Don McCullin

Don McCullin je název britského dokumentu natočeného v loňském roce a uvolněného do oběhu v roce letošním. Tento film mapuje tvorbu "válečného" fotografa Dona McCullina, který většinu svého profesního života spojil se Sunday Times. Tento plátek opustil poté, co ho koupil R. Murdoch a zásadně se změnila koncepce i směřování a vlastně i nezávislost Sunday Times.

Snímek začiná na úplném začátku a zachycuje první fotografické kroky Dona McCullina. Z větší části je postaven za výpovědích samotného Dona o jeho válečných výpravách, ale i o celkovém ovzduší "doby" a země. Toto vyprávění je bohatě prošpikováno jeho fotografiemi. Místy jsou jeho vlastní výpovědi střídány výpověďmi dalších lidí, zejm. dlouholetého editora zmíněného plátku. Editor na závěr Dona neoznačuje štítkem "válečný fotograf", ale "fotograf lidskosti" (humanity photograph).

Výpovědi tohoto fotografa se neomezují na pouhý výčet událostí, ale jsou jakousi sondou do svědomí. Jeho osobního i svědomí lidstva. Kromě toho ohlédnutím za vlastním profesním životem, který mnohé dal a mnohé vzal. "Často se mě lidé ptají, jestli mívám noční můry. Já odpovídám, že jen ve dne. Pouze tehdy, když je má představivost zcela vzhůru, přichází obrazy, vzpomínky. Všichni ti lidé jsou stále se mnou."

Komentář fotek z jakéhosi křesťansko-muslimského konfliktu v Libanonu (pardon, v paměti zůstaly fotografie, obrazy, dojmy, ale jména zemí a konfliktů neuvízla...). Don popisuje, kterak stál vedle člověka, jenž čekal, až z bytového domu vyjde žena s dětmi a rodiči a poté, co odešli, muž vedle něj natáhl zbraň a nemilosrdně zastřelil dva muslimy krčící se vedle schodiště v koutku. Don říká: "Stál jsem tam naprosto omráčený, neschopný slova a ptal jsem se sám sebe, jak se takto mohou křesťané chovat. Křesťané by přece měli být lepší." A tato slova zněla z jeho úst jako obžaloba a zoufalý výkřik v jednom.

Za slovy a za fotografiemi však zůstává člověk, jehož prvních pár vět mě přinutilo zavřít svůj počítač a dívat se na dokument spolu s mužem. Skrývá se za nimi člověk velmi hluboký a moudrý. Člověk, který se ptal a stále se ptá, jestli jeho práce vůbec měla smysl; proč jezdil fotit válku; kde je hranice mezi prací - dokumentací a lidskostí, která v nějaký okamžik musí odložit fotoaparát a pomoci nebo se otočit, protože vyfotit by bylo jako sebrat člověku před objektivem poslední kousek lidskosti nebo intimity.

A přesto jsem si říkala, že jeho práce měla smysl; říkám si, že byl svědkem (velice lidským svědkem) utrpení a hoře, krve která volá jako krev Ábelova. |Zvláštní spojení s Kristem. Myslím, že jsem poprvé spatřila člověka, který není křesťan a přesto je velice křesťanský. Asi poprvé jsem uviděla někoho, o kom si mohu myslet, že patří do církve neviditelné.  Dokument vřele doporučuji ke shlédnutí.

                                  

                        

To the Wonder (once again)

Na Matovo a Aidanovo doporučení jsem před nedávnem shlédla Malickovo To the Wonder. Jak už to tak ve virtuální komunikaci chodí, co se událo v dubnu, jako by již neexistovalo, a tak jsem se rozhodla vytvořit další příspěvek s tímtéž tématem. Poněkud trapné, uznávám, ale dojmy ve mě kypí a kvasí a derou se na povrch, takže jsem se rozhodla doplnit postřehy výše zmíněných několika vlastními.

Za prvé, film měl na mě podobný účinek jako na Aidana - nekolik hodin (ba dokonce celý následující den) rozjímání. Také je třeba souhlasit s Matem, že tento film je v jistém ohledu mnohem srozumitelnější a snáze rozšifrovatelný, než Tree of Life (k jehož opětovnému shlédnutí jsem se naneštěstí zatím nedostala). To the Wonder je ale nicméně filmem vysoce meditativním a otevřeným mnoha interpretacím.

