Předběžná douška: Za formu tohoto článku se omlouvám na začátku, na konci a ještě jsem musel vytvořit tuto poznámku, abych se zcela zabarikádoval před zaslouženou kritikou. Ani po několikáté jsem nebyl schopen dát mým myšlenkám tvar, tudíž to považujte za náčrt, který však bratrské sdílení snese. Rád bych znal váš názor, jestli jsem úplně mimo, nebo jestli lze některé body schválit.
Již ve mne dozrála úvaha o jednom výrazném rysu církve – o její univerzalitě. Bolestně si uvědomuji svoji malost a neschopnost ji sestavit lépe. Nejde o racionální koncept, jenž předkládám ke kritice, ale střípek z mého pojetí světa, jež je zakořeněno hlouběji než jakákoliv myšlenka. Rád bych se odpíchl od dlouhé citace z řeči starce Zosimy z Bratrů Karamazových. Prosím, čtěte ji s otevřenou myslí a otevřeným srdcem.
„Vězte, drazí, že jeden každý z nás má nepochybně vinu za všechny a za všechno na světě nejen ve smyslu obecné lidské viny, ale i každý jednotlivě za všechny lidi a za každého člověka na tomto světě. Toto poznání je korunou života pro řeholníka i vůbec pro každého člověka. Neboť mnichové nejsou zvláštní druh lidí, nýbrž jen takoví lidé, jací by měli být všichni na světě. Jedině v tomto vědomí se může naše srdce přiklonit k nekonečné všelidské lásce, neznající nasycení. Pak bude každý z vás schopen láskou získat celý svět a smýt svými slzami hříchy světa. (…) Nechovejte nenávist k atheistům, lži učitelům, materialistům, a to ani ke zlým, tedy nejen k dobrým, neboť i mezi nimi je mnoho dobrých lidí, obzvláště v naší době. Pamatujte na ně ve svých modlitbách takto: Bože, spas všechny, za které se nemá kdo pomodlit, spas i ty, kdo se nechtějí k Tobě modlit. Hned dodejte: neprosím Tě o to v pýše, neboť sám jsem ze všech lidí nejbídnější.“
Nehodlám obhajovat tento úryvek ve všech jeho jednotlivostech, to by bylo nepřístojné a nemožné – s částí nesouhlasím, či lépe řečeno ji ani nerozumím natolik, abych jí mohl oponovat. Před lety bych to považoval za žvást celé. Vrchol nestoudnosti jsem viděl ve zbožné póze některých velkých světců, jež se označovali za zvláště veliké nebo dokonce největší hříšníky. Potřeboval jsem dostat jednu do čuni, abych pochopil, že jsem fracek a v tom, co považuji za pózu se skrývá hluboká pravda. Proto nechci žádat, abych pochopil i zbytek úryvku, poněvadž by to pravděpodobně bolelo.
Moje teze je jednoduchá (a upozorňuji, že se jedná o moje myšlenky, jež nepodsouvám Dostojevskému, kterého bych nerad zplošťoval): Všichni lidé (až na dvě výjimky, k nimž, drahý čtenáři, nepatříš) se podílejí a mají odpovědnost za hřích světa. Samotná naše podstata je v přímém kontaktu se zlem, jež nás také prostupuje. Této nikdy nemizející přítomnosti zla v našem životě se v tomto věku nemůžeme zbavit. Tady bych jako podklad rád citoval několik míst z listu Římanům jako doložku, ale to bych si v tomto listu musel být jistější.
