Jak se padá k nebi aneb jedna malá kazuistika

První fotografie pochází z roku 1960. Muž na ní zachycený se jmenuje John Profumo a je právě na vrcholu své kariéry. Narodil se do italského šlechtického rodu, otec byl úspěšný právník, on sám pak stoupal v konzervativní straně stále výš, až se nakonec v Macmillanově vládě stal ministrem války. Mezitím se ještě stačil oženit za jednu z nejpopulárnějších britských hereček své doby Valerii Hobsonovou, která ho nikdy neopustila.

Možná mohl stoupat ještě výš, kdyby mu roku 1963 na jednom večírku nepadla do oka devatenáctileté prostitutka a on s ní nezačal spát. Možná  by to celé byl ustál, pokud by dotyčná dívka zároveň často nenavštěvovala jednoho sovětského důstojníka a pokud by se důkazy o všech těchto pletkách nepodařilo zaznamenat na magnetofon. Snad by ještě měl naději na úspěch, kdyby o celé záležitosti nelhal před parlamentním výborem. Jenomže žádné z těch „pokud“ a „kdyby“ se nenaplnilo a „John Profumo Affair“ vedla zmíněnou poltickou hvězdu k pádu a konzervativce po jedenácti letech u moci k politické prohře v následujících volbách. Až dosud nihil novi sub sole – vždyť smilnících a zkorumpovaných politiků jsou zástupy.

Druhá fotografie pochází z počátku 21. století. Muž na ní zachycený se jmenuje John Profumo a je právě na konci svého života, jehož posledních čtyřicet let strávil na plný úvazek jako dobrovolný pracovník charitativní organizace Toynbee Hall v londýnském East Endu. Začínal tam roku 1963 umýváním nádobí a uklízením toalet. Léta trvalo, než ho kolegové přesvědčili, aby pro zmíněnou nadaci využil i svých intelektuálních a organizačních schopností. Prý kdysi býval úspěšným politikem, který se spustil s lehkou ženou. Ze svého tehdejšího selhání se nikdy nezkoušel před veřejností ospravedlnit, nepublikoval na svou obhajobu žádné prohlášení ani žádný jiný text, o politický post se znovu neucházel. Řadu let se na veřejnosti neobjevil vůbec; a také později, poté, co obdržel řád Jejího Veličenstva, jen sporadicky. Když se na něj ptali jednoho ze spolupracovníků v charitě, odvětil lakonicky: "We think he's a bloody saint."

Doporučuji srovnat tváře a zejména oči obou těch pánů: jsou to dvě výmluvná vědectví o dvou kariérách.

Už máte Tarkovského v Malicku?

Pustil jsem si dnes díky doporučení spolubratra k balení dárků dva výtečné rozhlasové rozhovory o filmu a duchovním životě připravené Petrem Vaďurou pro Český Rozhlas Plzeň. První z nich byl veden o Tarkovském s doc. Suchánkem z Olomouce (Andrej Tarkovskij a duchovní filmy), druhý o T. Malickovi s P. Petrem Vacíkem, SJ (Portrét filmového tvůrce Terrence Malicka). Ne každé slovo dotyčných dotazovaných bych podepsal, přesto však jde o kvalitní úvod do tvorby dvou filmových velikánů. Zejména úvod do Stromu života, který mnohé (i mnohé zpátečníky) mate, zvládl salvátorský Peťánek na výbornou. Ona ta dlouhá jezuitská studia zřejmě nakonec tak úplně na houby nebudou. Pusťte si to třeba, až budete žehlit. 

Helena, Tomáš aneb dobrodružné večery se svatými

Ačkoli pro mě četba životopisů (neřku-li životopisů svatých) dosud nepředstavovala lákadlo, jemuž bych chtěla věnovat tu trochu volného času, který mám, vše se změnilo, když manžel objednal životopis Sv. Heleny od E. Waugha a životopis Sv. Tomáše Akvinského od G.H. Chestertona.

Nasnadě je ptát se, čím to je. První odpověď, která se nabízí sama sebou, je, že oba autoři uměli psát. Ano, Helena i Tomáš Akvinský jsou dobře napsané knihy. Velmi dobře napsané knihy.

