pátek 23. března 2012

Sofiina volba

Ne moji milí zpátečníci, navzdory titulku vás v tomto příspěvku nehodlám přesvědčovat o kvalitách Styronovy knihy ani pět ódy na její příběh. Leč ústřední motiv této knihy - ona Sofiina volba - mi přišel na mysli při přemítání o jiném příběhu a tentokrát nikoli literárním. V porodnici člověk vyslechne zvláštní věci a nahlédne do různých osudů. Při některých z nich mrazí v zádech a člověk se ptá sám sebe, co by dělal on....

Moje Sofie byla o tři roky starší než já, trávila v porodnici už třetí týden a měla krásná dvojčátka - holčičky. Hrdý otec byl i hrdý i šťastný a z dětí se nesmírně radoval. Nebyl sice manželem, ale se Sofií po dětech toužili. Přes rok se nedařilo otěhotnět, až Sofie vyhledala nového lékaře, který zjistil, že nemá v pořádku hladiny hormonů - příliš mnoho jedněch a příliš málo druhých - a to že je hlavní problém způsobující "neplodnost". Sofie se začala léčit a do půl roku počali dítě. Lépe řečeno děti. A ne dvě, ale tři...a tady začíná drama.

Lékaři ji nedlouho po otěhotnění oznámili, že čeká dvojvaječná dvojčata, ale to jedno ze dvou vajíček se ještě rozdělilo..takže vlastně jednovaječná dvojčata + třetí dítě. Sofie s partnerem se nejprve trochu lekli (koho by nevyděsilo první těhotenství a rovnou tři těti najednou), ale potom se začali radovat a těšit a plánovat. Dokud jim v jistý moment lékaři nesdělili, že pokud si nechají všechny tři děti, bude matka v reálném ohrožení života, děti se budou muset porodit ve 30. týdnu a tím razantně stoupne riziko, že nepřežije ani jedno.

Volba, před kterou Sofie stála: nechat si všechny tři děti a riskovat, že nepřežije ani jedno a ani ona sama nebo si nechat jedno dítě s tím, že průběh těhotenství bude víceméně normální nebo si nechat dvojčata s tím, že rizika budou větší, děti bude třeba porodit dříve a to císařským řezem, ale riziko pro matku nebude o nic větší než při "normálním" těhotenství a obě děti budou mít navzdory dřívějšímu porodu slušné šance...

Sofie si vybrala, ale mě zamrazilo. Dokázala bych si vybrat já? Svědomí mi říká, že každý lidský život je stejně hodnotný a nelze ospravedlňovat oběť jednoho tím, že díky této oběti bude zachráněno mnoho, že oběť ve prospěch druhých může člověk učinit sám ze své vlastní vůle, ale nemůže obětovat druhého...jenže v tomto případě? Je možné, že má volba by byla stejná jako Sofiina. Je možné, že bych i já obětovala jedno ve prospěch dvou...exkomunikovala bych se tímto skutkem nebo by církev přihlédla k okolnostem?

čtvrtek 15. března 2012

Nebát se velkých přání…

Dolouskal jsem výbor z kratších spisů sv. Terezie z Ávily a - ještě než nám skončí postní doba - o pár vhledů dotyčné velikánky se s Vámi podělím.