Malý historický průhled do tématu hříšníků a církve. Starozákonní pojetí svatosti spočívá v Božím a lidském oddělení se od hříchu: „Nenávidím ty, kdo se drží šalebných přeludů, já spoléhám na Hospodina.“ (Ž 31,1) Ježíš, zcela svatý, nám ale představil jinou tvář Boha, který se hříšníka neštítí, ale okamžitě mu odpouští hříchy … dokonce aniž by o to požádal nebo projevil lítost (Mk 2,5). Zde se církev nikdy necítila oprávněná jednat tak suverénně jako Ježíš, který věděl, co je v člověku (Jan 2,25). V prvních stoletích byl sváděn teologický spor o možnost druhého pokání. Jedni tvrdili, že pokud někdo po křtu těžce zhřeší (především zapření víry, vražda a cizoložství), má být od církve navždy oddělen, jiní dávali hříšníkovi šanci na ještě jedno pokání (tj. po tom křestním). Po splnění všech podmínek období kajícnosti, jež mohlo trvat několik let byl hříšník znovu zařazen do církve, často však mu až do smrti mělo zůstat něco z postoje kajícníka. To se změnilo s barbarizací církve, ehm... chtěl jsem říci s pokřesťanštěním zaalpí. Zde bylo při prosazování této praxe problematické hlavně to, že naprostá většina křesťanů se po valnou většinu svého života nemohl těšit z plného spočinutí v lůně církve. Vraždy a cizoložství zkrátka byly mnohem běžnější v barbarské Evropě 8.-10. století než na sklonku antiky v rámci radikální minoritní náboženské skupiny. Tento problém vyřešila praxe ušní zpovědi s možností mnohačetného pokání. Byl to ten největší mravní ústupek v historii církve, která se již zabydlela ve své roli reprezentanta státního náboženství. Radikalita prvních století už se nikdy nevrátila.
Teď se krátce podívejme na jinou záležitost. Je docela jednoduché stát se v současné době členem katolické církve, stačí zažádat o křest, pravdivě vyznat víru, přijmout křest a je to. A jak opustit katolickou církev? V tomto se církev podobá peklu z pohádky „S čerty nejsou žerty“, co zchvátí, to už nenavrátí. Vystoupit z katolické církve totiž z hlediska církevně právního možné není (od nového CICu) a dokonce ani exkomunikace příslušnost k církvi neruší. Nejen tedy, že se církev během historie zbavila prostředků k odstraňování nepohodlných členů, ale ani neumožňuje nevěřícím lidem následovat své svědomí a vystoupit z církve. To byla nicméně odbočka, hlavní myšlenka je následovná – jednou katolík, katolíkem napořád.
To s sebou kromě jiného přináší dvě zcela nepopiratelné skutečnosti: pokud je člověk katolíkem, 1) sdílí církev nejen s hříšníky, ale dokonce s těžkými hříšníky (vrazi, pedofilové, svatokrádežníci, pokrytci z povolání...), některé z nich církev vyloučila ze své aktuální přízně, ale stále je považuje za své syny. 2) Sdílí církev s lidmi, kteří mají výrazně jiný názor na přístup ke světu a mnohým otázkám věrouky.
Obé považuji za důležité, ale tento článek se v intencích Dostojevského slov zaměřuje především na první aspekt, byť ten druhý je rovněž podstatný natolik, že se propracoval do názvu této statě. Nutnost integrovat v našem společenství i veliké hříšníky nás nutí přijmout svoji vlastní hříšnost. Pokud jste se zděsili, musím vás upokojit jedinou českou větou, kterou umí jeden z mých kanadských spolubratří v Nepomucenu: Nejsem slizký liberál. Tato integrace totiž probíhá na dvou odlišných rovinách, jejichž společným jmenovatelem je láska. Kajícím se hříšníkům nabízíme plné společenství, ale jejich role v církvi má být taková, jak si to podstata jejich poklesku vyžaduje (kněz, jež zneužíval děti může být členem církve, ale nikoliv účastníkem aktivní pastorace … poté co si odsedí svoje roky ve vězení). Nekajícím se hříšníkům a lidem šířícím magisteriem odsouzené učení nelze nabídnou plné společenství, ale přesto zůstávají naší součástí, pročež církev v sobě integruje řadu velikých padouchů historie.
Pokud se podíváme na historii drobení protestantských denominací a dopustíme se jisté simplifikace, pak u zrodu nového odvětví stál vždy jeden ze dvou postojů 1) věříme jinak (znovu opakuji, že o tom tento článek není) 2) jednáme jinak, tedy – vy se dopouštíte něčeho, co my považujeme za špatné. Takovéto vydělení není nic jiného než nejhlasitější možná proklamace věty: „Já takový nejsem.“ A jsme u jádra věci. Já, stejně jako Dostojevský, si myslím, že takový ve skutečnosti jsi, milý čtenáři, a navíc tvrdím to, že katolická církev ti to pomáhá jedinečným způsobem pochopit. Chápal to i Aljoša Karamazov:
„Uznejte, jaképak pohrdání, když jsme sami zrovna jako on, když jsou všichni jako on. My jsme totiž opravdu stejní, a ne lepší. A kdybychom byli i lepší, na jeho místě bychom byli přece jen zase stejní...“
V jádru postoje: „Já takový nejsem“ se nachází odmítnutí své vlastní hříšnosti – zlo, jež mi koluje v žilách je jemnější než to v těch tvých, hřích, jenž nakazil můj život, není tak závažný jako ten tvůj! Ale je to ten samý hřích, to samé zlo a všichni jsme lidé a není mezi námi nikdo, kdo by denně nepůsobil zlo ve světě.
