Už aby ta inteligence přestala kritizovat...

Z pastorační příručky otce Aloise Štorka "Soustavné vedení duší" (1931) slova jako šitá Aidanovi na míru:

Také nutno žádati, aby inteligence, chce-li dospět k opravdové ctnosti, se ukáznila v četbě. Nečetla vše, co dostane do rukou a čísti nemusí, vybírala to nejlepší, omezovala se ohledně novin a zábavné literatury a duchovní četbu si vždy dojednala se zpovědníkem. Leckterý penitent prodělá nemalé boje než toto provede. 

Ještě nesnadnější práci máme, chceme-li inteligentním penitentům odvyknouti vrozené kritizování všeho, co vidí, slyší a čtou. A přece patří k vyspělosti duchovní, že netvoříme úsudek o všem, co vnímáme, že z vyšších důvodů dovedeme se i úsudku zdržet, podle známé zásady: Sapientis est judicium suspendere. Kdo ukvapeně o všem soudí a úsudek ihned pronáší, projevuje duševní nezralost. Tou je značně zatížena dnešní lidská společnost a moderní kulturní život tuto kritizující chorobu stále pěstuje a živí. Ani katolíkům není snadno se tomu ubrániti. Duše po dokonalosti toužící musíme však hledět z toho vyléčit.

Jako bonus pak s předchozím naprosto nesouvisející citát z téže knihy, jenž se nyní, osmdesát let po napsání, jeví jako těžké fantastično:

Holandsko má asi nejvzornější a nejčetnější rodiny ze všech katolických zemí, má však také poměrně nejvíce kněžských, řeholních a misijních povolání.

Ach, kdeže loňské sněhy jsou...

Nepřestávám žasnout nad tím, jak rychlá může být dekatolizace kdysi echtovně katolických oblastí.

Seď ve své cele jako v ráji...

Tento Romualdův příznačně kratičký a výživný návod k duchovnímu životu pro poustevníky je obsažen v díle Vita quinque fratrum eremitarum (k. 19) biskupa Bruna Querfurtu. Jelikož překládat překlad mi přijde hloupé a latinský originál jsem nikde na internetu nevyšťoural, musíme se opět spokojit s angličtinou:

Sit in your cell as in paradise. Put the whole world behind you and forget it. Watch your thoughts like a good fisherman watching for fish. The path you must follow is in the Psalms—never leave it.

If you have just come to the monastery, and in spite of your good will you cannot accomplish what you want, take every opportunity you can to sing the Psalms in your heart and to understand them with your mind.

And if your mind wanders as you read, do not give up; hurry back and apply your mind to the words once more.

Realize above all that you are in God’s presence, and stand there with the attitude of one who stands before the emperor.

Empty yourself completely and sit waiting, content with the grace of God, like the chick who tastes nothing and eats nothing but what his mother brings him.

The Edge of Sadness

K nedávno na zpátečnících citovanému Edwinu O´Connorovi ještě pár vět. Nedávno jsem totiž dočetl jeho román The Edge of Sadness (1961) a rád bych jej i druhým doporučil, ale bojím se, že cokoliv, co o něm řeknu, potenciální čtenáře spíš odradí. Tak třeba: knížka má víc než čtyři sta stran, z nichž na prvních řekněme tři sta čtyřiceti se nic velkolepého nestane a ani pak, když to přijde, to není zrovna thriller. Navíc vypravěčem a jednou z ústředních postav je farář padesátník, vyléčený alkoholik a fajn chlap, sice schopný s vhledem komentovat dění v sobě i kolem sebe (takže je mnoho řečeno o tom málu, co se stane), avšak ve své obyčejnosti zároveň mající daleko jak k faráři arskému tak k onomu dítě zplodivšímu kořalkovému knězi z Greenovy Moci a slávy. Sám pak patří v románu k těm mladším hrdinům: leccos z toho nejdůležitějšího se totiž netočí kolem něj, ale kolem jednaosmdesátiletého lakomce Charlieho Carmodyho (taková výřečnější kopie pana Burnse ze Simpsonových) a jeho jen ztěžka prohlédnutelných manipulací s lidmi kolem něj. A málem bych zapomněl, že celý ten román si libuje v květnatém znovuříkání již vícekrát řečeného.

A přesto, byť se to zdá k nevíře, celý ten kus stojí za čtení. O´Connor píše civilně a přitom s hloubkou (a leckdy i vtipem) o kněžské každodennosti, o krizi středního věku nepropukající ve velkých dramatech ale v zápasech všedních dní. Všudypřítomné je také téma umírání, které příběhem tuše probublává, až nakonec vyústí v přímou a dechberoucí konfrontaci starého hříšníka Carmodyho se smrtí a v jeden mnohem nečekanější odchod na věčnost.

Z dnešní perspektivy již udivující je onen samozřejmě katolický kontext, v němž se vše odehrává. Dějištěm je bezejmenné, povětšinou irskými imigranty obydlené město na východním pobřeží USA, svět, ve kterém katolická identita nepředstavuje pro nikoho (kromě nejmladší generace) téma. Jsme dosud na počátku šedesátých let dvacátého století a spory mezi liberalismem, konzervatismem a tradicionalismem, které propukly o desetiletí později a které církví zmítají dodnes, nebylo zatím možno ani vytušit. Drama otce Kennedyho a rodiny Carmodyů je tak nechtěně sondou do dnes již neexistujícího vesmíru křesťanské jistoty, v němž byl ateismus (nikoliv hřích, nevěrnost a zápasení s Bohem) prázdným pojmem.

The Edge of Sadness je román, který plyne pomalu, nešetří slovy a od čtenáře vyžaduje čas, který v době internetového klikačství a filmových rychlých střihů, málokdo bude ochoten dát. I když odměna za námahu je značná…

Vím, že teď na počátku svých kariér, ani vy, milí zpátečníci, po O´Connorovi nejspíš nesáhnete. Ale uchovejte jeho jméno v paměti a třeba jednou v důchodu…