sobota 21. července 2012

O blízkosti dvou pólů

Od mladického aktivismu k depresím a alkoholismu jen o pár desítek let později. Aneb jak se otec Hugh Kennedy stal z nadšeného novokněze osamělým pijákem.

Úryvek z výborného, Pulitzerovu cenu získavšího, leč jisté čtenářské úsílí vyžadujícího románu Edwina O´Connora The Edge of Sadness.

[Pokud tyto stránky čte i nějaký externí zpátečník, který nerozumí a chtěl by, nechť se ozve. Text je možno přeložit.]

            And what I thought about was of course myself: as I was now, nearing fifty, the respected pastor of his parish who was in fact a solitary drinker in his room, dazed most of the time, indifferent to his people, irresponsible in his duties, a spiritually arid priest for whom the wellsprings had dried up, for whom life had been reduced to a problem of concealment and routine. And then the inevitable contrast: the young priest of not too many years ago, zealous, devoted, with fresh a unimpended hopes, whose parish was his life, whose days were active and bus and full of joy. How had the one become the other? The distance between them was the distance between the poles, yet it had been eclipsed, and in no time at all. How? Why?
            Lying there on my bed in the black and silent morning, in this moment of queer lucidity, I found an answer. It was an answer which began back in those early active years, back with the new parish hall, the improved church grounds, the spick-and-span school band, the bridge evenings for the women, the weekly gatherings of men, the outings, the school plays – all those things of which I´d always been so proud, and to which I´d given so much time. And, suddenly, there was the clue before me: the “so much time”. So much time that there had been no time for anything else, and I saw now, in a flash of long postponed revelation, and with a sense of shock and dismay, how little by little the unimportant had become important for me, how those things which belonged properly on the edges of my life had in fact become the center. The young priest, without realizing it, had become little more than a recreation director: a cheerleader in a Roman collar.
            And it had been so easy, so innocent. There are, after all, certain social duties which a priest has towards his parishioners, and if that priest is as I was – energetic and gregarious, with an aptitude for such occasions – these duties and occasions have a way of multiplying. There´s a great attraction to this: he´s doing what he likes to do, and he can tell himself that it´s all for the honor and glory of God. He believes this, quite sincerely, and he finds ample support for such belief: on all sides he´s assured that he is doing the much-needed job of “waking up the parish.” Which is not a hard thing for a young priest to hear; he may even see himself as stampeding souls to their salvation. What he may not see is that he stands in some danger of losing himself in the strangely engrossing business of simply “being busy”; gradually he may find that he is rather uncomfortable whenever he is not “being busy.” And, gradually too, he may find fewer and fewer moments in which he can absent himself from activity, in which he can be alone, can be silent, can be still – in which he can reflect and pray. And since these are precisely the moments which are necessary for all of us, in which spiritually we grow, in which, so to speak, we maintain and enrich the connection with God, then the loss of such moments is grave and perilous. Particularly so for a priest – particularly for a priest who suddenly finds that he can talk more easily to a parish committee than he can to God. Something within him will have atrophied from disuse; something precious, something vital. It will have gone almost without his knowing it, but one day, in a great crisis, say, he will not reach for it – and it will not be there. And then… then he may find that the distance between the poles is not so great a distance after all…

pondělí 16. července 2012

Finding Sanctuary

Tentokrát pro změnu o knize.. Po několika zmínkách různě na internetu jsem objednal knížečku od opata Christophera Jamisona Finding Sanctuary. Jaká je? V britském duchu bych řekl "Not that bad." Upřímně řečeno, většinou od podobné "popularizačně duchovní" či "duchovně popularizační" literatury moc nečekám. Tedy upřímněji - téměř tento "žánr" nečtu. Ale musím říci, že i přes tuto lehkou averzi vůči tomuto typu knížek a přes mé značné hnidopišství jsem téměř ani nebyl zklamán...



Ale po pořádku a od začátku.
Knížka vznikla jako jedna z reakcí na "sort of" monastickou reality show - televizní program The Monastery (k nalezení na stránkách Worth Abbey, vč. youtube klipů), kdy pět mužů, kteří o duchovním či natožpak mnišském životě nevěděli v zásadě nic (snad s výjimkou jednoho budhismus studujícího člena C of E,) strávilo šest týdnů v komunitě mnichů opatství Worth. To samozřejmě přineslo nával zájemců o pobyty v tomto opatství, a jako odpověď na častá témata rozhovorů s lidmi "zvenčí" otec opat sepsal uvedenou knížku.

Cíl, jenž si klade, je lákavý - pomoci lidem ve světě, kteří stojí někde na začátku duchovní cesty, vybudovat svou "vnitřní svatyni". Po úvodních kapitolkách v duchu "How did I get this busy" začína se samotnou stavbou: podlaha ticha, koberec modlitby, zdi poslušnosti, střecha pokory, okna společenství,... Jednotlivé "stavební postupy" jsou prokládané úryvky z Řehole a i člověk, který se již nějakou dobu snaží nějakou tu svatyňku zpatlat dohromady, se zde poučí a povzbudí. V těchto kapitolách je jasně vidět, že autor mluvil se skutečnými lidmi ze světa a píše pro ně - často se vyjadřuje i ke konkrétním situacím, které mohou při stavbě nastat - jak hledat čas, jak stavět s dětmi a podobně.


Otec opat to má hezky promyšlené, jazyk, kterým je dílko psáno je na můj vkus občas až příliš dnešní, ale je zapotřebí nezapomínat, že knížečka je určena primárně moderním lidem, nikoliv tedy zpátečníkům... Některé religionistické vsuvky bych také raději vynechal, podobně jako třeba okrajové vysvětlivky typu mýtus=nepravda a podobně... Ale už se v tom raději nebudu vrtat.

