čtvrtek 26. ledna 2012

Kam s ním?

Otázka v nadpisu se kromě slavného Nerudova slamníku může týkat i Thomase Mertona. Právě jsem dočetl čtvrtou knihu, která vyšla zpod jeho až příliš plodného pera a odpověď stále nemám.
Ctění zpátečníci pravděpodobně vědí, že dotyčný trapista na ne až tak úplně stará kolena v 60. letech podlehl vagantskému pokušení a vydal se – stabilita nestabilita – do východní Asie, aby vedl mezináboženský (či spíše mezimnišský dialog). Zhlédl se v indických tradicích a zejména v japonském zenu a postupně plédoval k mystice seberozpuštění v nicotě. Nebyl první a nebyl sám, kdo v oné divoké epoše zabloudili k synkretismu. A byť je to trochu kruté, člověku se chce skoro vidět prst Prozřetelnosti v oné probíjející zásuvce, která Mertona v Bangkoku roku 1968 nešťastnou náhodou zabila dřív, než se stačil zříci mnišského hábitu a křesťanství.
Ještě před oním osudným okamžikem, ale zmíněný stačil vydat pěknou řádku knih, v nichž se křesťanská duchovní kuchyně mísí tu s trochou kari a tu s trochou suši, jako když pejsek a kočička vařili mystický traktát.
A v duchu už vás slyším: je-li to s tím Mertonem tak, proč o něm vůbec psát (vždyť jsme se již zkraje domluvili, že psát na zpátečníky znamená především chválit, co je hodno chválení, a to ostatní pomíjet)?
Jenomže to je právě to: leckterá mertonovština je vskutku výtečná. Z těch problematických knih z éry květinových dětí ostatně v ČR nevyšla žádná – a mladý Merton let 40. a 50., to je katolík kovaný (až se při srovnání bojím, kam nás samé, taky kované, život zavane…).
Zejména Vody Siloe miluji. Zárukou kvality budiž již to, že je v Čechách k vydání připravili novodvorští trapisté a že sám slovutný otec Jeroným knihu přečetl přinejmenším třikrát. Jde o dějiny cisterciáckého mnišství blížící se poutavostí více románu než literatuře faktu. V hlavní roli chvála kontemplace a mnoho individuálních příběhů lidského hrdinství vedeného Boží milostí.
Též Hora sedmi stupňů, příběh autorovy cesty ke konverzi a odtud do kláštera, je ke čtení, a ne nadarmo na konci 40. let pomohla zalidnit opatství Gethsemani v Kentucky, takže namísto pár desítek mnichů jich najednou v omezených prostorách kláštera bytovalo na dvě stovky.
Pokud jde o Jonášovo znamení, což je deník, který si Merton z vůle představených povinně měl psát, v mnohém se v té knížce najdu. K duchovnímu životu povolaný muž s intelektuálskými sklony se zde vyrovnává tu s puzením, tu s uloženou povinností psát. Jindy zas sní o kartuziánech, protože u trapistů je to málo zbožné. Duchovních postřehů se v knížce najde mnoho: jsou to však postřehy tápajícího a hledajícího člověka, který byl uměle postaven do role odborníka na duchovní život. (Sv. Jan od kříže dobře věděl, proč nedovolovali řeholníkům, kteří nevystoupili v modlitbě až k vrcholu, psát nic k zveřejnění). Je to dobré čtení, byť v druhé půli s rostoucí měrou jednotvárné.
Nejsmutnějším zážitkem pro mě však byla Mertonova korespondence s benediktinem a význačným to odborníkem na patristiku i na středověké mnišství Jeanem Leclerqem Survival or Prophecy?. Trapista si tu stále pohrává s myšlenkou být jinde, než zrovna je – stát se poustevníkem, kartuziánem, kamaldulem – anebo prostě někým jiným. Tohle vtíravé posnívání si o tom zbožnějším místě někdy – ne však často – dokáže sám rozpoznat jako pokušení. Ten, jehož knihy mnohé vedou, se tu náhle ukazuje jako člověk, jenž musí být sám opatrně Leclerquem veden a varován před iluzemi.
Uvažoval jsem pak, že kontemplativní klášter představuje menší nebezpečí pro bodré extroverty než pro hloubavé introvertní intelektuály: těm totiž mnohem více hrozí odpřítomnění a snáze uprostřed ticha zabloudí sami v sobě. S vnějším světem člověka spojuje práce – platí to v povoláních aktivitních i u kontemplativních mnichů, kteří obvykle pracují rukama: avšak řeholník, který dostane na starost činnosti pouze intelektuální toto pojítko se světem ztrácí. Snadno se zahnízdí ve svých představách, které ho vzdálí Bohu – a nakonec i sobě.  
Kam s Mertonem? Číst či nečíst? Někteří soudí, že máme tolik velkých duchovních autorů, abychom těm prostředním (jako je zmíněný) pozornost věnovat nemuseli. Sám však váhám. Onen trapista – viz Vody Siloe – totiž vskutku umí psát a přes své nejistoty ohledně povolání a přes svá pozdní náboženská tápání toho v mládí stačil leccos hlubokého říci.
P. S. Pokud jde o "bezpečné" rané Mertonovy spisy, je možno se pro seznam obrátit například sem.
P. P. S. Opatství Gethsemani ze zlatých let šedesátých, zdá se, dosud tak úplně nevybředlo. Na jejich webových stránkách se lze třeba dočíst, jak jim nějaká neořeholnice přednášela o „dialogu a komunikaci“. Trapistům!

