Musím
se přiznat, že mi Jason Reitman jr.
učaroval. Všechny tři jeho předchozí filmy (Děkujeme,
že kouříte, Juno a Lítám v tom)
patří mezi mé oblíbené a u jeho posledního,
nejkritizovanějšího, Znovu a
jinak, tomu jinak nebude. Fanoušci
si stěžují, že nedostali svůj očekávaný nášup chytrého
štiplavého humoru, a nedokázali se přeorientovat na jinou
podívanou.
Jedná se o vyjádření konceptu, který
nazývám „odmítnutí milosti“. Bude třeba trochu teoretického
úvodu: Každý člověk má nezbytně jistým způsobem
strukturovaný vnitřní svět, kterým se dotýká světa vnějšího
– říkejme tomu třeba světonázor. Tento světonázor (ideálně
vnitřně bezrozporný, v praxi vždy rozporný) musí mít tu
vlastnost, že musí vysvětlovat co nejvíce věcí a událostí v
souladu s vnitřním postojem člověka k těmto věcem. Například
když sám sebe považuji za filantropa, budu mít tendenci označovat
za dobročinnost leccos z toho co dělám, ať to může být
sebesobečtější.
Film vypráví o jedné spisovatelce, u níž
její vnitřní svět tak kontrastuje s realitou, že to až bolí.
Sama sebe se vemluví v to, že oznámení o narození dítěte,
které ji zaslala její středoškolská láska je vlastně voláním
o pomoc a důkazem jejich hluboké rezonance a vzájemné lásky,
které nemohou ani přes svá manželství odolat. Proto se vypraví
do svého rodného města, kde nachází svojí „lásku“ šťastně
ženatou. Realita samozřejmě nijak neohrozí obraz, který si
vytvořila. Vyvrcholí to v nevyhnutelné trapné scéně, po které
si hlavní hrdinka konečně uvědomí, jak je hloupá, sebestředná
a ještě k tomu kráva. Nicméně z tohoto jejího pravdivého
poznání ji vysvobodí žena, která ji řekne přesně to, co chce
slyšet (to jak je skvělá), a proto může odjíždět z města s
pocitem nadřazenosti nad onou lůzou, která ji nemůže pochopit
(regres do původního světonázoru).
Součástí každého slušného světonázoru
jsou obranné mechanismy, které jsou schopné vysvětlit prakticky
všechno, jakkoliv by to kontrastovalo s naším světonázorem
(vždyť jsme na těch obranných mechanismech pracovali řadu
(desítek) let). Typickým obranným mechanismem je dělení lidi na
dobré/hodné/inteligentní a na ty prevíty a hlupáky, kteří mne
nemají rádi. Pak ale přijde moment, často na základě životní
krize, ale také třeba čistě z milosti, kdy na okamžik procitneme
a dostaneme se „nad“ svůj světonázor, vidíme věci očima
druhého, pochopíme, jak jsme se obelhávali. V tento moment jsme
vyzváni k uchování si tohoto poznání a k postoupení na hlubší
úroveň pravdivosti (i tento nový světonázor má daleko k
dokonalosti), ke změně života, k obrácení. Vidíme jasně jak
to, že opuštění našeho současného způsobu myšlení/života
bude náročné, ale vidíme i krásu onoho nového, půvab a vůni,
kterým nás k sobě pravda láká. Smutný fakt je ten, že tento
„okamžik milosti“ (někdy je to vskutku jen několik vteřin)
většinou zaženeme mávnutím rukou, označíme ho za bláznovství
a idealismus, pomatení, maloměšťácké reziduum nebo jakékoliv
jiné obrany jsme si vytvořili.
Proto mi
přijde tak smutné, že je tento film nepochopen, byť téma, které
mi je tak drahé, pojednává lépe, než jak si dokážu
představit, že bych jej kdy pojednal sám.