Zadruhé, obě biografie jsou do značné míry historicky věrohodné. Chesterton si nevymýšlí (a nedomýšlí) vůbec, Waugh trochu (ale dlužno dodat, že se k většině autorských korekcí čestně přiznává hned v úvodu).

Zatřetí, zajímavým rysem obou životopisů je, že to vlastně životopisy ani nejsou. Chesterton se více, než samotným Tomášem a jeho životem zabývá historickou situací doby; Waugh zase Helenu napsal jako dobrodružný román odehrávající se na sklonku Římského impéria.

Navzdory tomu, že oba autoři kolem svých ústředních postav spíše krouží a obcházejí, nakonec čtenáři před očima vyvstává velice plastický obraz obou svatých hrdinů; Helena i Tomáš se v průběhu četby z poněkud vzdálených a občas úsměvných nebo nepochopených postav dějin církve (tlouštík Tomáš a hloubka jeho filosofických argumentů) stávají živoucími osobami, se kterými člověk nejenže může obcovat ve společenství svatých, ale se kterými obcovat také touží.

Pokud se vám tyto knihy ještě do ruky nedostaly, vřele doporučuji. Jsou poutavé, dobrodružné (a Chestertonovi se podařilo udělat dobrodružství i ze Summy Teologické!), relativně krátké, hluboké. Po jejich přečtení člověk snadno zjistí, že chce víc - vědět víc, modlit se víc, důvěřovat víc a více se odevzdávat do rukou Božích.

Moudra medvěda Urse

Jeden spolubratr označuje křesťanstvo posledních desetiletí, kdy lze leccos snadno a levně tisknout, za „Papierenchristentum“. Vskutku, když člověk jen pomyslí na ty tuny jen pár let starých komentářů ke komentářům, které by dnes nikdo nezvedl, ani kdyby ležely na ulici zdarma, je mu teskno nad zničenými lesy. O to více se však potěší, když v haldách balastu z let sedmdesátých a osmdesátých nalezne nějaký ten poklad. Před pár lety jsem takto zavýsknul nad prvním (pokud vím) Ratzingerovým knižním rozhovorem vydaným v ČR pod titulem O víře dnes. Teď jsem se zas zaradoval nad rozhovorem s velkým švýcarským medvědem Hans Urs von Balthasarem, pocházejícím z přibližně stejné doby (1986). Je zde mnoho duchovního vhledu, včetně slov prorockých, která ve své době musela znít… zpátečnicky. Dotyčný však rozhodně není nějaký kovaný tradicionalista – kritizuje extrémy levé i pravé a staví se stejně horlivě za koncil jako proti jeho revolučním interpretacím.

Podělím se o pár citátů:

O těch, kdo by rádi radikálně přestavovali církevní struktury: Nikdo se neobrátí ke Kristu, protože existuje magisterium, svátosti, klerus, kanonické právo, apoštolští nunciové, obrovský církevní aparát. Ale nanejvýše protože dotyčný potkal nějakého katolíka, který mu svým příkladem a životem ukázal, že právě v katolické oblasti existuje nějaké – či ne nějak, nýbrž toto hodnověrné následování Krista. Potom tento člověk, který hledá Krista, přijme zároveň z církve i její nedokonalosti. (113)

O aggiornamentu: Církev se měla vnitřně upravit tak, aby se dokázala ze svých nejpůvodnějších sil vypořádat s novým stavem světa. Z toho se učinila „záminka“ (abychom mluvili v Pavlem v Gal 5,13) pro její zesvětštění. (117)

O médiích [slova znějící tím naléhavěji dnes v éře internetu]: A jestliže se dívají na televizi i v karmelitských klášterech – k čemu je potom ještě klausura? Nedá se ani spočítat, o kolik modlitby církev a svět přicházejí vinou sdělovacích prostředků, o jaké poklady je Bůh olupován, jakou nepostradatelnou pomoc ztrácí církev. Není pak divu, že ti, kdo se odnaučili opravdu křesťansky kontemplovat, se musí ze své psychické nervozity zotavovat na zenové podušce. K tomu, abychom sdělovacích prostředků, o sobě jistě dobrých, užívali správným způsobem, potřebujeme hodně lidské a křesťanské askese. (119)