Je to rok a půl, co jsem jedné noci klečel před křížem a prosil Pána o útěchu v mém soužení. I když se to nemá. Nemohl jsem snést bolest a zároveň jsem si od ni nemohl pomoci, bušení hlavou do zdi pomáhalo jen na tak dlouho, kdy jsem se mohl soustředit na fyzickou bolest, a mělo příliš mnoho vedlejších účinků (bylo například hlučné). Útěchy se mi nedostalo, ale obdržel jsem něco většího (i když tehdy mi to samozřejmě nepřišlo) – nahlédl jsem vlastní hříšnost, hříšnost člověka a roli, jež v ní hraje pýcha. Nebylo to dlouhé a nedalo se to zachytit do slov, ale tehdy jsem poprvé uviděl obrovskou závažnost svého hříchu.
Když se to snažím racionalizovat, popsal bych to takto. Můj někdejší pohled na hříšnost byl takový, že existuje jistá její škála, řekněme od 0 do 1. Ty nejlepší lidi, které známe řadíme kolem 0,1, ty nejhorší až k jedničce. Já sám bych se řadil před druhými ke středu, sám před sebou mezi 0,2 a 0,3. Kristus je v tomto ohledu dokonalá nula (vzpomeňte, mluvíme o hříšnosti). Tehdy jsem ale viděl, že osa je dost odlišná. Jediný nezměněný zůstal Kristus (na nule). Naopak já jsem se s celým padlým lidstvem musel zpakovat a opustit lichotivé rozmezí 0-1 a odebrat se spíše někam mezi 1000 a 1001.
Pointa je v tom, že vůči Bohu se všichni nalézáme v zapuchlém jezírku v němž se koupou jak „nejlepší žijící člověk“, tak „nejhorší žijící člověk“ a rozdíl mezi nimi je jen tak velký, jak to lidská kapacita unese. Ani ten nejlepší není imunní vůči působení zla v jeho srdci a ani ten nejhorší se nemůže vymanit z lásky s níž Bůh pohlíží na své stvoření.
Velmi bolestně si uvědomuji, že nejsem schopen se vyjádřit adekvátně a ani tři sklenky vína na bohosloveckém setkání tomu nepomohly. Pročež mi nezbývá než ukončit tento článek konstatováním, že děkuji Bohu za to, že mohu sdílet církev s lidmi opovrhovanými pro své prohřešky, kteří mne nenechají upadnout do omylu, že jsem spravedlivý.
Hosté Večeře Páně (1962): Farář, který se ve své hlavě potýká s děsivým obrazem Boha, jehož by se rád zbavil, ale tak úplně mu to nejde. Žena, která faráře miluje, a která vyrůstala „v radostné a něžné rodině zcela bez víry“, ale které teď schází odpověď na otázku „Proč“, cíl, kterému by se dala, a která po Bohu vlastně touží. To jsou dva hlavní protagonisté Bergmanova dramatu plného náboženských pochybností a duchovních krizí. Je to příliš hluboké a příliš krásně natočené, než abych se odvážil pana režiséra nařknout z šíření ateismu. Jen poznamenám, že to není snímek pro všechny – z těch, které kinematografie ještě vnitřně mění a kteří ji nekonzumují jen jako chlebíčky, z takových jedny může utvrdit v nevěře, druhým může víru nahlodat, ale jsou i třetí – a sám se mezi ně troufám počítat – pro které film bude duchovní očistou, jakousi lekcí negativní teologie, co člověku ukazuje, jaký Bůh není a jaký je život bez něj a jak bolestné bývá jeho mlčení. Pro Bergmana byli Hosté Večeře Páně možná rozloučením se zápasy o víru – nadále se věnoval spíše tématům psychologickým a sociálním. Pro jiné může být týž film krokem k prohloubení víry. Plošně je však nedoporučitelný. (Poznámka na okraj: luteránská liturgie v prázdném kostele na počátku šedesátých let vypadá katoličtěji než leckterá, co se provozuje v současných kostelích katolických …)