pondělí 23. ledna 2012

Katolíci: podobenství o duchu 4. vatikánského koncilu

Odměnil jsem se za zápočet z Pentateuchu četbou knihy Catholics – A Novel od Briana Moora. A ta odměna byla nejspíš poněkud neúměrná, neb jsem zmíněnou knížku dnes zhltl celou. Je spíše novelou než románem. Napsána byla roku 1972 a byl podle ní natočen i film s Martinem Sheenem v hlavní roli. Potom upadla téměř do zapomnění. Nezaslouženého, řekl bych.

Je to vedle Lodgeova How Far Can You Go? a vedle spisů Dietricha von Hildebrandta ze 60. a 70. let další z kusů, který se chytře a nejednostranně zabýval pokoncilní krizí katolické identity už v letech, kdy aggiornamento plně kvetlo (jinak zmíněné knihy nemají společného nic). 
V nedaleké budoucnosti (nebo spíše alternativní současnosti) někdy po IV. vatikánském koncilu přijíždí na ostrov u irských břehů mladý kněz, otec Kinsella, jako pověřenec generálního opata svého řádu a Amsterdamského ekumenického centra. Má zde zatnout tipec stárnoucí a lidský víc než slabé komunitě mnichů, která dosud slouží liturgii postaru, což po nich chtějí sami konzervativní vidláci z irského venkova a což v poslední době – po reportáži BBC – přitáhlo zástupy poutníků a zvědavců z celého světa. Ve vyšších církevních kruzích je to však vnímáno jako rebelie proti duchu čtvrtého vaticana, který tak jako už předchozích několik koncilů zdůraznil především dialog s jinými náboženstvími, úsilí o spravedlnost a přimknutí se k hodnotám tohoto světa.
Konfrontace se sveřepými řeholníky je pro upřímně angažovaného otce Kinsellu těžkým oříškem. Už už se zdá, že bude muset použít těch nejradikálnějších prostředků, když náhle jednání do té doby záhadně zdrženlivého opata vrhne na celý zápas nové světlo.
Ukazuje se, že v první řadě nejde o záda otočená od lidu či k lidu nebo o latinu nebo o jiné (byť důležité) akcidenty, ale o otázku mnohem podstatnější: totiž o Krista ve svatostánku.
Kniha řeší víc než otázky tradicionalismu a modernismu, potažmo kontinuity a změny v církvi, či různého chápání poslušnosti, ale v posledku se dotkne i mrazivého tématu ztráty víry. A pak náhle končí a nechává víc otázek než odpovědí.
Text se dá přečíst za dvě hodiny, film zhlédnout za hodinu. Až budete mít chvilku, jedno nebo druhé zkuste udělat (pokud už tedy zmíněné dílko neznáte z dřívějška) a pak zkuste dolů do diskuse napsat, co soudíte zejména o závěru, též o otci opatovi; dále co o argumentech mnichů pro tradici a o (hypotetickém?) sporu poslušnosti představeným s poslušností nauce církve. Velmi mě zajímá váš názor.
Film je, zdá se k vidění, např. zde (níže na stránce pod reklamami).


pátek 20. ledna 2012

Waugh Revisited


"You are coming into the Church with vastly more knowledge than most converts but what you cannot know [...] is the delight of membership of the Household , of having your chair at the table, a place laid, the bed turned down, of the love & trust, whatever their family bickerings, of all Christendom. it is this family unity which makes the weakest Catholic nearer the angels & saints than he most earnest outsider."
(From a letter of Evelyn Waugh to Penelope Betjeman on the eve of her reception into the Catholic Church, the feast of St. Thomas Aquinas, 1948)


Nutno říci, že naproti zde několikrát zmiňované knížečce A Bitter Trial svazek s  výběrem dopisů E. Waugha (ed. M. Amory, 1980) není kniha, kterou by člověk doporučil běžnému čtenáři (tím se samozřejmě nemyslí běžný Zpátečník!). Dobré tři čtvrtiny z oněch bezmála 650 stran tvoří drby - kdo, co, kde a s kým. Zbývajících cca 20 procent je docela zajímavé čtivo o pozadí literárních výtvorů pisatele samotného nebo jeho současníků. Nicméně mezi vším tímto balastem čtenář čas od času narazí na podobnou perlu, díky která zdárně vyváží třeštění hlavy způsobené všemi těmi skandálky a pletichami.