O Küngovi: O Hansi Küngovi bych zde rád jen řekl, že má jistě právo zaujímat stanovisko liberálního protestanta, s příslušným protiřímským afektem; sporné je pouze, proč se chce ještě nazývat katolíkem. S ohledem na jeho kristologii se zdá být jen logické, že mohl v Teheránu vstoupit do dialogu s islámem (Kristus a Mohamed jsou oba svým způsobem zástupci Boha), dokonce ve své poslední knize hájit ekumenu na úrovni světových náboženství. (121)

O zdravé kontrakulturnosti: Ale co můžeme dělat uprostřed nekultury stroje, jak jsme ji právě vylíčili? Myslím, že se můžeme pokoušet vytvářet ostrovy lidství a křesťané by přitom mohli a měli stát v čele; něco takového může působit na druhé nakažlivě a dávat podnět k askesi, ignorování nadměrné nabídky ze strany produkující civilizace. (136)

O bytí svědky: Boží slovo se nedá jen odříkávat. Vyžaduje svědectví života modelového křesťana, protože slovo se stalo tělem, takže to, čím toto slovo je, musíme ukazovat také naším vlastním tělem. (140)

BALTHASAR, Hans Urs von: „Vše zkoumejte, a co je dobré, toho se držte“, in: Kordula anebo vážný případ, Křesťanská akademie, Řím, 1987, s. 105-168.

I bez velkých činů

V duchu předchozího příspěvku jsem si vzpomněl na nedávno objevená slova, která pronesl blahoslavený John Henry Newman. “... chceme-li dojít dokonalosti, musíme dobře vykonávat každodenní povinnosti. Neznám nic náročnějšího a současně víc posilujícího, než neustále usilovat dobře projít všemi úkoly dne.” A dodává, že ulehnout včas k nočnímu odpočinku je již známkou dokonalosti... (Ian Ker: John Henry Newman. A Biography, Oxford University Press 2010, p. 94)

Izák Syrský: Proti horlivosti

Horlivý člověk nikdy nebude mít pokojnou mysl. Kdo však postrádá pokoj, tomu chybí radost.

Je-li, jak se říká, pokojná mysl dokonalým zdravím a horlivost opakem pokoje, pak je člověk zmítán horlivostí vážně nemocný.

Když rozdmýcháváš svou horlivost proti nemocem jiných, sám vypuzuješ zdraví ze své duše. Měl by ses raději starat o vyléčení sebe sama! Pokud toužíš uzdravovat nemocné, věz, že nemocní potřebují láskyplnou péči víc než důtky.

Lidé nepovažují horlivost za druh moudrosti. Je to spíše nemoc duše, jež se rodí z úzkoprsosti a hluboké nevědomosti.

Počátkem božské moudrosti je klid nabytý díky velkorysosti duše a trpělivosti s lidskými slabostmi. Neboť [Písmo] říká: “Vy silní jste povinni snášet slabosti slabých” (Řím 15:1) a “přivádějte hříšníka na pravou cestu v duchu mírnosti” (Gal 6,1) Apoštol pak počítá pokoj a trpělivost mezi ovoce Ducha Svatého.

Pokoj v srdci

Kdo okusil pravdu, nesváří se o ní. Kdo podle mínění lidí horlí pro pravdu, ještě nepoznal, co pravda ve skutečnosti je – když to pozná, přestane pro ní horlit.

Dar poznání Boha není důvodem pro zmatek a povyk. Naopak, tento dar je zcela naplněn pokojem, v němž přebývá Duch, láska a pokora. Toto je znakem příchodu Ducha: člověk, jehož zastínil Duch, se stává dokonalým ve všech těchto vlastnostech.

Bůh je skutečnost. Člověk, jehož mysli se dotkl Bůh, nemá ani jazyk, jímž by mohl mluvit, ale Bůh přebývá v jeho srdci ve velikém klidu. Takový člověk necítí žádné popudy horlivosti nebo svárlivosti, ani není rozrušen hněvem. Dokonce ani ohledně víry se nevzrušuje.

