úterý 20. listopadu 2012

Hodina dějepisu od Guardiniho



Možná vás také tak štvalo, na všech úrovních školství, že první hodina historie je zpravidla věnována řečem o tom, jak důležité je chápat souvislosti a rozumět hlubším motivům dějinných pohybů, abychom neopakovali ty samé chyby. Druhou hodinu pak začne výčet událostí a dat. O to větší radost pak člověk má, když nalezne syntetizující historicko-toelogicko-filosofické shrnutí nějakých 25 století na osmdesáti stránečkách Guardiniho Konce novověku a během pěti hodin čtení se dozví zásadní informace, které mu za nějakých 600 hodin výuky historie nikdo nepodal.

Některé zajímavé postřehy v knize prezentované:

  1. Jak antika, tak středověk mají představu konečného vesmíru. Ve středověku ale existuje něco (Bůh), co tuto konečnost přesahuje.
  2. Stěhování národů se svým „germánským fermentem“ patří k nejdůležitějším událostem v historii myšlení.
  3. Antickou filosofii a „vědecké spisy“ středověký učenec považuje za „přírodu druhého stupně“ a zaujímá k ní podobně nekritický postoj jako k Bibli.
  4. Novověk se dá charakterizovat novými definicemi a centralitou tří pojmů: příroda, subjekt a kultura.
  5. Nová doba, která přichází po novověku je charakteristická člověkem masy, odcizením se přírodě, technickým bojem o moc a zpochybněním nesporné hodnoty kultury.
  6. „Neserióznost novověku“ spočívá v tom, že odmítl křesťanství, ale chtěl si ponechat jeho plody.
  7. Guardini je optimistický apokalyptik. S klidem říká, že přichází doba, jež pošlape a poplive většinu toho, čeho si ceníme, ale náš úkol se nemění – hledat adekvátní vyjádření víry církve v každé době.

Guardini provádí tak vysokou syntézu, že jsem často nebyl schopen s ním souhlasit nebo nesouhlasit. Přeci jen ale mám výhodu nějakých 70-ti let historického vývoje, pročež mohu vidět, že ne vše, co Guardini prorokoval se vyplnilo. Snad proto, že psal své dílo v poválečné atmosféře a v porovnání s jeho dobou byla druhá půlka 20. století docela příjemné období, což mohlo vést k některým regresům. Doporučuji Guardiniho, kudy chodím. Neexistuje podobně fundovaný a moudrý křesťanský autor, který byl popisoval realitu 21. století?

čtvrtek 1. listopadu 2012

Et in Orcadia ego


When that the holy season of pasch was overpast, the jarls busked them both for the tryst. The jarl Magnus Erlend's son gathered into two ships leal and trusty and large-hearted men, as many as had been sworn, and held course for Egil's Isle. They sailed upon a calm and a blissful sea-road, but that one billow rose and broke about the helm-bound jarl. Was meikle marvel in the two dove-ships anent that token. And the jarl saith, 'The sign sheweth I fare fast to my life's close. For there will be brought to birth soon a dark foretelling anent the jarl Hakon. Rest ye sure of that. My kinsman Hakon cometh his own gait to this tryst.' Fell then a sudden death-dread upon the ships, and voices that urged return, and hands were held out yearningly towards the hither healthful shore. The jarl Magnus maketh true response, 'Fare yet forward, not I but God is helmsman here.'

Úvodní řádky nejsou citací z nějaké ságy, ale z románu skotského (či přesněji orknejského) básníka a spisovatele Georgea Mackay Browna (1921-1996) s názvem Magnus. Pokud bych dílko měl nějak popsat, asi nejvýstižnější by bylo říci, že se jedná o román v obrazech. Osm kapitol - osm obrazů malovaných slovy se točí kolem postavy Magnuse Erlendssona, jednoho z orknejských knížat, který bývá často označován jako Magnus mučedník.

První polovina románu poměrně čtivě přibližuje události ze života jak samotného Magnuse tak obyvatel Orknejských ostrovů na přelomu 11. - 12. století. Po těchto "nevinně" vyhlížejících kapitolkách však v druhé polovině čtenáře čeká překvapení - kapitola s příznačným názvem "The Killing" totiž nepojednává o mučednické smrti svatého Magnuse, ale "omezuje" se pouze na události, které jeho smrti předcházely. Dle legend a ság se totiž v noci předtím, než byl zavražděn ukrýval v kostelíku na ostrově Egilsay - a právě myšlenky či opět lépe řečeno obrazy, které vyvstávají v Magnusově mysli když je svědkem a účastníkem mešní oběti jsou dle mého soudu vrcholem této knihy. 

Člověk v masce zvířete tažen k hrubě opracovanému balvanu. 
Člověk veden holou bílou chodbou do jasně osvětlené malé čtvercové místnosti. 
Člověk na kříži.

"With difficulty, for that he was an old man and his bones full of stiffness, the priest raised high the Bread of Heaven (for in the Mass, after the angels have borne up to the tables of heaven the mortal bread of man's sowing and reaping and baking - a tithe of his labour - that same bread by the utterance of five words is drenched, interwoven, imbued, possessed, informed with divinity, and is sent down again to be immortal food for the souls of men)...
The chalice was elevated. The priest mingled the broken bread with the wine, figuring forth Christ's resurrection - the man smiled at the beauty of the symbolism. The priest consumed the Host. A moment later he set the Precious Blood to his lips. All things, thought the man, are being done well and in order. The dust that was his mouth opened and shut on the word he could not find in the dream: Sanctus. The word pilsed like a star in the murk of the nave. (...)
The man trembled with cold and expectation. The priest looked at him, touched with one finger a Host in the paten: he was being summoned again to a feast of unimaginable splendour and majesty. Dare he go, empty-handed and naked as he was? This much wast true, the priest had shriven him before the Mass; he had laid aside the patched filthy coat of sins that he had brought with him to the island."


