologetů i lidumilů, to přináší mnohé plody. Jedním z nich je i tato kniha.

Pokusím se velmi stručně nastínit, v čem spočívá obsahové jádro knihy. Nevyslovenou premisou knihy je to, že Bůh je umělec. Do svého díla zakomponoval důsledné i krásné dynamiky, jež nám pomáhají objevovat dobro. Jednou z nich je i lidská sexualita, která má sloužit navazování a prohlubování vztahů důvěry a snad i úplného odevzdání se druhému ve svátosti manželství. Tato důvěra je jediným možným lékem na naše mnohá zranění, jež prohlubují náš strach. Samotné téma strachu, jež považuji za mimořádně důležité, je zde jako mnoho jiných témat rozpracováno okrajově, ale zdařile. Mluvím o strachu v singuláru, protože jak podle Jeana, tak podle mne, existuje jeden kapitální, nejdůležitější a nejhlubší strach, jež nás je schopen uvrhnout do izolace pekla již zde na zemi a to je obava z toho, že nejsme milováníhodní, že nemáme hodnotu. Nevím, jestli se s tímto strachem musí utkat všichni, ale mezi lidmi, které dobře znám je takových dost. Jediným receptem na překonání této úzkosti je důvěrný vztah, jehož specifickou a snad i běžnou formou může být právě manželství.

Náhled na jádro lidského života, jež kniha předkládá, je navýsost cenný a dle mého názoru pravdivý, což je v dnešní době vzácné. Překlad ze stran knihy do lidského srdce a žité skutečnosti však není bez živého vzoru takřka možný. Věřím ale, že v církvi se najdou mnozí, kteří žijí svůj život v důvěře a právě naději.

Kromě toho všeho, co kniha obsahuje a co nejsem schopen vyjmenovat mi také po čase přinesla pocit hrdosti na to, že jsem křesťan a katolík.