The Heart of Compassion: Daily Readings with St Isaac of Syria, ed. by A. M. Allchin, transl. by Sebastian Brock (London: Darton, Longman and Todd, 1989), pp. 34–35.

Chvalozpěv na dopisy dvou „zpátečníků“

REID, Alcuin (ed.): A Bitter Trial: Evelyn Waugh and John Carmel Cardinal Heenan on the Liturgical Changes, Expanded Edition, Ignatius Press, San Francisco, 2011, 123 s.

(Poznámka: Hned zkraje, abych zmírnil Matovo případné pokušení proti přikázání „Nezabiješ“, uznávám, že název tohoto blogu nesouvisí s tradicionalismem, ale s prostou skutečností, že naše teď už skoro dávná seminární setkání se konávala v pátek a s tím, že „pátečníky“ bez „z“ nám už kdysi uzmul Karel Čapek. Tím, že se nyní budu věnovat dvěma pánům, kteří milovali starou liturgii a s hrůzou hleděli na její destrukci, půjde tedy o jakési odvozené zpátečnictví na druhou.)

Padl mi před pár dny do rukou poměrně útlý svazek dopisů, které si během Druhého vatikánského koncilu a krátce po něm vyměnili dva významní angličtí katolíci své doby: spisovatel Evelyn Waugh a westminsterský arcibiskup, John Carmel kardinál Heenan. Tato korespondence je uvedena Waughovým článkem pro časopis Spectator z roku 1962 a dále doplněna o hrst dalších textů (zejména deníkových záznamů a časopiseckých příspěvků).

Už od první z těch statí, které vzhledem k době svého vzniku, znějí přímo prorocky, spisovatel upozorňuje na hrozící zamlžení povahy svátostného kněžství a na nebezpečí „mánie počátků“, kdy hrst odborníků na antické liturgické formy spolu s teology zamilovaými do moderní doby prosadí přervání liturgické tradice, která formovala duchovní život Anglie a jejích světců od raného středověku po dnešek. Ve světě plném proměn byla oběť mše svaté pevným bodem nepodléhajícím prchavým módám; byla rozpoznatelnou přes hranice států a staletí. Nyní se však bázeň a touhu budící krása mystéria stává přežitkem. S novými hodnotami jako jsou jasnost, srozumitelnost a aktivní účast laiků se liturgie dostává do vleku doby, v níž žijeme.

Kardinál Heenan Waughovi za článek z Říma, kde koncil právě započal, poděkuje a pozve ho na večeři. Otvírá se tak několik let trvající rozsahem krátká, leč hutná korespondence, v níž uprostřed desetiletí velkých – a později povětšinou zklamaných – naději dva Angličané sdílejí své obavy, pochopitelné mnohem více dnes s odstupem téměř padesátí let. Oba do značné míry reprezentují ostrovní katolickou tradici, která na snahy zejména německých (ale též belgických a holandských) teologů o proměnu církve do podoby méně pohoršlivé pro protestanty, pohlížela se skepsí. Cílem přeci není symboly odstranit, ale ukázat těm, pro něž jsou obtížně srozumitelné, jejich smysl. Kvalitní víno může neuvyklému člověku sevřít ústa, ale je to důvod pro jeho nahrazení bublinkovou limonádou? Namísto úsilí o prohloubení porozumění liturgii na straně věřících, však došlo k právě takové banalizační přestavbě liturgie samé. A to způsobem, jaký koncil nikdy nezamýšlel a jaký z konstituce Sacrosanctum concilium vyčíst nelze. Přesto někteří vnímaví katolíci ze svého ostrovního odstupu již v první půli 60. let viděli jako hrozbu to, k čemu nakonec k překvapení mnoha spolutvůrců koncilu (v první řadě pozdějšího kardinála Ratzingera) skutečně došlo.

Waugh a Heenan se postupně ubírají každý jiným směrem. První těžce bojuje o poslušnost proměňující se církvi a opakovaně neúspěšně žádá hierarchy, aby povolili „starou mši“ alespoň pro hrstku jejích milovníků. Druhý se stává veřejným obhájcem a prosazovatelem reforem, ve které osobně příliš nevěří, kterým však přiznává poslušnost, neboť v nich vidí vůli koncilu, jenž byl tak jako koncily předchozí „hlasem Ducha svatého“.