V předposlední kapitole se pak snaží nabídnout možnosti jak "vybavit interiér" vystavěné svatyně. Čtení o moderní spiritualitě mě již nadchlo o něco méně - sice v závěru jemně upozorňuje na úskalí bezmezného "spirituality shopping", ale v zásadě se nebrání čerpání z velice různorodých zdrojů.
Povedená je však závěrečná kapitolka o dobrém umírání, ve které na pozadí příběhu bratří z Tibhirine píše o smrti jako o završení celoživotního díla "stavby".


Doporučuji nebo ne? It depends. Pro cílovou skupinu je to myslím povedené dílko. Pro zpátečníky? Jako četba do vlaku je to příjemné, nenáročné a zároveň přiměřeně "výživné" Ale když jsem se to pokusil otevřít na Novém Dvoře, tak jsem po půldruhé stránce knížku odložil a sáhl po otci Schmemannovi. O něm ale někdy příště.


(ilustrační fotografie pořízené autorem na toulkách kolem opatství Nový Dvůr)

sobota 7. července 2012

Jeruzalemské syndrómy


Vo Svätej zemi sa to len tak hemží rozličnými ustanovizňami na podporu mierového spolunažívania, a to nielen na tomto už tisícročia dobývanom a okupovanom pupku sveta, ale rovno naprieč celou zemeguľou. Na hore Sion pri hrobe kráľa Dávida sú napríklad drobné na sivo natreté kovové dvere, ktoré vyzerajú, ako keby patrili rozvodnej skrini a ukrývala sa za nimi zaprášená kabeláž, a nie proklamované "World Piece Center". Na druhej strane, ak by niekde existovala skutočná centrála svetového mieru, predstavoval by som si ju asi skôr takto, než ako nejaký obrovský konferenčný komplex s klimatizovaným koktejlovým barom a servítkami s vlastným logom. Alebo by možno vyzeralo ako to mierové centrum, ktoré sa ukrýva v krypte arménskej katolíckej katedrály na mieste tretieho zastavenia Krížovej cesty.

Snažiť sa nastoliť mier vo Svätej zemi je ako skúšať modliť sa v Chráme Božieho hrobu o druhej popoludní. Všetci tušia, že sa tu dotýkajú niečoho vzácneho a dôležitého, ale stačí len veľmi málo a sakrálna atmosféra sa okamžite rozplýva do louvroidnej fotohystérie. A to málo sa v Chráme Božieho hrobu vždy nájde, v množstve väčšom než malom. Pretože je nemožné prežiť návštevu v tlačenici čo i len trochu dôstojne, ako jediné riešenie sa zdá nažhaviť videokamery a skonštruovať si náboženský zážitok potom, pri sledovaní záznamu v obývačke spomínať na dotyk duchovna, ktorý sa nikdy nestal. Odmysliac si davy návštevníkov, celý chrám akoby bol rozptýlením sám o sebe; guláš umeleckých štýlov, cirkví a ich spiritualít búši na myseľ a ujarmuje ju závažím, ktoré ledva unesie ostrieľaný modlitebník, nieto sviatočný kresťan. Iste, stroj sa bez ohľadu na to otáča ďalej. Blesky sa blýskajú, oleje sa trú o posvätné kamene obrúsené miliónmi dotykov zbožných pier. Kamene, ktoré mal kedysi dotykom svojho bezvládneho tela poctiť sám Spasiteľ, si však svoje tajomstvo nechávajú pre seba. A chlapec Samuel by dnes cez cvakot spúští v chráme sotva začul Boží hlas.

Môj zmysel pre obskurno tento chrám dráždi v miere až necudnej, mám rád niektoré jeho kúty (možno najviac ten, do ktorého sa mi najmenej darí dostať – samotný Boží hrob; žeby to boli nebodaj príznaky potlačeného romantizmu?), ale dnes som odtiaľ odchádzal s pocitom akejsi únavy. Či horkosti? Našťastie som si spomenul na arménske "mierové centrum" – kaplnku v krypte, kde dvanásť hodín denne prebieha eucharistická adorácia a kam som prvýkrát vkročil ruku v ruke so svojou novomanželkou počas našej svadobnej cesty.


Do samotného kostola vchádza len málo turistov a pútnikov. V kaplnke bol namiesto monštrancie nainštalovaný triptych Kráľovnej pokoja vyrobený v Poľsku, ktorý myslím stelesňuje tú lepšiu stránku súčasného sakrálneho umenia (viď obrázok prevzatý z www.reginapacis.pl). Kontrast ma samého prekvapil. Vždy som o sebe tvrdil, že nie som žiaden spiritualista ani gnostik. Napriek tomu som jasne vnímal, že sa reality omnoho viac dotýkam pohľadom, že v tichu rozoznávam oveľa viac tónov a slov. A pochopil som, že pohľad sa dá zmeniť pohľadom. Keď som totiž po chvíli vyšiel do tých istých preplnených ulíc, medzi gýčovité kľúčenky, tričká s priblblými nápismi, vôňu bakláv a zápach na háku sa hompáľajúceho hovädzieho zmiešaný s občasnými tónmi mačacieho moču, medzi nad hlavy ako kríže pozdvihnuté dáždniky turistických sprievodcov a natiahnuté ruky slepých žobrákov, po únave či horkosti nebolo už totiž ani stopy. Bolo by preto hlúpe pliesť si znovu z povrázkov bičíky a snažiť sa vyhnať nimi z Chrámu kupcov a predavačov. To nám nenáleží. Iba Jeden totiž dokáže vyčistiť Augiášov chliev našich kostolov, cirkví, krajín, sŕdc a nastoliť v nich definitívny mier. A Ten sa zjavuje nie v zemetrasení, ale v tichom vánku a nehybnom chlebe.