čtvrtek 20. října 2011

Víra mezi troskami aneb další dávka eschatologismu

Nedávno se ve Staré Boleslavi hojně tleskalo panu prezidentovi, když mluvil o konzervativních hodnotách a o povinnosti „nás normálních“ postavit se vůči mravním a estetickým novotám všeho druhu. Řada bratrů v semináři pak uznale pokyvovala bradou, ale já se ošíval, aniž bych sám pořádně věděl proč. Zvláštní protiklausovské antipatie nechovám ani si nemyslím, že by dotyčný nemohl od dob, kdy považoval církev za spolek zahrádkářů, mravně a duchovně vyrůst, a hodnoty, o niž nyní mluvil, jsou mi v zásadě blízké. A přece jsem mu nepřitakal.
Až teď Hart v tom článku o Julianovi vyjádřil, co jsem cítil. Jde o snahu resuscitovat mrtvolu křesťanské civilizace na Západě, o snahu mocí zvnějšku udržovat hodnoty, které zevnitř držela víra a které se bez ní ve společnosti nemají o co opřít.
Cítím totéž volání jako níže citovaný: Ať mrtví pohřbívají mrtvé. My nechme mrtvoly a odejděme na poušť.
We now also live in the twilight of an ancient civilization, and many of us occasionally deceive ourselves that the course of history can be reversed. Christendom is quite gone, and the Christian culture of the West seems irrevocably destined for slow dissolution. The arts it inspired, the moral grammar it shaped, the shared stories and convictions by which it bound peoples together seem surely to belong to a constantly receding past. [D. B Hart: „Julian Our Contemporary“]
Kdosi do diskuse pod tím příspěvkem napsal: „Christianity is not Christendom“. Křesťanství není křesťanstvo. To druhé – reprezentující kulturu naší civilizace - je v agónii. A státníkům není třeba nadávat za jejich donkichotské snahy o resuscitaci. Nemám nejmenšího zájmu se panu Klausovi vysmát, i když s ním nesouhlasím, i když se domnívám, že doba státní ochrany křesťanských hodnot je prostě passé a že jsme na prahu věku tříbení. Není ještě jisto kým, ale budeme pronásledováni, a kanovnické čapky budou brzy vystřídány krví mučedníků. Pokud neselžeme – a tady je jedinou zbraní milost, protože vlastní síly jsou mdlé (a cvičištěm v přijímání milosti je poušť) – církev tímhle pouštěním žilou jistě ozdraví.
A co když ke kataklyzmatu nedojde a my zkoušeni nebudeme: jen sem tam častováni úšklebky a stále více ignorováni? Taková situace by byla mnohem nebezpečnější než lvové v aréně. Pán nás před ní chraň a sílu nám dej k radikálně evangelijnímu životu i tváří v tvář dosud ještě trochu pohromadě držící civilizaci, které jsme celkem jedno.
Nad mým příspěvkem zavládl eschatologismus, který by mi na fakultě omlátili o hlavu. Jednostrannost uznávám a budu rád, pokud zas přijde čas pro inkarnacionisty. Křesťané mají být stále připraveni proměňovat kulturu zevnitř. Mají být – jak praví již starověký List Diognétovi – nejen všude cizinci, ale též všude doma. Je dobré dál světu nabízet katolickou sociální nauku jako recept a díky všem, kdo to činí, a pokud zázrakem uspějí, budu jásat. Ale v době těhotné očekáváními spíše neblahými rezonují asi nejen v mém srdci více výzvy k obrácení, k úsilí o svatost a k svědectví života, k bytí – třeba i zapomenutým – světlem na hoře, než budovatelem a reformátorem.  
V „temných staletích“ po pádu antiky paradoxně zachránili kulturu pro budoucí generace právě Ti, kdo utekli ze světa. A všichni také známe Chvalozpěv na Leibowitze, že? Jsem nakažen týmž pesimismem vůči dějinám jako Walter M. Miller a současnou renesanci kontemplativního mnišství – jehož duch ovlivňuje i kněze a zbožné laiky – vůbec nepovažuji za náhodnou. Když se vnější jistoty hroutí, zůstávají vnitřní. Ať už bude nad Eiffelovkou vlát čínská vlajka nebo odtud bude zpívat muezzin nebo tam nebude Nic, křesťané – budou-li žít modlitbou - budou na to neznámo, které na troskách zhrouceného křesťanstva vyroste – připraveni. A nezesvětští-li, nepropadnou-li kompromisu a zůstanou-li svědky, třeba jednou zase budou pomáhat budovat cestu k nějaké civilizaci ještě křesťanštější, než byla ta naše v mnoha ohledech nemocná. Ale to už jsou vzdálená snění…
Pokud jde o nynějšek a o „nabízení křesťanské alternativy“ pro svět: ano, je to povinností nás všech, ale zejména modlitbou vyzbrojených laiků. Knězovou povinností pak bude spíše nabízet křesťanskou alternativu pro duši: totiž svatost. Zvát lidská srdce na poušť, aby se odtud mohla vrátit a sama proměněna proměňovala společnost.
P. S.: Pod tím Hartovým výše citovaným esejem je výtečná, pozoruhodně kultivovaná diskuse. Stojí za pozornost tak jako článek sám.
 P. S.: Avšak s tím níže uvedeným Lewisovým varováním, jsem se, myslím, nevyrovnal…

Panzervizionářka Bernadetta

Před časem jsem byl náhle vyléčen z předsudků vůči „malé Terezce“, která se ukázala být mnohem méně cukrkandlovou, než by napovídalo ono zvráceně růžovoučké české vydání „Dějin duše“. Nyní mě postihlo něco podobného s „prostoduchou pastýřkou“ Bernadettou. Dostaly se mi do rukou záznamy jejích slov pořízené spolusestrami v Nevers (Bernadette disait) a… pánové, to je ženská! Žádná neurotická, ukňouraná mimóza, ale bytost lakonická, rázná, vtipná, v lecčems důležitém neústupná, schopná uzemnit i monsignory.



Jak se Bernadetta postavila proti tomu, aby ji ještě za života udělali strojem na „dotýkané relikvie“
Nemocnou, na lůžko upoutanou Bernadettu navštíví jednoho dne biskup. Stojí vedle nemocné a najednou mu spadne z hlavy na postel fialové solideo.
            Sestra ošetřovatelka má dojem, že gesto bylo záměrné a že pád oné lehké pokrývky hlavy byl poněkud vypočítaný. Ticho, které nastane, činí situaci dosti nepříjemnou.
            Biskup cítí, že by měl přejít do útoku.
            - „Má sestro,“ řekne, „byla byste tak laskavá a podala mi čepičku?“
            Ona odvětí:
            - „Milosti, nežádala jsem vás o ni a zvednout ji dokážete sám.“

Z čeho mít strach
            - Prusové jsou před našimi branami. Nevyvolává to ve vás hrůzu?
            - Ne.
            - Myslíte si, že není čeho se bát?
            - Bojím se jen špatných katolíků.
            - Ničeho jiného?
            - Ne.