Roku 1971 však pod tlakem mnoha anglických katolíků Heenan žádá papeže o výjimku, aby na ostrovech bylo možné sloužit tradiční liturgii alespoň soukromě pro skupiny zájemců. Zároveň papeži předává petici anglických spisovatelů a jiných vzdělanců v této věci. Bylo mezi nimi mnoho slavných jmén, i mnohá nekatolická: Agatha Christie, Robert Graves, Graham Greene, Malcolm Muggerdige, Iris Murdochová a další. Prý právě ta prvně zmíněná spisovatelka detektivek, které Pavel VI. s láskou čítával, svým podpisem mocně napomohla vydání takzvaného „Heenanova indultu“ z roku 1975 (někdy se o dokument hovoří i jako o „Indultu Agathy Christie“), který Angličanům omezeně povoloval soukromě slavení tradiční liturgie. Na širší povolení pro celou církev se muselo čekat až na Jana Pavla II. a zejména pak na Benedikta XVI.

Oni angličtí intelektuálové v té petici tehdy v prosbě za zachování jednoho z největších děl lidské kultury psali:  „Kdyby nějaké nesmyslné nařízení velelo částečně nebo zcela zbořit baziliky či katedrály, pak by to jistě byli vzdělanci – ať už by jejich osobní vyznání bylo jakékoliv – kdo by se vůči takové možnosti zhrozeně ozvali. Nyní jde o to: baziliky a katedrály byly postaveny, aby se v nich sloužil ritus, který ještě před několika měsíci představoval živou tradici. Hovoříme zde o Římskokatolické Mši. A přece, podle posledních zpráv z Říma, existuje plán na vymýcení této mše do konce letošního roku.“ (120)

Sám Waugh se definitivního zákazu „staré mše“ ani jejího znovupovolení již nedožil. Zemřel na Velikonoční neděli roku 1966 po návratu z neveřejně sloužené tradiční liturgie.

Výbor dopisů výtečně editovaných domem Alcuinem Reidem je uchvacujícím, často hořkým čtením, plným pozoruhodných intuicí a předtuch. Zhltl jsem tu knihu naprosto nestřídmě v jednom dni. A nezlobil bych se, kdyby mohla vyjít i česky. Vám anglofonním ji pak doporučuji pod stromek.

Přidám k recenzi poznámku pod čarou:

Waugh hovořil o mladých, kteří chtějí „pop“ liturgii a o starých, kteří s hořkostí ztrácejí liturgii starou. Za padesát let se však situace do značné míry obrátila. Nové liturgické hnutí v církvi, hlasy volající po „reformě reformy“ – to je záležitost povětšinou mladé a střední generace, lidí, kteří si (pokukujíce často závistivě po pravoslaví) mnohdy nezávisle na sobě uvědomili velikost utrpěné ztáty a kteří zatoužili po organickém naroubování dneška na tradici. Papež Benedikt jejich úsilí žehná, avšak starší kněží a biskupové formovaní v době všeobecného nadšení z koncilu a jeho změn, ne vždy rozuměji a mají pochopitelný (opravdu pochopitelný) strach z nových „zélótů a farizeů“. Zdá se mi, že je to v tomto ohledu všude velmi podobné… od Moravy až po San Francisco. Mnohde dnes proti sobě stojí konzervativní liberálové a revoluční tradicionalisté… jaký podivuhodný paradox!

Přesto vás, přátelé, vyzývám, nechoďte na tradiční mši svatou! A pokud na ní půjdete, navštivte ji jen jednou anebo někde, kde ji pořádně sloužit neumějí. Pravděpodobně budete zmateni a zvláště vás to neosloví. Budete se cítit jako posluchač Karla Gotta, kterému najednou pustili divného, nudného Bacha. Nebo jako ten výše zmíněný popíječ limonád, jemuž prvně nalili archivní víno. Zůstaňte jen u té první návštěvy a už se nevracejte. Jinak se pravděpodobně odsoudíte k žízni… a zjistíte, že jste mnohdy s mnohým, co se vám předkládá, nespokojeni a že najednou nemáte, kam jít.