Hermeneutika děr

Poznámka pro Zpátečníky: Tento text je primírně určen pro náš seminární časopis Brázda, proto ocením jakoukoliv pomoc při jeho vylepšení ještě před publikací.

Poznámka: pokud nerozumíte nadpisu, nenechte se vyvést z míry, jste na tom stejně jako autor tohoto článku. Ale zní to dobře, ne?

Kdo se každodenně účastní mše, zjišťuje, že některé úryvky evangelia se opakují častěji. Zvláště „katoličtější“ části Písma mají díky svátkům vylepšenou periodicitu. Stěží méně než čtyřikrát do roka se dozvídáme, na co se Panna Maria zeptala anděla, když jí sdělil, že se stane matkou, nebo jak to bylo s tím předáváním klíčů u Cesareje Filipovy. Snad i kvůli tomu na některé evangelijní pasáže už vůbec nezbyl čas. Ještě dříve než se tohoto tématu ujme nějaký proticírkevní popularizátor, který se rozepíše o tom, co katolická církev tají před svými ovečkami, zhostím se tohoto úkolu sám.

Pravda, většinou se jedná o pasáže, které nalezneme v jiných evangeliích v lehce odlišené formě, a tak nejsou během liturgického cyklu čteny všechny tři verze, ale jenom jedna. Přesto není bez zajímavosti, které alternativy byly zvoleny. Třeba ona pasáž, kde svatý Petr žádá Ježíše o dovysvětlení jeho slov o čistém a nečistém (Mt 15,15), čímž si vyslouží Ježíšův povzdech o nechápavosti učedníků, v souboji s Markovou paralelou, kde se ptají obecně učedníci, prohrála, poněvadž asi liturgická komise došla k závěru, že už tak se v evangeliích mluví příliš o Petrových neúspěších. Ani Matoušova verze očištění chrámu (Mt 21, 10-17) se nekvalifikovala mezi užší výběr, snad protože v ní volají děti v chrámě „Hosana synu Davidovu“, což by mohlo jen povzbudit již tak dost rozsáhlé liturgické experimenty 60. let. Snad ze strachu, že by lidé brali evangelium doslova, nikdy nečteme Ježíšův pokyn po poslední večeři: „Vstaňte, pojďme odsud.“ (Jan 14,31)

Další části nejsou předčítány snad proto, že více či méně kolidují s ostatními texty. Proto se nedozvíme, že ženy ono velikonoční ráno od hrobu utekly a nikomu nic neřekly (Mk 16,8). Stejně tak liturgie mlčí o dvojici slepých uzdravených u Jericha (Mt 20,29-34), přestože by šlo synchronizovat tyto zprávy prostou větou v kázání: „Dnes jsme v evangeliu slyšeli, jak Pán Ježíš uzdravil Bartimaia (Mk 10,46-52) a jeho bezejmenného kamaráda (Lk 18,35-43).“

Možná by si na výběr textů moha stěžovat i ona žena, která pomazala Ježíše v Betánii. Matoušova verze (Mt 26,6-13) se do výběru nedostala, pročež církev plní Ježíšova slova o tom, že se o této ženě bude mluvit po celém světě, pouze jednou za tři roky při Markových pašijích, a tak je její čin poněkud překryt událostmi mnohem dramatičtějšími.

Některé texty, které v lekcionáři nenajdeme, by kazatelům pěkně zatopily. Snad protože by se poté nemluvilo od ambonu lehce, nikdy nečteme o tom, že „z každého planého slova, jež lidé promluví, budou skládat účty v den soudu.“ (Mt 12,36) Nebylo by také snadné věřícím vysvětlit, že ačkoliv Ježíš řekl bratřím, že na svátky stánků nepůjde (Jan 7,8), stejně šel (Jan 7,10). Lhal tedy? Naštěstí se to vysvětlovat nemusí.

Bylo by mnoho jiných míst, především z Janova evangelia, ke kterým se za celé tři roky ani jednou nedostaneme, ale uvedené snad postačí k tomu, abychom si udělali představu proč. Nezbývá než dodat, že liturgie je sice privilegovaným místem Božího slova (Verbum Domini 52), ale ne jediným.