Nebezpečí číhající na vizionářky
Až budu mrtvá, řeknou: „Viděla Pannu Marie, je to světice, a já se zatím budu smažit v očistci.“

Přání spolusestře
Drahá sestro, buďte tak laskavá a popřejte mi něco pro tento rok.
- „Přeji vám čistou lásku a čisté utrpení.“
- „Ach ne,“ řekla jsem, „to ne!“
Ale ona trvala na svém.

O svatých
            „Přála bych si,“ řekla, „aby se mluvilo o chybách světců a o tom, co v zápase s nimi podnikli. To by nám pomohlo mnohem víc než jejich extáze a zázraky.“

úterý 18. října 2011

Krize je šance


Reťazec asociácií pokračuje. Štěpánova otázka, do akej miery má byť kresťanstvo kontrakultúrou, myslím, udrela klinec po hlavičke. Musím sa priznať, že s kontrakultúrnosťou, ktorá sa s nostalgickou slzou v oku obzerá späť po zlatom veku, keď bola homosexualita trestná, otroctvo legálne a ornáty tak, tak krásne vyšívané, sa nedokážem stotožniť. Kresťanská kontrakultúrnosť by mala mať pohľad nasmerovaný dopredu, či presnejšie "nahor".

I pre Harta je – horribile dictu na blogu tohto názvu – návrat ku kresťanskej kultúre Západu nepredstaviteľný. V jednom fejtóne sa preto vyznáva z istej dávky porozumenia pre motivácie nechvalne známeho Juliána Apostatu. Nevyslovenou pointou textu však je, že snaha udržať na nohách slabnúcu civilizáciu je odsúdená na neúspech – a naviac môže splodiť aj mnoho zla.

Jedna vec však myslím Hartovi uniká. V postkresťanskej spoločnosti žijeme už dosť dlho. Radšej než snívať o návrate zašlých časov sa možno skutočne musíme utiahnuť na púšť, aby sme zachránili ten kritický osteň, ktorý robí kresťanstvo kresťanstvom. Keď však príde naša chvíľa, je nevyhnutné vrátiť sa z púšte späť, do miest, na trhoviská i agory. Nie preto, aby sme budovali Božie mesto na zemi, ale aby sme pomohli zachrániť to ľudské.

Už dlhšiu dobu je jedným z mojich najobľúbenejších druhov prokrastinácie skúmanie finančnej krízy ako príznaku dejinného zlomu. Táto zvrátená záľuba ma priviedla k čítaniu viktoriánskych románov, ktoré často veľmi dôvtipne vykresľujú nešváry raného kapitalizmu (ako napríklad mnou už neraz spomínaný Trollopov román The Way We Live Now, pre lenivcov dostupný vo vynikajúcej BBC adaptácii), i Financial Times. Samozrejme, nie som sám, koho "kríza" fascinuje: Stanislav Komárek (o nič menej pesimisticky ako Hart, i keď pravda, z pozícií rozhodne menej kresťanských) píše o dobe tehotnej očakávaním. Plodová voda je na prasknutie a ťažko predvídať, čo na nás vykukne z rodidiel histórie. Jedno je však isté. Ak je kresťanstvo ako všeobecne uznávaná paradigma "na kapačkách" už aspoň 150 rokov, zdá sa, že dnes dostáva zabrať imunita iného všeobjímajúceho systému, ktorý sa ho pokúsil nahradiť.

