Následující text je jakýsi pendant k tomu výše uvedenému. Shrnuji zde (bez zvláštního ladu a skladu) některé z Waughových myšlenek o liturgii z knihy A Bitter Trial. V závorkách jsou číla stran, přímé citace uvádím v uvozovkách. Na úvod ještě pro správné čtení podotýkám, že autor byl laik a spisovatel, nikoliv kněz a teolog. Také psal v době počátků liturgických změn a těch největších se nedožil.
Čím zřetelněji bude představena pravá povaha katolické nauky, tím více konvertitů přitáhne. Modifikace a zastírání církevního učení ve jménu vstřícnosti vůči těm, kdo nesouhlasí, nepřipadá v úvahu (28)
„Hlas laiků“, který se v souvislosti s 2VK mocně ozýval, byl ve skutečnosti hlasem malé, ale hlučné minority toužící po velkých změnách. Biskupové mohli nabýt dojmu, že mluví většina. (31)
Kostel býval potemnělý, kněz stával daleko, jeho hlas nebyl zřetelný a jazyk, jímž mluvil, nebyl bezprostředně srozumitelnou řečí každodenního života. To je mše svatá, jak ji křesťané znali od sv. Augustina z Canterburry, přes sv. Tomáše Becketa, sv. Tomáše Mora až po Newmana. Ti všichni by se cítili v katolické liturgii kterékoliv epochy až do 60. let 20. století doma. Tahle odvěkost je nyní ztracena: nová liturgická móda je nesena ve jménu jasnosti, hlasitosti a praktičnosti. Intelektuálové zkoumající rituální formy 2. stol. po Kr. se spojili s modernisty, kteří chtějí změnit církev „k podobě naší vlastní žalostné epochy“. A dohromady si začali říkat „liturgisté“. (35)
Nové kostely jsou stavěny tak, aby lidé viděli jeden na druhého s oltářem stojícím uprostřed. Lidé si hledí to tváře, což vede k rozptýlenosti: vždyť i záda často rozptylují, natož obličeje. Zmíněné uspořádání je voleno za tím účelem, aby lidé mohli sedět blíže k oltáři. Jako by v katolických kostelích nebyly první lavice obsazovány až nakonec. (36)
Někteří hierarchové si přejí srozumitelnější mši. Ale vždyť mešní liturgie je natolik tajemnou, že i nejbystřejší a nejsvatější lidé mohou stále objevovat nové a hlubší významy. Ano, mnozí věřící nerozumí, co přesně se v danou chvíli děje na oltáři. Ale copak to tak není ve všech historických apoštolských církvích? (38) Vždyť úžas a bázeň jsou přirozeným předpokladem modlitby. Mladí teologové mluví o Nejsvětější Svátosti jako o „společném pokrmu“, ale méně sofistikovaní věřící mají pro takový jazyk málo pochopení. (39)
V liturgii dosud skutečně scházela zjevná pospolnost (togetherness) účastníků. Někdo sledoval ordinárium v misálku, někdo věnoval pozornost propriu, někdo se modlil růženec, někdo utěšoval děti. Vytvořit společenství nelze uměle – předpokládá to mnohem hlubší úroveň duchovního života, než jakou běžní účastníci mše svaté mají… (40)
Uniaté mají své liturgie v syrštině, byzantské řečtině, církevní slovanštině a v jiných jazycích mrtvějších než je latina. „Proč byhom nemohli mít uniatskou Římskou církev a nechat Němcům jejich dovádivá představení.“ Je to od Němců drzost, že chtějí zbytek světa poučovat, pokud jde o náboženství. Měli by se v popelu kát za všechny obludnosti od Luthera k Hitlerovi. (44-5; cf. 47)
Mše svatá v moderních jazycích? A co africký a asijský jazykový Babylon? Co s jazyky, které jsou neschopné vyjádřit teologické pojmy? Co s těmi, které nemají výraz pro „pannu“? A co budeme my nebozí Angličané dělat, až budeme muset – Bože chraň! – užívat tutéž anglickou verzi jako Američané? (44-5)
„Participace“ (…) neznamená dělat rámus, jak se domnívají Němci. Člověk participuje na uměleckém díle, když mu s úctou a porozuměním věnuje pozornost.“ (52) „Pro Němce je přirozené dělat povyk. Halasná procesí s pochodněmi provozovaná členy Hitlerjugend vyjadřovala cosi z národní vášně. Je dobře, že má být tento sklon sveden směrem do života církve. Ale je bytostně ne-anglický. (…) My se modlíme v tichu. (…) Pokud Němci touží po hlasitosti, prosím. Ale proč by proto měli rušit naše formy zbožnosti?“ (57) Nebyl to pohled na velkolepost slavné mše, co mě [Waugha] přitáhlo k církvi, ale pohled na kněze sloužícího mši tichou. (58-9) Ve staré mši stačil pohled k oltáři a člověk věděl, ve kterém okamžiku se liturgie právě nachází. Dnešní neustále vstávání a opakování „I s tebou“ rozptyluje a narušuje tento intimní způsob participace.
Je katolický konzervatismus produktem 19. století, kdy se církev musela bránit proti sekularismu? Waugh odpovídá: „Úloha církve byla konzervativní ve všech epochách – šlo o to předávat nezmenšeně a nezkresleně učení přejaté od těch, kdo nás předešli.“ (56)
Staří konvertité se ptají: „Proč jsme byli vyvedeni z církve svého dětství, abychom nakonec zjistili, že církev, do níž jsme vstoupili, přijímá ty samé [liturgické] formy, k nimž jsme měli odpor.“ Je to příliš žádat, aby v každé farnosti byla o nedělích populární mše pro mladé a tradiční pro staré? [Aidan: Stalo se. Povolení z Říma přišlo. Jen role se vyměnily: pop pro stárnoucí, tradice pro mladé]. (60)
Více než změny na estetické rovině, které připravily církev o mnoho „poezie, tajemství a důstojnosti“, jsou nakonec znepokojující ony šířící se změny, pokud jde o víru a mravy – zejména nový antiklerikalismus usilující připravit kněze o jeho jedinečnou svátostnou úlohu. Ze mše svaté se stává pouze „společná hostina Božího lidu“. (70)
Ta katolická církev, která v první polovině 20. století oslovila zástupy konvertitů zejména z řad vzdělanců, ztratí svou přitažlivost. „Jsme pravděpodobně posledními konvertity na příštích sto let, ne-li déle.“ (83)
Nakonec uvádím úryvek z kázání otce Philipa Caramana S.J. během Requiem za Evelyna Waugha: „(…) [S]vatostánek provázený věčným světlem pro něj byl symbolem neměnné církve v jinak bortící se společnosti.“ (100) „Mše pro něj na tomto světě znamenala nejvíce. Po většinu jeho života zůstávala takovou jako po staletí, stejnou a všude rozpoznatelnou, zatímco vše ostatní bylo ohrožováno změnou. Byl zasažen, když četl o kostelích, v nichž byl stržen starý oltář a nahrazen stolem, o bočních oltářích, které byly odstraněny poté, co se soukromé mše označily za neliturgické nebo za zbytečné. Spolu s každým, kdo něco ví o dějinných precedentech, byl hluboce znepokojen.“ (101)
Žádné komentáře:
Okomentovat