Původně jsem sem chtěl, milý bratře zpátečníku, napsat něco buď o filmu „Black Swan“ (2010) anebo o filmu „The Priest“ (1994), jelikož však mám k oběma značné výhrady a jelikož jsme se ujednali, že tuto stránku zasvětíme dílům doporučeníhodným, nechal jsem komentář k výše zmíněným snímkům pouze na ČSFD a zde se budu raději věnovat knize, již považuji ze své srpnové četby za patrně nejdoporučeníhodnější, totiž Tomáši Akvinskému od G. K. Chestertona.
V originále se tenhle spisek jmenuje Saint Thomas Aquinas: The Dumb Ox a je, řekl bych, škoda, že žádné z obou českých vydání (1947, 1993) podtitul nepřejalo. Knížku „Němý vůl Tomáš Akvinský“ bych se byl koupil velice rád, ale co naplat – teď si ji nekoupím ať už s podtitulem nebo bez něj, neboť je v českých končinách skoro nesehnatelná i na pultech antikvariátů. Snad ji časem dominikáni v tomto kvalitním překladu od Timotheje Vodičky vydají znovu.
Leč nyní k obsahu: člověk by řekl, že Tomáš Akvinský a GKCH nemají společného o mnoho více než své katolictví a tvar dokonalé koule. Na jedné straně stojí střízlivá objektivita andělského učitele, na druhé pak kouzelnictví se slovy. Jeden přesvědčuje argumenty, ale jeho prostý až styluprostý sloh záměrně ani nezkouší uchvátit, aby tím lépe vynikl obsah toho, co se říká. Druhý natolik čaruje s tím, jak se něco říká, že s potleskem patřícím paradoxům často vyvolá i nedůvěru vůči tomu, co je vlastně řečeno. Kdykoliv čtu Ortodoxii, mám neodbytný pocit, že kdyby byl Chesterton komunista, dokázal by své krédo dokázat stejnou jiskřivou hrou paradoxů.
Zdálo by se, že chestertonovské slovní hrátky se k Tomášově strohosti hodit nebudou, ale kupodivu to celé funguje velmi dobře. Kontrast obou tlustých pánů dává knížce šmrnc a byť je v ní pořád více Chestertona než Akvinského, získala si obdiv i od skutečných tomistů a akvinologů jako například od Josefa Piepera.
Text je trochu Tomášovou biografií, trochu portrétem třináctého století s jeho duchovními konflikty, trochu (hodně trochu) úvodem do tomismu, ale ze všeho nejvíc asi polemikou s manicheismem a potažmo i (již mimo vody hereze) s platónsko-augustinovským, od světa odvráceným a k člověku přehnaně skeptickým pojetím křesťanství. Chesterton u Tomáše i u sv. Františka (jehož skvělou biografii GKCH také napsal) vidí příklon k jednotlivým věcem v jejich stvořenosti a konkrétnosti, jedinečnosti a rozmanitosti. Až do třináctého století jako by stvoření bylo především odrazovým můstkem k mystickému vzestupu. Pro Tomáše však není jen prvním schodem na cestě do Nebe, stejně jako pro něj hmota není jen hrobem ducha. Nebývalý význam u něj dostává nauka o Vtělení jakož i nauka o Vzkříšení těla.
A tu se ukazuje, že Chesterton a Akvinský mají více společného než jenom ten tvar. Autor Summy stejně jako bodrý Angličan oba představují v křesťanství proud katafatické, ke světu přivrácené, spirituality, která obvykle zůstává ve stínu onoho silnějšího, novoplatonismem a patristikou inspirovaného proudu odvratu od světa a ponoru do vlastního nitra, v jehož hlubinách, v jehož sedmé komnatě, řečeno s Terezií, nás čeká Bůh. Svatý Tomáš a svatý František ve třináctém století, stejně jako třeba Chesterton a Tolkien v Anglii století dvacátého ukazují cestu poněkud odlišnou, která vede přes úžas nad stvořením a přes následování Vtěleného v dobrodružství všedních dní.
Tomášova nauka, jak je Chestertonem představena, je také zbraní proti méněcennosti Západu, který je v dnešní době fascinace křesťanským Východem jakoby v duchovní defenzívě. Přece však máme něco, co Východu, kde je veškerá teologie jakoby zaplavena jasem Vzkříšeného, schází: máme jesličky a Ježíše na kříži, máme dogma o Vtělení žité ve spiritualitě následování Krista u sv. Františka a u sv. Ignáce, u Karla Foucaulda, Matky Terezy a mnohých dalších. A to, co je životem vyjádřeno v postojích těchto svatých, je slovy nejlépe zachyceno právě u Tomáše. Chesterton k tomuto rozdílu mezi Východem a Západem píše, to co si přečteš v následujícím citátu, kterým zároveň končí tento skromný text. Další postřehy již hledej u zdroje.
„Tak vidíme kupodivu, že Východ byl zemí Kříže a Západ zemí Ukřižovaného. Řekové byli odlidšťováni zářivým symbolem, zatímco Gothové byli zlidšťování mučícím nástrojem. Jenže Západ zobrazoval realisticky největší příběh, jaký kdy vzešel z Východu. Odtud směřoval řecký prvek v křesťanské teologii stále víc k jakémusi vysušenému platonismu, jenž byl věcí diagramů a abstrakcí – k vrcholným abstrakcím, sice vznešeným, ale nedotčeným dostatečně tou velkou věcí, jež je podle definice téměř naprostým opakem abstrakce: Vtělením. Jejich Logos bylo Slovo; ale nikoli Slovo učiněné Tělem. Tisícerým subtilním způsobem, unikaje často naukové definici, šířil se tento duch po křesťanském světě z místa, kde posvátný císař seděl pod svými zlatými mozaikami, a ploché dláždění římské říše posloužilo nakonec jako hladká silnice Mohamedovi. Neboť islám byl konečným dovršením obrazoborectví. Dlouho předtím však tu byla už tato snaha udělat z Kříže pouhou dekoraci jako Půlměsíc – udělat z něho šablonu jako řecký klíč nebo Buddhovo kolo.“ (41)