Tři příběhy beze smrti

I/

Počátek třetího století. V Alexandrii, centru kultury a vzdělanosti právě podstupuje mučednickou smrt křesťan Leonides. Jeho sedmnáctiletý syn Origenes se chystá utéci z domu a připojit se k němu v hrdinské smrti, ale nemůže, protože mu jeho matka schovala kalhoty.

O necelé dvě století později se učitel rétoriky Augustin obrací i díky Origenově dílu.


II/

Dvacátá léta, Anglie. S psychicky poněkud nevyrvaným Grahamem Greenem mlátí puberta a zažívá to, co za pár let pojmenuje Heidegger jako existenciální nudu. Neví, jak z toho ven. V jednom ruském románu si přečte o „zábavě“ zvané ruská ruleta. Zaujme jej to tak, že jde do ložnice svých rodičů a z nočního stolku svého otce vyndá šetiraňák s náboji. Jeden do něj vloží, zaklapne a roztočí bubínkem, přiloží k hlavě a stiskne spoušť. V tu chvíli jej s nebývalou intenzitou zaplaví řada silných pocitů. Je to opojné. V příštích několika měsících to udělá ještě několikrát, ale po páté už se nedostaví žádné silné pocity, jen mělké zklamání. Dochází mu, že s tím už musí přestat, ale je to přeci jen šestiraňák, a tak mu přijde fér dát mu ještě jednu šanci. Znovu roztočí bubínek, přiloží chladný kov ke spánku a uslyší prázdné cvaknutí.

A tak se z něho může stát jeden z největších spisovatelů 20. století.


III/

O pár let později, ale ještě stále ve dvacátých letech se mladý Ewelyn Waugh rozhoduje pro sebevraždu. Má smysl pro patos, napíše tedy dopis na rozloučenou s verši z Euripida a běží se utopit do moře. Šlápne ale na hejno medúz a v palčivé bolesti vyběhne na břeh. Roztrhá veršíky a pokračuje v životě.

O 15 let později napsal knihu, kterou někteří považují za největší katolický román 20. století.


Kdyby se vyplnily přání a tužby po smrti těchto tří pánů, žil, myslel a věřil bych v tuto chvíli jinak. Pán Bůh nedopusť, aby nám naše záměry vycházely.

čtvrtek 19. ledna 2012

Od liturgie k poezii

Když mi dva z nás onehdy podnětně psali, že se jim nepozdává, jak se proměňuje vnímání liturgie – totiž, že je dnes prožívána více jako lidská aktivita než jako dění, při němž jsme obdarováváni Bohem – vzpomněl jsem si na jednu báseň George Herberta. Je to však asociace vzdálená a žádá si úvod.
Čítávám si teď totiž před spaním anglické metafyzické básníky a nacházím u nich leccos krásného, byť pokaždé s výhradami: Thomas Traherne umí nádherně vystihnout nevinnost, ale jeho adorace dětství zní místy až příliš naivně. Skoro totéž platí o Henry Vaughanovi – jak ten básní o nebi (a přece se člověku vkrádá myšlenka, zda v těch verších není příliš platónského wishful thinking). Richard Crashaw je mezi zmíněnými velikány anglické duchovní poezie jediným katolíkem a také veršuje nejbarokněji: tu příliš lidově, tu zas tíhne k líčení mystických výšin a je to dle mého příliš košaté, příliš plamenné, neuměřené. Pak John Donne – z metafyzických poétů ten nejslavnější, jenž všechny přednosti svých prostopášných mladických erotických básní zúročil ve své předsmrtné poezii duchovní. Holy Sonnets jsou skutečně nádherné – více však zasáhnou duši čerstvě obrácenou, která nejistě těká mezi vlastní bídou a Boží velikostí, než někoho, kdo (byť s výkyvy) spolupracuje s milostí a kráčí s Pánem.
Nakonec mi zbyl George Herbert, anglikán, v němž nedokážu nevidět světce (což bych jako člověk, u něhož prý „tradicionalistická infekce“ už pokročila daleko, asi neměl). A mé mínění je opovážlivé, protože na svatost soudím jen z veršů – z lyriky, která začíná u všedních věcí a končí v nebi. Bez jednostranností a afektu těch pánů výše zmíněných.
A ta jeho báseň, která se mi spojila se skutečností, že v liturgii mnoho chceme dávat a málo se necháváme obdarovat, se jmenuje Love a je z těch nejlepších. Před čtyřmi lety jsem ji četl opakovaně (protože byla jedním z podnětů pro obrácení Simony Weilové, již jsem chudinku, učinil předmětem své bakalářské práce) – a tehdy mi nic neřekla. Když jsem na ni na podzim s odstupem pohlédl znovu, vyrazila mi dech.
Je samozřejmě aplikovatelná i mimo liturgii na veškerý duchovní život.
Snad se tedy nebudete zlobit za trochu poezie. Přikládám i Hrdličkův překlad – pěkný, až na třetí verš od konce, který bohužel mění smysl textu! Duše si ve skutečnosti nepřeje „ať Ti náležím“, ale chce ve své zbrklé horlivosti sloužit – podobna Petru, který by raději Pánu Ježíši nohy myl, než aby si je nechal umýt.