Pokud mě neposlechnete, postupně možná tak jako já s hrůzou zjistíte, že se stáváte jedním z nich, z těch odporných a pohrdaných. Je to jako z nějaké sci-fi (napadá mě District 9): člověk mutuje, ztrácí svou lidskou podobu, na rukou mu narostou šupiny, na nohou vyraší drápy, na zadku ostnatý ocas…. a postupně se stává „tridenťákem“. Zděšen sám sebou, neví pak co dál.

Bojí se sám sebe: Zná mnohé příznivce tradice a ví, jak tito ve své své lásce ke ztraceným pokladům často zapomínají na lásku k bližnímu. Stačí trochu zabrouzdat po internetu. Člověk proměněný v tridentského ještěra se třese, aby nedopadl jako oni, aby se jeho duchovní život nezredukoval na zahořklost a na hněv, na vnitřní nepokoj a neustálou pohoršenost. Chraň nás, Pane, od zúženého srdce!

Liturgická revoluce očima Evelyna Waugha

Následující text je jakýsi pendant k tomu výše uvedenému. Shrnuji zde (bez zvláštního ladu a skladu) některé z Waughových myšlenek o liturgii z knihy A Bitter Trial. V závorkách jsou číla stran, přímé citace uvádím v uvozovkách. Na úvod ještě pro správné čtení podotýkám, že autor byl laik a spisovatel, nikoliv kněz a teolog. Také psal v době počátků liturgických změn a těch největších se nedožil.

Čím zřetelněji bude představena pravá povaha katolické nauky, tím více konvertitů přitáhne. Modifikace a zastírání církevního učení ve jménu vstřícnosti vůči těm, kdo nesouhlasí, nepřipadá v úvahu (28)

„Hlas laiků“, který se v souvislosti s 2VK mocně ozýval, byl ve skutečnosti hlasem malé, ale hlučné minority toužící po velkých změnách. Biskupové mohli nabýt dojmu, že mluví většina. (31)

Kostel býval potemnělý, kněz stával daleko, jeho hlas nebyl zřetelný a jazyk, jímž mluvil, nebyl bezprostředně srozumitelnou řečí každodenního života. To je mše svatá, jak ji křesťané znali od sv. Augustina z Canterburry, přes sv. Tomáše Becketa, sv. Tomáše Mora až po Newmana. Ti všichni by se cítili v katolické liturgii kterékoliv epochy až do 60. let 20. století doma. Tahle odvěkost je nyní ztracena: nová liturgická móda je nesena ve jménu jasnosti, hlasitosti a praktičnosti. Intelektuálové zkoumající rituální formy 2. stol. po Kr. se spojili s modernisty, kteří chtějí změnit církev „k podobě naší vlastní žalostné epochy“. A dohromady si začali říkat „liturgisté“. (35)

Nové kostely jsou stavěny tak, aby lidé viděli jeden na druhého s oltářem stojícím uprostřed. Lidé si hledí to tváře, což vede k rozptýlenosti: vždyť i záda často rozptylují, natož obličeje. Zmíněné uspořádání je voleno za tím účelem, aby lidé mohli sedět blíže k oltáři. Jako by v katolických kostelích nebyly první lavice obsazovány až nakonec. (36)

Někteří hierarchové si přejí srozumitelnější mši. Ale vždyť mešní liturgie je natolik tajemnou, že i nejbystřejší a nejsvatější lidé mohou stále objevovat nové a hlubší významy. Ano, mnozí věřící nerozumí, co přesně se v danou chvíli děje na oltáři. Ale copak to tak není ve všech historických apoštolských církvích? (38) Vždyť úžas a bázeň jsou přirozeným předpokladem modlitby. Mladí teologové mluví o Nejsvětější Svátosti jako o „společném pokrmu“, ale méně sofistikovaní věřící mají pro takový jazyk málo pochopení. (39)

V liturgii dosud skutečně scházela zjevná pospolnost (togetherness) účastníků. Někdo sledoval ordinárium v misálku, někdo věnoval pozornost propriu, někdo se modlil růženec, někdo utěšoval děti. Vytvořit společenství nelze uměle – předpokládá to mnohem hlubší úroveň duchovního života, než jakou běžní účastníci mše svaté mají… (40)

Uniaté mají své liturgie v syrštině, byzantské řečtině, církevní slovanštině a v jiných jazycích mrtvějších než je latina. „Proč byhom nemohli mít uniatskou Římskou církev a nechat Němcům jejich dovádivá představení.“ Je to od Němců drzost, že chtějí zbytek světa poučovat, pokud jde o náboženství. Měli by se v popelu kát za všechny obludnosti od Luthera k Hitlerovi. (44-5; cf. 47)

Mše svatá v moderních jazycích? A co africký a asijský jazykový Babylon? Co s jazyky, které jsou neschopné vyjádřit teologické pojmy? Co s těmi, které nemají výraz pro „pannu“? A co budeme my nebozí Angličané dělat, až budeme muset – Bože chraň! – užívat tutéž anglickou verzi jako Američané? (44-5)

„Participace“ (…) neznamená dělat rámus, jak se domnívají Němci. Člověk participuje na uměleckém díle, když mu s úctou a porozuměním věnuje pozornost.“ (52) „Pro Němce je přirozené dělat povyk. Halasná procesí s pochodněmi provozovaná členy Hitlerjugend vyjadřovala cosi z národní vášně. Je dobře, že má být tento sklon sveden směrem do života církve. Ale je bytostně ne-anglický. (…) My se modlíme v tichu. (…) Pokud Němci touží po hlasitosti, prosím. Ale proč by proto měli rušit naše formy zbožnosti?“ (57) Nebyl to pohled na velkolepost slavné mše, co mě [Waugha] přitáhlo k církvi, ale pohled na kněze sloužícího mši tichou. (58-9) Ve staré mši stačil pohled k oltáři a člověk věděl, ve kterém okamžiku se liturgie právě nachází. Dnešní neustále vstávání a opakování „I s tebou“ rozptyluje a narušuje tento intimní způsob participace.

Je katolický konzervatismus produktem 19. století, kdy se církev musela bránit proti sekularismu? Waugh odpovídá: „Úloha církve byla konzervativní ve všech epochách – šlo o to předávat nezmenšeně a nezkresleně učení přejaté od těch, kdo nás předešli.“ (56)

 Staří konvertité se ptají: „Proč jsme byli vyvedeni z církve svého dětství, abychom nakonec zjistili, že církev, do níž jsme vstoupili, přijímá ty samé [liturgické] formy, k nimž jsme měli odpor.“ Je to příliš žádat, aby v každé farnosti byla o nedělích populární mše pro mladé a tradiční pro staré? [Aidan: Stalo se. Povolení z Říma přišlo. Jen role se vyměnily: pop pro stárnoucí, tradice pro mladé]. (60)

Více než změny na estetické rovině, které připravily církev o mnoho „poezie, tajemství a důstojnosti“, jsou nakonec znepokojující ony šířící se změny, pokud jde o víru a mravy – zejména nový antiklerikalismus usilující připravit kněze o jeho jedinečnou svátostnou úlohu. Ze mše svaté se stává pouze „společná hostina Božího lidu“. (70)

Ta katolická církev, která v první polovině 20. století oslovila zástupy konvertitů zejména z řad vzdělanců, ztratí svou přitažlivost. „Jsme pravděpodobně posledními konvertity na příštích sto let, ne-li déle.“ (83)

Nakonec uvádím úryvek z kázání otce Philipa Caramana S.J. během Requiem za Evelyna Waugha: „(…) [S]vatostánek provázený věčným světlem pro něj byl symbolem neměnné církve v jinak bortící se společnosti.“ (100) „Mše pro něj na tomto světě znamenala nejvíce. Po většinu jeho života zůstávala takovou jako po staletí, stejnou a všude rozpoznatelnou, zatímco vše ostatní bylo ohrožováno změnou. Byl zasažen, když četl o kostelích, v nichž byl stržen starý oltář a nahrazen stolem, o bočních oltářích, které byly odstraněny poté, co se soukromé mše označily za neliturgické nebo za zbytečné. Spolu s každým, kdo něco ví o dějinných precedentech, byl hluboce znepokojen.“ (101)