"That was the one only central sacrifice of history. I am the bread of life. All previous rituals had been a foreshadowing of this; all subsequent rituals a re-enactment. The fires at the centre of the earth, the sun above, all divine essences and ecstasies, come to this silence at last - a circle of bread and a cup of wine on an altar.
Out of earth darkness men set the bread on their everyday tables. It is the seal and substance of all their work; their very nature is kneaded into the substance of the bread; it is, in an ultimate sense, their life. They bring a tithe of this earth-gold to the holy table. At the moment of consecration, the bread - that is to say, man and his work, his pains, his joys and his hopes - is utterly suffused and irradiated with the divine. Hic est enim corpus meum."


Zpovědník

Nedávno jsem si tu zažehral, že Hesseho Hra se skleněnými perlami je upovídaná synkretická nuda. Jenže byl to, přátelé, soud předčasných. Posledních sto stran je skvělých (hle jak je dobré u knih vytrvat až do konce!) - a zejména pak tři alternativní autobiografie hlavního hrdiny jako pohanského přivolávače deště, jako poustevníka v raně křesťanské Gaze a jako indického rádži (a posléze askety). Stále se zde ve variacích vracejí témata napětí mezi aktivitou a kontemplací, mezi službou a ústraním, i otázka vztahu učitel-žák. Následující nedějová ukázka je z druhého životopisu nazvaného "Zpovědník". Vřele doporučuji.

"I v Josefovi dřímal jeden dar, a s léty, když mu vlasy už začínaly bělet, ponenáhlu rozkvetl. Byl to dar naslouchání. Když se u Josefa objevil bratr z některé z osad či nějaké dítě světa, zneklidnění a hnáni svědomím, a vyprávěli mu o svých skutcích, utrpeních, pokušeních a poklescích a líčili svůj život, jak zápasí o dobro a v tom boji podléhají, či nějakou ztrátu a bolest, nějaký smutek, dovedl jim Josef naslouchat, otevřít a odevzdat jim své ucho i srdce, přijmout do sebe jejich strasti i starosti a ukrýt je v sobě, a když tak ze sebe všechno shodili a uklidnili se, zase je propustit. Pozvolna, po dlouhá léta, si ho tento úřad podroboval a činil si z něj svůj nástroj, ucho, jež si získávalo důvěru. Jistá trpělivost, jistá vstřebávavá trpnost a veliká mlčenlivost, to byly Josefovy ctnosti. Stále častěji k němu přicházeli lidé, aby se vyzpovídali, aby se zbavili nahromaděných útrap, a mnozí z nich, byť až k jeho rákosové chýši museli urazit dalekou cestu, nebyli po příchodu a přivítání schopni nalézt v sobě svobodu a odvahu k vyznání, ale kroutili se a styděli, dělali se svými hříchy drahoty, vzdychali a dlouho mlčeli, celé hodiny, a Josef se ke každému choval stejně, ať už příchozí hovořil rád či s odporem, plynně či zajíkavě, ať svá tajemství od sebe vztekle odhazoval či se jimi naparoval. Všichni byli pro něj stejní, jeden jako druhý, ať obžalovávali Boha či sebe sama, ať své hříchy a svá trápení zveličovali anebo zmenšovali, ať se zpovídali ze zabití či pouze z nějaké necudnosti, ať si stěžovali na nevěrnou milou či na promarněnou spásu duše. Nevyděsilo ho, přiznával-li někdo důvěrný styk s démony a zjevně se bratřil s ďáblem, ani se nerozmrzel, když někdo dlouho o všeličem rozkládal a zjevně přitom zamlčoval to hlavní, ani v sobě necítil netrpělivost, když se někdo obviňoval z hříchů iluzorních a vymyšlených. Vypadalo to tak, jako by se mu všechny ty nářky, ta přiznání, obvinění a ty úzkosti svědomí, co mu tam lidé nosili, ztrácely v uchu jako voda v pouštním písku, jako by o tom nic nesoudil a k tomu, kdo se mu zpovídal, necítil ani soucit, ani pohrdání, a přesto, a možná právě proto, všechno, z čeho se mu kdo vyzpovídal, jako by nebylo vyřčeno do prázdna, nýbrž se tím vyřknutím a vyposlechnutím proměnilo, ulehčilo a vyřešilo. Jen vzácně pronesl nějaké napomenutí či varování, ještě vzácněji dal radu či dokonce rozkaz; toto jako by mu nepříslušelo, a ti, kdo se mu svěřovali, zjevně také cítili, že to jeho úkol není. Příslušelo mu vzbouzet důvěru a přijímat ji, trpělivě a s láskou naslouchat, ještě nehotové zpovědi tak dopomáhat k úplnosti a pobízet, ať se uvolní a odplyne to, co se v duši nahromadilo či zkornatělo, aby to on mohl přijmout do sebe a zahalit mlčením. (…) Tím, že naslouchal a chápal, jako by na sebe bral spoluvinu a pomáhal ji nést." (378-9)