LOVE

Love bade me welcome; yet my soul drew back,
Guilty of dust and sin.
But quick-eyed Love, observing me grow slack
From my first entrance in,
Drew nearer to me, sweetly questioning
If I lack'd anything.
 
'A guest,' I answer'd, 'worthy to be here:'
Love said, 'You shall be he.'
'I, the unkind, ungrateful? Ah, my dear,
I cannot look on Thee.'
Love took my hand and smiling did reply,
'Who made the eyes but I?'
 
'Truth, Lord; but I have marr'd them: let my shame
Go where it doth deserve.'
'And know you not,' says Love, 'Who bore the blame?'
'           My dear, then I will serve.'
'You must sit down,' says Love, 'and taste my meat.'
So I did sit and eat.


LÁSKA
Láska mě zvala: „Pojď!“ – však duše stála,
            lpěl na ní hříchů prach.
Hned láska bystrým okem rozpoznala,
            že váhám v obavách.
V soucitném doteku se ke mně sklání
            a ptá se, co mi brání.

Dím: „Chci zříti hosta hodného být zde!“
            Praví: „Vždyť to jsi ty!
„Já, bloud a nevděčník? Což oči mé
            mohou tě uzříti?
Vzala mou ruku, pravíc úsměvně:
            „Oči máš ode mne.“

„Ach, Pane, já vše zmarnil, rozplýtval,
            dej mi, co si zasloužím!“
Dí Láska: „Nevíš, kdo tvé viny sňal?
            „Ach, kéž ti náležím!“
„Pak spočiň, tělem svým tě nasytím!“
            Již usedám a jím!

Je střílení paintballovou pistolí po knězi svatokrádeží?

Toto jsem onehdy četl v rubrice „dotazy čtenářů“ na stránkách patera Zuhlsdorfa a nemohu nepřekopírovat: 

From a reader:

If Father takes the altar servers out paintballing, [That's a verb?] would it be sacrilege to shoot him during the contests?

On the contrary!
Shoot him as often as you can.
Head shots are preferable.


Vedle nedávno zmíněného otce Jeronýma též Chautardovu Duši veškerého apoštolátu bych dal za povinnou četbu všemu kléru světa. Snad by pak ubylo kněží-horolezců, kněží-cestovatelů a kněží-motorkářů a přibylo kněží – strážců svatostánků. 

úterý 17. ledna 2012

Papierchristentum

Obázek I: Dvě stojící knihy napravo potřeboval kněz či řeholník, pokud chtěl roku 1962 odjet na pustý ostrov nebo na misie do džungle a tam se celý rok modlit svaté oficium. Osm knih stojících nalevo by potřeboval, pokud by chtěl totéž uskutečnit dnes o padesát let později. Pro úplnost dodávám, že v prvním případě se dotyčný s oněmi menšími knihami pomodlil 150 žalmů za týden, zatímco ve druhém s většími za měsíc. Paradox?

Obrázek II: Blíže stojící hromádku tří svazků by kněz roku 1962 potřeboval, pokud by v Antarktidě nebo Kongu chtěl vedle modlitby breviáře též sloužit mši svatou. Pokud by chtěl učinit totéž v roce 2012… na fotce to není, neboť se mi misál a lekcionáře nechtělo z kaple vláčet. Mám bolavá záda.

Obrázek III: Bible, misál, breviář. Kompletní knižní výbava klerikálního Robinsona se roku 1962 vejde do bundy s většími kapsami. Moderní Crusoe roku 2012– není-li zpátečník v jiném smyslu, než je slovo užito v názvu těchto stránek – by bezpodmínečně potřeboval otroka Pátka, aby za ním knihovnu vláčel.