Myšlenky o lásce k Bohu
Kéž vás Bůh uchrání před různými formami pokoje, z jakého se těší světští lidé. (II, 1, s. 23)
A jako mě neznepokojuje, když vidím nějakou duši ve velkých pokušeních, vím-li, že je zakořeněna v Boží bázni, protože z nich mnoho vyzíská, tak nemohu být klidná, vidím-li ji stále v hlubokém pokoji a bez jakéhokoliv boje, jak jsem se už s některými takovými setkala: to pak nevycházím z obav a nepřestávám se přesvědčovat, dokud nezjistím, že neuráží Boha. Když ji nepokouší ďábel, snažím se ji zkoušet a prověřovat, mám-li možnost, aby to dobře poznala. (II, 3, s. 24)
Naše tělo, jak už víte, má hrozně rádo pohodlí, a proto je velmi nebezpečné nechat je na pokoji. (…) Kde se bere v současném životě tolik změkčilosti? A kdo nám řekl, že je to dobrá cesta? Jak to, že někteří tráví bezstarostně své dny, jen dobře jedí a spí a shání se za každou zábavou a všemožným pohodlím? Nestačím se tomu divit. Zdá se, jako by neexistoval žádný jiný svět a že tento životní styl je naprosto bezpečný. Ach, mé dcery, kdybyste věděly, jaké zlo se tu skrývá! Tělo tloustne a duše slábne; kdybychom ji mohly vidět, řekli bychom, že je v posledním tažení. (II, 14, s. 30)
Chci totiž říci, abychom se příliš nehýčkaly, ale tu a tam vyzkoušely své síly, neboť tělo je velký lišák a je třeba je prokouknout. Kéž nám Pán ve své dobrotě dává ve všem světlo. –  Je náramně důležité jednat prozíravě: svěřit se našim představeným a nedůvěřovat sobě. (II, 15, s. 31)
Snažte se, mé dcery, abyste nešli nikdy ke zpovědi se stejnou chybou. Jistě nedokážeme žít bez chyb, ale aby alespoň nebyly stále stejné, tím zabráníme, aby nezapustily kořeny; pak je totiž mnohem obtížnější se jich zbavit a mohou z nich vzniknout mnohé další. Zasadíme-li nějakou rostlinu nebo stromeček a každý den je zaléváme, tak rychle zesílí, že je pak zapotřebí rýče a motyky, abychom je mohly vytrhnout. (II, 17-18, s. 32)
Pán nikdy neopustí toho, kdo ho miluje, jestliže se kvůli němu něčeho odváží. Takový člověk však nesmí mít postranní osobní úmysly kromě touhy líbit se Bohu. (III, 7, s. 43)
O člověku, který se šel vyměnit k muslimům do Alžírska za jednoho zajatce. A přece kolik rozvážných ho prohlašovalo za blázna; jevil se tak těm, kteří jako my dost nemilují Pána. Není však větší bláznovství udusit sen svého života tolikerou rozvážností? (III, 8, s. 44) Proto vám znovu zdůrazňuji, dá-li vám Pán milost, abyste z lásky k Němu vykonaly podobné skutky, nestarejte se o to, že jste spáchaly hříchy. Je třeba, aby zde víra převládala nad vaší ubohostí, a nepoddávejte se strachu, jestliže před vaším rozhodnutím nebo po něm vás napadnou obavy nebo slabost. (III, 10, s. 44)
Duše volá po Bohu
Nevím, odkud dostávám takovou sílu, ale chtěla bych hlasitě volat, aby všichni pochopili, jak na tom hrozně záleží nespokojovat se ve službě Bohu s málem, a aby si uvědomili, jak velké poklady od něho dostanou ti, kteří jsou ochotni je přijmout. (I, 3, s. 104)
Ponechat Bohu starost o to, co potřebuji, to neznamená, že se tím člověk nemá zabývat, nýbrž že to nemá dělat s vnitřním neklidem. (I, 8, s. 107)

úterý 13. března 2012

Církev sestrou NSDAP?