Zatímco Aidana zasáhlo téma věrnosti (a tedy stability, že) ve vztahu. Mě mnohem více zasáhlo téma lásky. Zatímco většina diváků bude za hlavní postavy filmu s největší pravděpodobností považovat dvojici Neila a Marinu (pokud se tak hlavní postavy skutečně jmenují - ve filmu jejich jméně vůbec nepadnou! Ztvárnili je nicméně Ben Affleck a Olga Kurylenko), z toho prostého důvodu, že oni jsou postavami většiny záběrů, musím říci, že já za hlavní postavu filmu považuji kněze Quintana. Překvapující?

Láska je pravým aktem vůle (není to Akvinský?). Můj duchovní Otec mi stále opakuje: "Lásku Bohu dokazujeme vytrvalostí." Vytrvalostí v čem? V modlitbě, ve snaze žít podle evangelia. Navzdory vášním, které s námi mohou cloumat, navzdory vyprahlosti, kterou můžeme zakoušet, navzdory pocitům prázdnoty a možná také beznaděje, jímž čelíme tváří v tvář hrůzám života i světa kolem, tváří v tvář hříchu a ubohosti.

"Nastala velká smršť, tak silná, že štěpila hory a tříštila skály před Hospodinem, ale Hospodin v té smršti nebyl; a po té smršti zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl; a po ohni šum lehkého vánku."

Bůh - láska, která není planoucím ohněm ani bouří. Láska, která není rozvášněnými emocemi, ale rozhodnutím vůle. Láska, kterou můžeme objevit jen tehdy, když se rozbouřené moře uklidnilo, když plameny pohasly, když my sami jsme se ztišili; láska, jejíž pravou tvář můžeme odhalit pouze v jemném vánku vytrvalosti. Jako kněz Quintano. Ten, který navzdory prázdnotě temné noci kráčí neúnavně den za dnem; který "prochází ulicemi hospod a chrámů"; ten, který den za dnem stojí na svém místě a v modlitbě prochází prostředím ubohých a zraněných, prostředím hříchů; uprostřed lidí hříšných a malověrných se modlí...a tím přináší Krista. Kristův pokoj a Kristovu lásku. A tuto lásku sám nakonec objevuje, nachází...v šumění vánku poznává, že Kristus ho nikdy neopustil, že byl vždy s ním (ačkoli Ho necítil). Hledal a nalezl, tloukl a bylo mu otevřeno.

To the Wonder mě skutečně k údivu přivedl. Údivu nad tím, že někdo dokázal pomocí obrazů vyjádřit, co to je láska. Tím, že proti sobě postavil "lásku" vyvěrající více z emocí, jež se horkotěžko vymaňuje ze strachu (zavázat se, odevzdat se) a vášně (která vyvane-li, nezbyde člověku nic), a lásky, jež je pravým aktem vůle, jíž lze ale nalézt až potom, co se člověk zavázal a tímto zavázím se pronikl za tyto emoce a vášně (a tím se neříká, že emoce a vášně musely nutně zmizet). Malick zde nezůstává pouze u lásky lidské, ale jakýmsi zvláštním způsobem dokázal zobrazit (právě na postavě kněze) také Boží lásku k člověku a ke stvoření. Téměř hmatatelně.

--------------------------------------

Poznámky na okraj:

Fascinující byla scéna ženiny nevěry. Nevěra, k níž se žena nerozhodla proto, že by se zamilovala a nedokázala svou vášeň nebo touhu ukočírovat, ale nevěra, ke které došlo na základě rozhodnutí více rozumového (?), zvědavosti...zvědavosti, jestli v ní tento experiment nějaké další emoce vzbudí. Velmi dobře byl zachycen moment rovnováhy - mezi dobrým a zlým; moment pokušení, jemuž mohla vzdorovat nebo mu přikývnout. Ona přikývla.

Matovi přišel konec nečitelný. Já myslím, že se rozvedli.