Je stará liturgie lepší? Latina lepší než čeština? Misál Pia V. než misál Pavla VI.? Nic takového výše uvedené obrázky nutně nechtějí říci. Jen mi kladou otázku, proč tolik nepřenosných knih navíc, když je dnes oficium několikanásobně kratší?

sobota 14. ledna 2012

Pýchu a předsudky stranou

Jako příspěvek k někdejší úvaze a debatě, jestli jsem žena, nebo muž, píši několik dojmů z mé nedávné četby nejslavnějšího díla Jane Austenové, ikonické to autorky pro mnohé generace dospívajících dívek. Nebudu se rozepisovat o ději nebo literárních kvalitách díla a omezím se na popis hlavní přednosti a nedostatku. Na úspěchu románu se podepsal především jeho vzdušný styl, docela rychlý tok děje prošívaný zhusta lehkou ironií. Naopak především mužské charaktery občas šustí papírem.

Přiznám se, že nemám pročtené pubertální dívčí románky současnosti, ale velmi by mne překvapilo, kdyby některý z nich v sobě spojoval takové literární kvality, nadhled a řadu mravně pozitivních narativů bez špetky moralizování. Namátkou vybírám některé vůdčí narativy, které se mi líbí:

- Romantická láska není nezvladatelné hnutí a člověk má do značné míry svobodu v tom, jestli se do tohoto stavu dostane (stejně jako jsou ženy nositelkami děje, tak jsou také v centru narativů, pročež tento narativ destiluji z postoje Elizabeth a Jane, nikoliv od pana Darcyho, který je nekontrolovatelně stržen citem pouze kvůli tomu, aby příběh fungoval. V centru nicméně stoji odlišné postoje dvou hlavních hrdinek).

- Romantická láska není jediným možným správným důvodem pro manželství (Charlotte Lucasová zařizuje sobě i manželovi pěkný život, ačkoliv k němu cítí pramálo citové náklonnosti. Oproti tomu manželství Bennetových či Wickhamových, kde cit zpočátku nechyběl, stěží přispívalo k životní radosti)

- Je nebezpečné bez důkazu předpokládat, že špatný člověk se polepšil. (Wickham)

- První dojmy mohou klamat (původní název románu je First impressions)

- Interpretace faktů se může zcela lišit na základě předpokladů/předsudků, se kterými vstupujeme do hermenautického kruhu (zvláště zábavně to lze vidět na paní Bennetové, pro kterou se může interpretace čehokoliv obrátit o 180° během dvou vteřin, pokud ji to vyhovuje v jejích plánech)

- Svojí svéhlavostí si lze zničit život, aniž bychom si toho ve své zabedněnosti a neschopnosti naslouchat všimli (Lyida Bennetová)

- Naše názory pocházejí často spíše z našich limitů než racionální úvahy (Mary Bennetová raději čte a pokládá se za moudrou, protože za krásnou se považovat nemůže)

- Základní životní postoje i zdařilost života je často ovlivněna ještě víc než geny a výchovou blízkými a přáteli (důležitými druhými) v dětství a mládí (Kitty se uklidňuje, když je vymaněna z vlivu Lydie)

- Milé čtenářky, právě proto, že jste mladé a hodné, cítím povinnost vám říci, že někteří lidé nejsou tak dobromyslní jako vy, ale tváří se tak, protože jsou to manipulativní svině. Dejte si na ně pozor. (Přiznávám, že tento narativ není výjimečný ani v moderních dílech pro mladé)

A bylo by toho jistě víc, ale tato kvantita snad stačí na vyjádření mého zármutku nad tím, že je toto čtivé dílo s jiskrou opomíjeno dnešní mládeží.

Troje migrantské boty

Rychle si uděláte představu o člověku, který vás na autobusovém nádraží lámanou češtinou požádá o oheň a pak začne mluvit o tom, že má obrovský problém. K mému překvapení to však bylo to poslední, co ode mne žádal, kromě toho, abych jej vyslechl. Ukázalo se, že je to Ukrajinec, který jezdí k nám rekonstruovat Billy už šestým rokem, domů měl jet už před deseti dny, ale při měnění peněz na ulici jej přepadli cikáni a kromě pětiměsíčního výdělku mu sebrali i doklady a mobil.

Ten lednový den, kdy mne požádal o oheň (ještěže jsem kostelník), jel domů, s provizorním pasem a bez peněz. Nemaje mobil nemohl ani zavolat domů ani svým kamarádům, aby ty cikány našli a rozkopali jim držky. Musel se tedy spokojit s prací policie. Větší částí své mysli se ale upíral ke chvíli, kdy nasedne do autobusu a zamíří směrem domů. „Až budu s manželkou a dětmi, všechno bude dobré.“

Nebylo moc, co mu popřát, politoval jsem jej tedy a nastoupil do autobusu, který směřoval do Říma.

Přisedl si sympatický padesátník a ochotně se dal do řeči. Byl to taky pracovní migrant. Na otázku proč pracuje v severní Itálii odpověděl prostě, nikdo mu v Čechách v jeho oboru nedá 2000 Euro na měsíc. Hlavním tématem našeho rozhovoru byl jeho život a úspěchy, po kratší době ve Francii a Německu už pracuje 15 let v okolí Padovy, kam přivedl mnoho svých známých. Domů jezdí jednou za dva měsíce (pokud zrovna přítelkyně nepřijede za ním), žije si blaze a brzy bude mít už splacený byt, který hodlá prodat za víc jak 60 tisíc Euro až se bude navracet domů.

Podařilo se mi stočit debatu od financí ke kulturním rozdílům. Zmínil jsem i to, že zatímco Čechy často pohání dopředu touha po penězích, kariéře, krásném bytě a dobrém autě, pro běžného Itala jsou tyto cíle podružné, důležité je pro něj mít se dobře teď a tady.

Padl soumrak a on se zeptal, co vlastně v tom Římě studuju. Řekl jsem, že teologii a to umrtvilo debatu. O církvi asi věděl tři informace a jelikož to byl uhlazený typ, nechtěl otvírat ani téma restitucí, ani pedofilní kněze, proto řekl: „Můj spolupracovník ze Slovenska má kamaráda a ten opustil barák, práci a šel do kláštera, kde nemůže mít ženskou. To vážně nechápu.“ Chtělo se mi říci, že tomu velmi dobře rozumím, proč to nemůže pochopit, ale raději jsem zvolil neurčitější: „Logika dnešního světa a logika křesťanství jsou často neslučitelné.“ A pak jsem se ponořili do několikahodinového ticha přerušeného až loučením.

A mne napadlo, že kdybych si mohl vybrat mezi údělem zdrceného Ukrajince nebo dobře zajištěného Čecha, bral bych boty toho prvního. Ale nejvíc ze všeho se mi zalíbilo v těch mých, které se rychlostí 100 km/h vzdalovaly od mých milovaných. Měl jsem před sebou 5 měsíců v Římě a dvě obrovské výhody: shledávám svojí práci smysluplnou a odměnu za ni mne nikdo nemůže ukrást.

středa 11. ledna 2012

Zničené kostely severních Čech

Není nás mnoho (respektive není mě mnoho) z užšího zpátečnického jádra, pro něž to je v současnosti do Klementina blízko. Kdybyste však měli do 21. ledna cestu kolem, stavte se na výstavě, na niž se nejlépe dostanete z mariánského náměstí. Je zdarma a ukazuje leccos z toho, co bylo na Severu zničeno. Pokud se Vám ta návštěva nepodaří, pak vězte, že téměř všechny vystavené panely jsou k zhlédnutí ZDE.

Na záslužném počinu mě zamrzelo jen to, že jednotlivé fotografie staveb zbořených nejsou porovnány se současným stavem míst, kde chrámy kdysi stály. Možná by se ukázalo, jak divně neúplné je městečko nebo ves, která přišla o své duchovní centrum (byť nenavštěvované!).

Pro nás farářské pulce však vyvstává otázka co dál s těmi stovkami staveb, co ještě stojí. Z hlediska pastoračního – bude to znít děsivě – můžeme být Sauronovi a jeho pohůnkům za jejich destrukci vděčni. Při současném stavu církve kněz přece nemůže zasvětit svůj život stavbám, když vidí, v jakém stavu jsou především hledající, tápající, ztrápení a jinak po Bohu volají lidé – živé to chrámy (někdy potenciální) Ducha svatého.

Jsem rozpolcený: rve mi to srdce, když vidím barokní kostel odstřelený dynamitem, ale zároveň tuším, že mnohé z těch, které komunisté nevyhodili do povětří, nechá zřejmě (ve jménu lásky k bližnímu) spadnout sama církev. Pokud se tedy do věci více nevloží obce a občané-patrioti, byť i nevěřící, což se ostatně již leckde děje.

neděle 8. ledna 2012

Dva pohledy na modlitbu

Abych 1) zatrhnul zpátečníkům čistě zpátečnické tendence a 2) utišil výčitky svědomí z toho, že nic nedělám s mojí krizí v modlitbě, která trvá od té doby, kdy jsem se začal modlit, zakoupil jsem si knížečku od kardinála Caspera Událost modlitby. Jedná se o nastínění místa a funkce modlitby v životě dnešního člověka, který se chápe personalisticky.

Casper se v předmluvě brání nařčením z elitářství a hned po započetí čtení jsem dával za pravdu žalobcům. Autor vychází z Kanta, Hideggera, Lévinase a Rozenzweiga a bez znalosti myšlení a terminologie těchto pánů pravděpodobně brzy knihu odložíte (já ji neodložil, ale jen proto, že jsem po 4 měsících studia v Italštině už zvyklý, že čteným textům nerozumím).