Masakr v jeskyních Fosse Ardeatine na Via Appia Antiqua se na konci druhé světové války stal „italskými Lidicemi“. Popraviště, které se nachází na stejné cestě jako mj. kostel Quo Vadis i bazilika sv. Šebestiána, jsem před několika lety cestou z Kalixtových katakomb navštívil a snad i pro tu – samotnými vrahy zřejmě nepředvídanou – souvislost s krví prvních mučedníků mě to místo zasáhlo nad kterékoliv jiné ve Věčném městě.
Nacisté tehdy za každého vojáka zabitého při partyzánském útoku podle nejasného klíče vybrali deset Italů, které popravili. Americký snímek „Masakr v Římě“, natočený roku 1973 o této události, sleduje cestu k tragédii a zároveň zápas dvou hlavních hridnů – esesmana a kněze – se sebou navzájem i s vlastním svědomím.  
Rozhodně se nejedná o film jednoznačně přejný vůči církvi. Zákruty vatikánské moci nahlíží s (nejspíš zdravým) realismem až skepsí. Přesto však vedle zápasů politických mocností, včetně té reprezentované muži v sutanách, ukazuje také velikost křesťanské odpovědi na zlo, odpovědi, již nelze pronést bez souvislosti s pašijemi.
Ve snímku naznačená paralela mezi NSDAP a katolickou církví, je poněkud zjednodušující a papeži Piu XII. nečiní po právu, nicméně určitě najde mnoho přitakávačů. Vždyť ti i oni mají hierarchickou strukturu a poslušnost a řád a svého druhu uniformy. Přece se však v klíčovou chvíli ukáže zásadní rozdíl mezi „sympatickým esesákem“ na jedné straně a knězem na druhé, rozdíl, který film myšlenkově zachraňuje. Staví totiž nacistickou slepou povinnost, podřízenost rozkazům vůdce i „historické nutnosti“ proti autenticky křesťanskému důrazu na svobodu poslušnou svědomí. Jeden i druhý hrdina se dlouho podobají... když však dojde na lámání chleba, ukáže se rozdíl mezi ochotou obětovat cizí životy a ochotou obětovat život vlastní. Pominu-li zmíněné, věru dobře podané morální dilema, jedná se o drama příliš pomalé, příliš studiové, příliš upovídané, které v originální anglické verzi činí silný italský přízvuk Marcella Mastroianniho téměř neposlouchatelným. Nestává se často, že bych ocenil dabing... byť se v něm mluví o takových sakramentálně-teologických divech jako je „Jeho Svátost papež“.

pátek 9. března 2012

Lekce apologetiky

O Dineshovi D'Souzovi jsem toho mnoho nevěděl. Snad jen to, že je to americký Ind, konvertoval od katolicismu k evangelikálům a střetává se v debatách s nejznámějšími „profesionálními ateisty“ dnešní doby. Několik utrhačných poznámek na jeho osobu mi vnuklo myšlenku, že by stálo za to prostudovat jeho dílo a analyzovat jej z hlediska požadavků dnešní apologetiky a udělat si tak lehkou a zábavnou diplomku. Posmívat se hloupoučkým fanatickým evangelikálům mi docela jde a při sledování jejich diskuzí s ateisty musím často dávat za pravdu bezvěrcům. Stručně řečeno, špatná apologie patří k mým životním tématům. Když se nesprávně argumentuje pro křesťanství, je to pro víru škodlivé a mnozí ji kvůli tomu opravdu ztrácejí (považuji za velmi poučnou sérii videí na youtube Why I am no longer a Christian).

Začal jsem tedy číst knihu se srandovním názvem What's so great about Christianity? a v hlavě jsem měl mnoho předsudků. První část jdoucí v zajetých kolejích triumfalistického křesťanství mluví o tom, že ateismus je na ústupu. To jsem se ještě smál pod svými řídkými vousy. Druhá a třetí část popisuje, jak bylo křesťanství důležité pro formování naší kultury a vědy. Tam moje nedůvěra začala opadat, protože používal podobné argumenty jako třeba Dawson. A není divu, ze všeho nejspíše totiž bude D'Souza zdatný kompilátor a reformulátor myšlenek jiných. Takřka každá z kratičkých kapitol začíná ateistickou obžalobou a přes obhajobu (zaštiťující se jmény jako Pascal, Lewis nebo Benedikt XVI) se dostává do protiútoku. Tato třetí fáze je polohou velmi nezvyklou pro moje zdvořilé křesťanství. Někdy se útok povede lépe, jindy hůře, ale zpravidla je veden skrze dotažení ateistických argumentů a poukaz na to, že se sami požírají. Vtipný a vypovídající o metodě je název kapitoly: Where is atheism when bad things happen?