Asi nie som prvý, komu situácia pripomína prelom 14. a 15. storočia. Ako vtedy, tak aj dnes sa obdobie hospodárskeho rozmachu po dovtedy nevídanej katastrofe (1348, 1939–45) chýli ku koncu. Inštitúcie poskytujúce spásu – či už v podobe večného života, alebo finančného zisku – ktorým po celé desaťročia, ak nie stáročia, všetci bezvýhradne verili, sa ukazujú byť skorumpované a ich elity sa reformám úspešne bránia. Vysvetlenia sveta, ktoré ponúka kráľovná vied – vtedy teológia, dnes ekonomika – prestávajú stačiť. Nominalistov a realistov nahradili keynseyáni a hayekovci, ale ich traktáty sú pre väčšinu obyvateľstva rovnako nezrozumiteľné a odtrhnuté od reality ako pred 600 rokmi. Dnešná kríza dôvery si v ničom nezadá s dvojpápežstvom. Komu veriť? Politikom, alebo ratingovým agentúram? Namiesto koncilov sa zvolávajú summity, ale iného rozdielu medzi nimi niet: každý je spojený s (márnym) očakávaním, že problém definitívne vyrieši. Začína sa ozývať i pospolitý ľud, ktorý túži príjmať z rovnakého kalicha, z akého príjmajú bankári a generálni riaditelia – pravda, nie Krv Pána, ale paradoxne krv omnoho menej materiálnu a reálnu, totiž krv monetárnu, pulzujúcu v počítačových obvodoch finančného systému ako v žilách vykupiteľa. Tu a tam sa už objavujú i nepokoje, aj keď na defenestráciu ešte nedošlo. Aj dnes, tak ako medzi táboritmi, ako keby doba sama rozoznievala eschatologickú strunu. Ak by sa mayský kalendár končil povedzme v roku 1997, asi by si to sotvakto všimol.

Tisíckrát sme už počuli, že "krize je šance". Ale čo ak je tomu teraz skutočne tak? Nie je našou povinnosťou priložiť ruku k dielu a budovať na troskách postmoderného kapitalizmu nové stánky, kam by sa ľudstvo mohlo uchýliť? Možno to dieťa, ktoré dnešná vyčerpaná a spotená doba porodí, nakoniec nebude pokrstené. Nemohlo by ale mať aspoň kresťanskú dojku [čes. kojnou]? Ak nás nevďačná doba vyženie späť na púšť, nezostane nám nič iné, než sa tam uchýliť a vyčkať, kým nastanú lepšie časy. Možno sa nájde nejaký anjel, ktorý sa nad nami zľutuje. Dovtedy je ale našou povinnosťou ponúkať alternatívu.

Ako si to predstavujem? Zaujímavý príspevok o príčinách finančnej krízy a odpovediach, ktoré na ne ponúka sociálne učenie Cirkvi, napísal Edward Hadas, bývalý komentátor Financial Times, dnes ekonomický editor v Reuters. Myslím, že kresťania by sa dnes k týmto otázkam mali vyjadrovať čo najviac.

pondělí 17. října 2011

Nezdravá četba

Pokud by vás zajímala nejednoznačná kniha napsaná Rusem na počátku dvacátého století o Německu první poloviny století šestnáctého, o ženě, která je možná světicí, možná čarodějnicí a možná psychicky chorou, o magii, inkvizici, luteránství, scholastice, fantastických viděních, sporu vášně a asketismu, o posedlosti člověkem i ďáblem, o humanismu, čarodějnických sabatech a o nocích probděných na modlitbách, pak je Brjusovův Ohnivý anděl románem pro vás. Příběh vás vykolejí a zmate. A tak jako na začátku spolu s vypravěčem Ruprechtem nebudete tušit, kdo je vlastně ta záhadná a intenzivní Renáta, nebudete to vědět ani na konci. Kdybych – pamatuješ, Milane, na Aničku? – před několika lety nepotkal právě takovou ženu, možná čarodějku, možná svatou a skoro jistě duševně nemocnou, byl bych to celé považoval za příliš velkou fantasmagorii.

sobota 15. října 2011

Hlavou v nebesích, nohama na zemi

Konečně jsem až do konce dočetl Řeholi svatého Benedikta, kterou vy, přátelé, jistě znáte mnohem lépe než já. Přece se však nemůžu o pár střípků nepodělit. Uchvátila mě zejména uměřenost toho textu, který je tak akorát přísný a tak akorát laskavý, náročný i jemný, plný idealistické touhy po následování Krista i praktického realismu v metodě, jak na to. Příkladem budiž – a ke srovnání s utopismem všech falešných, povětšinou deklarativně puritánských, ideologií posloužiž – následující citát: 
Každý má od Boha svůj vlastní dar: jeden pro to, druhý pro ono. A tak určujeme množství stravy pro druhé s jistými rozpaky. Vzhledem k lidské slabosti se domníváme, že na den stačí hemina vína. Ti, kterým dá Bůh sílu k zdrženlivosti, ať vědí, že dojdou zvláštní odměny. Zdali místní poměry, práce nebo vedra vyžadují více, to posoudí představený; dbá o to, aby nedošlo k přesycení nebo k opilosti. Čteme sice, že se víno pro mnichy vůbec nehodí, ale protože za našich časů o tom nelze mnichy přesvědčit, shodněme se aspoň na tom, že nebudeme pít do sytosti, nýbrž méně,  protože víno přivádí k nevázanosti i moudré. (40,1nn.)
Jen dodávám, že dodnes přesně nevíme kolika mililitrům (nebo litrům?) ona záhadná hemina vlastně odpovídala.
Na závěr svých pro bratry sepsaných pravidel Benedikt chválí církevní otce a řeholi svatého Basila a s úctou vzhlíží ke spisům dávných asketů – sebe a sobě svěřené však považuje za pouhý mnišský potěr, který se nijak nemůže poměřovat se svalnatým sebezáporem pouštních sloupovníků a jiných šampiónů v automutilaci. Jaká pokora!
My zahálčiví, špatně žijící a nedbalí se zde však musíme rdít studem. Kdo tedy spěcháš do nebeské vlasti, uveď tuto skromnou Řeholi napsanou pro začátečníky s Kristovou pomocí ve skutek a pak teprve pod Boží ochranou dospěješ k těm vznešeným výšinám nauky a ctností, o nichž jsme mluvili výše. (73,7nn.)

čtvrtek 13. října 2011

Modred a Galahad

Předchozí Milanův příspěvek mi – cestou vzdálených a asi těžko rozšifrovatelných asociací -propojil s následujícím Lewisovým textem, který je původně přátelskou kritikou T. S. Eliotovy kritiky starší evropské literární tradice (především epické hrdinské poezie), avšak je dobře vztáhnutelný i na poměr křesťanství a kultury obecně. I ptám se, zda by kontrakulturní „lenten privations“, k nimž vyzývá David Bentley Hart a jimž bych sám rád přitakal, nevedly – povýšeny z individuálního povolání na normu – nakonec k mordredovskému nárůstu barbarství.
 „´Civilization´ - by which I here mean barbarism made strong and luxurius by mechanical power – hates civility from below: sanctity rebukes it from above. The round table is pressed between the upper millstone (Galahad) and the nether (Mordred). If Mr Eliot disdains the eagles and trumpets of epic poetry because the fashion of this world passes away, I honour him. But if he goes on to draw the conclusion that all the poetry should have the penitential qualities of his own best work, I believe he is mistaken. As long as we live in merry middle earth it is necessary to have middle things. If the round table is abolished, for every one who rises to the level of Galahad, a hundred will drop plumb down to that of Mordred. Mr Eliot may succeed in persuading the reading youth of England to have done with robes of purple and pavements of marble. But he will not therefore find them walking in sackcloth on the floors of mud – he will only find them in smart, ugly suits walking on rubberoid. It has all been tried before. The older Puritans took away the maypoles and mince-pies: but they did not bring in the millenium, they only brought in the Restoration. Galahad must not make common cause with Mordred, for it is always Mordred who gains, and he who loses, by such alliance.“   (C. S. Lewis: A Preface to Paradise Lost, p. 132 n.)

pondělí 10. října 2011

Teologický teaser

Za nepopierateľnú výhodu anglosaskej akademickej tradície považujem to, že ani na najvyšších úrovniach nehalí svoje myšlienky do pompézneho zamatu (ako tradícia francúzska), alebo do gordickej spleti kompozít a vetných rámcov (snáď nemusím ani napovedať), ale predkladá ich také, aké ich Pánboh stvoril; len tu a tam je niektorá priodená klobúkom a dáždnikom.

Meno David Bentley Hart som prvýkrát počul ako odpoveď na otázku "S ktorým teológom by si najradšej zašiel na pivo?" To samo osebe vo mne vzbudilo vysoké očakávania, rovnako ako fakt, že ide o apologétu, ktorý má rád vyhrotené formulácie, iróniu a sarkazmus. Americký pravoslávny Doug Piranha? Bring it on.

Než sa budem môcť podeliť o svoje dojmy z Atheist delusions, odporúčam na prečítanie jeho esej Kristus a Nič, ostrú ako britva.

Keď si Harta zadáte do googlu, vyskočí aj niekoľko videí na Youtube. Odporúčam sledovať až po prečítaní tej skvelej eseje, inak hrozí, že vás odradí ten béžová ohavnosť pred Hospodinom, ktorú má na sebe. (Mimochodom, moderátor nie je postihnutý, iba z Austrálie.)