Kniha má řadu silných míst, například její pojetí úpadu náboženství ve světle nastíněného systému je trefné a vůbec, pojednává o světě a člověku tak, jak jej chápu, a tématizuje problémy, které jsou vlastní naší době. Nelze ale ani pominout to, že kniha je postižena intelktuálněním (ve stylu personalismu vytvářím pa-/novotvar, který nijak nedefinuji, ale čtenář je schopen jej intuitivně uchopit) a že stěží někomu pomůže modlit se. Navíc není jasně vytyčeno, jaký je rozdíl mezi modlitbou křesťanskou a modlitbou jiných náboženství, protože se vychází ze společného antropologického základu.

Druhá kniha o modlitbě mi byla darována a zcela mění ráz toho příspěvku. Byl zamýšlen jako protiváha Aidanových liturgických článků. Podtext byl jasný – nejen staré je dobré, ale to se díky Možnostem a melodiím otce Jeronýma, naprosto nepovedlo.

Obě knihy mají ve středu svého zájmu modlitbu, vztah k Bohu a zdařilý lidský život. Jazyk kardinála Caspera je učenecký, elitářský, čtenáři není úplně jasná návaznost jednotlivých kapitol a projednání vůbec působí jako rozsáhlý nástřel tématu. Spisek trapistického mnicha působí zcela jinak, jako sevřená struktura na pomezí traktátu a umění, každé slovo je na svém místě a vše je z jazykového hlediska srozumitelné. A tu přichází jediné, zato však obrovité ALE … otec Jeroným neargumentuje, prostě popisuje duchovní skutečnosti, jako by byly něčím zřejmým a prostým. Tak se však skoro nikomu nejeví. Pro porozumění otci Jeronýmovi je nutné více než obsáhnout definice dvaceti termínů jako u Caspera, je potřeba autentické duchovní zkušenosti podobného druhu (na rozdíl od otce Jeronýma si nejsem jist, jestli neexistují jiné přístupy). Proto, na rozdíl od pojednání kardinála, spisek mnicha může být mnohými intelektuály zlehčován a vysmíván.

Možnosti a melodie jsou nádhernou syntézou zkušeností duchovního života otce Jeronýma. Druhou polovici knížečky tvoří Modlitba nad záchrannou sítí, což je úvod do metody modlitby otce Jeronýma z pera jeho žáka otce Mikuláše a právě tato část mi dala přesné a praktické pokyny, kudy vykročit z marastu, v němž se má rozjímavá modlitba nachází. V mnohém mi otevřela oči a na rozdíl od ignaciáncké metody (v níž se bezmocně plácám) a jejich derivací vyhovuje mým přirozeným sklonům. Jestli to fungovalo se mne můžete zeptat po záběhu do modlitby, který podle otce Jeronýma trvá nějakých 5000 hodin na kolenou a před svatostánkem.

Uvidíme.

Čtení do vlaku: Rychlost temnoty

Čas vánoční, čas, kdy si můžeme dovolit přečíst to, co musíme během roku odkládat.

mamka: „Co to čteš?“

já: „To je příběh autisticého chlapa, co přemýšlí o tom, jestli podstoupit experimentální léčbu autismu, která z něho má udělat normálního, což také znamená tak trošku jiného člověka. Víš, napsala to ženská, co má autistického syna a napsala k tomu moc krásné věnování všem rodičům autistických dětí, kteří stejně tak jako ona nacházejí radost v odlišnosti, nebo tak něco.

m: „Aha, tak to bych si mohla přečíst.“

j: „Já nevěděl, že čteš sci-fi.“

m: „To je sci-fi?“

j: „Jistě, v roce 2003 to vyhrálo snad nejprestižnější cenu sci-fi.“

m: „Aha, a já myslela, že sci-fi znamená … no, ty hovadiny.“


Tím bylo o knize řečeno takřka vše podstatné. Ze zpátečnického hlediska mohu ještě podotknout, že víra není v knize nedůležitá, naopak se tam nachází několik zajímavých poznámek o náboženství, Bohu a liturgii, i když ne nijak hlubokých. Kniha je příjemná v tom, že nám dává docela přesně nahlédnout do několika zajímavých oblastí – autismus, šerm a organizace velké firmy. Spolu se zajímavou zápletkou a až překvapivě zcela nezávadným ideovým podhoubím příběhu to tvoří dobrou knihu, i když ne nijak důležitou, kterou bych se nebál pro doplňkovou četbu doporučit komukoli.