Zvlášť netrpělivě jsem očekával kapitoly o „inteligentním designu“. K mému zklamání jsem ale zjistil, že D'Souza není blb. Nejen že evoluci nevyvrací, ale staví na ni své argumenty, které občas mají lehce pochybnou povahu, ale nejsou ze své podstaty iracionální. Dále se autor zabývá argumenty z oblasti filosofie a morálky.

Většinou, když jsem si říkal: „A mám tě, teď jsi se odkopal!“ D'Souza začal následující odstavec větou … „Hlavně mne nechápejte tak … (jak jsem to pochopil já), já říkám jen, že …“ Takový přístup je vzhledem k populární povaze knihy přijatelný.

Když mám mluvit o negativech knihy, musím zmínit její tendenci radikálně zjednodušovat a často i idealizovat. Pokud ateističtí historici vykreslí Galilea jako mučedníka vědy, D'Souza jej má za nabubřelého potížistu, se kterým se jednalo příkladně mírně. Proti křižákům jako bandě prospěchářských krvelačných stvůr staví obraz zbožných a nesobeckých bojovníků za zachování evropské kultury proti muslimské hrozbě (křížovou výpravu dětí samozřejmě nezmiňuje). Není třeba rozvádět rizika takového přístupu. Občas se také zdá býti myšlenkově nekonzistentní, všemi silami obhajuje model vztahu vědy a víry na nepodobný tomu z Fides et Ratio, a pak zvolá: „Vždyť kdyby mnozí vědci našli nesporný důkaz o existenci Boha, stejně by neuvěřili.“

Kvůli mým předsudkům jsem byl překvapen, že D'Souzovo „mere Christianity“ je podobné tomu mému a že jej neobhajuje hloupě. Je pravda, že někdy zvolí „easy way out“, ale s drobným komentářem bych se nebál tuto knihu dát do ruky takřka nikomu. Ale byla užitečná i pro mne samotného. Jednak je to obsáhlý seznam pěkných citací z obou táborů. Druhak mi kniha ukázala na několik lidí a pojmů, které si zaslouží pozornost. Třeťak mi předvedla elegantní kantovskou argumentaci proti pozici mnohých moderních ateistů věda sama stačí.

Nemyslím si, že by D'Souza byl zvlášť fundovaný nebo hluboký myslitel, přesto jeho dílo stojí za vzetí v potaz a může obohatit.

čtvrtek 8. března 2012

Nápady otce Schwarze

Nemaje právě čas na to, abych Vás otravoval grafomanstvím, podělím se s Vámi alespoň o radost nad tvorbou mediálně nadaného lichtenštejnského kaplana Johanna Schwarze, který před pár lety vrhnul na YouTube několikero povedených katolických parodií na reklamy a na světové značky od CocaColy po iPhone.
Zřejmě si toho někdo všiml a poskytl mu prostředky, neboť dotyčný se svým mikrostudiem „Birett Ballet Productions“ od té doby rozjíždí projekty stále propracovanější. Od několikavteřinových spotů dospěl přes dva dokumenty o kněžství a o mši svaté až k loni natočenému výtečnému 24-dílnému „kurzu základů víry“ Mein Gott und Walter, který je z velké části zhlédnutelný na internetu, ale též za levno objednatelný - dosud žel jen německy, chystá se však anglická verze a co více, připraveno je i české vysílání a snad se jednou podaří take  .
Vedle toho připravuje nejnovější sérii „Oh Mein Gott“.
Pro vás zkušené katolické harcovníky mnohé ty filmy možná ani nejsou. Více mohou dát těm, kdo dělají první katolické krůčky, ale přitom chtějí hutnou potravu, nikoliv omáčku řídkou. Don Johannes totiž umí výtečně skloubit moderní formu a germánský humor (?!) se zdravě tradičním obsahem.
A jako ukázku připojuji - vzhledem k liturgickému období - film pro autora poněkud netypicky chmurný, krátkou to vizuální meditaci nad 3. kapitolou Geneze: