Ačkoli pro mě četba životopisů (neřku-li životopisů svatých) dosud nepředstavovala lákadlo, jemuž bych chtěla věnovat tu trochu volného času, který mám, vše se změnilo, když manžel objednal životopis Sv. Heleny od E. Waugha a životopis Sv. Tomáše Akvinského od G.H. Chestertona.
Nasnadě je ptát se, čím to je. První odpověď, která se nabízí sama sebou, je, že oba autoři uměli psát. Ano, Helena i Tomáš Akvinský jsou dobře napsané knihy. Velmi dobře napsané knihy.
Zadruhé, obě biografie jsou do značné míry historicky věrohodné. Chesterton si nevymýšlí (a nedomýšlí) vůbec, Waugh trochu (ale dlužno dodat, že se k většině autorských korekcí čestně přiznává hned v úvodu).
Zatřetí, zajímavým rysem obou životopisů je, že to vlastně životopisy ani nejsou. Chesterton se více, než samotným Tomášem a jeho životem zabývá historickou situací doby; Waugh zase Helenu napsal jako dobrodružný román odehrávající se na sklonku Římského impéria.
Navzdory tomu, že oba autoři kolem svých ústředních postav spíše krouží a obcházejí, nakonec čtenáři před očima vyvstává velice plastický obraz obou svatých hrdinů; Helena i Tomáš se v průběhu četby z poněkud vzdálených a občas úsměvných nebo nepochopených postav dějin církve (tlouštík Tomáš a hloubka jeho filosofických argumentů) stávají živoucími osobami, se kterými člověk nejenže může obcovat ve společenství svatých, ale se kterými obcovat také touží.
Pokud se vám tyto knihy ještě do ruky nedostaly, vřele doporučuji. Jsou poutavé, dobrodružné (a Chestertonovi se podařilo udělat dobrodružství i ze Summy Teologické!), relativně krátké, hluboké. Po jejich přečtení člověk snadno zjistí, že chce víc - vědět víc, modlit se víc, důvěřovat víc a více se odevzdávat do rukou Božích.
Nasnadě je ptát se, čím to je. První odpověď, která se nabízí sama sebou, je, že oba autoři uměli psát. Ano, Helena i Tomáš Akvinský jsou dobře napsané knihy. Velmi dobře napsané knihy.
Zadruhé, obě biografie jsou do značné míry historicky věrohodné. Chesterton si nevymýšlí (a nedomýšlí) vůbec, Waugh trochu (ale dlužno dodat, že se k většině autorských korekcí čestně přiznává hned v úvodu).
Zatřetí, zajímavým rysem obou životopisů je, že to vlastně životopisy ani nejsou. Chesterton se více, než samotným Tomášem a jeho životem zabývá historickou situací doby; Waugh zase Helenu napsal jako dobrodružný román odehrávající se na sklonku Římského impéria.
Navzdory tomu, že oba autoři kolem svých ústředních postav spíše krouží a obcházejí, nakonec čtenáři před očima vyvstává velice plastický obraz obou svatých hrdinů; Helena i Tomáš se v průběhu četby z poněkud vzdálených a občas úsměvných nebo nepochopených postav dějin církve (tlouštík Tomáš a hloubka jeho filosofických argumentů) stávají živoucími osobami, se kterými člověk nejenže může obcovat ve společenství svatých, ale se kterými obcovat také touží.
Pokud se vám tyto knihy ještě do ruky nedostaly, vřele doporučuji. Jsou poutavé, dobrodružné (a Chestertonovi se podařilo udělat dobrodružství i ze Summy Teologické!), relativně krátké, hluboké. Po jejich přečtení člověk snadno zjistí, že chce víc - vědět víc, modlit se víc, důvěřovat víc a více se odevzdávat do rukou Božích.
Jsem rád za druhý názor, poněvadž jsem obě knihy odkládal s ne zrovna dobrými pocity. Životopis Němého vola jsem ani nedočetl, ačkoliv mi přišel docela zábavný, ale trošku mne pobouřilo to, že je tam více Chestrtona než Tomáše.
OdpovědětVymazatHelena, Waughův oblíbený román, pro mne byl ještě mnohem větším zklamáním. Nenašel jsem v něm pro sebe ani pětinu toho co v Nečekaném návratu. Ačkoliv předpokládám, že Waugh v úvodu přiznává většinu svých vědomých korekcí, nemůže přiznat to množství chyb, kterých se dopustil i v důsledku nepříliš rozvinutého liturgicko historického výzkumu (kterým nicméně stejně asi opovrhoval) v důsleduku čehož se velikonoční liturgie popisovaná v knize (a je to její důležitá část) podobá více tomu, čeho se měl možnost účastnit každý rok než tomu, jak se tehdy sloužila ve Svaté zemi (což je překvapivě docela dobře zdokumentované). Našel jsem mnohem více věcí, které mne na knize rozladily (především historické nepřesnosti), ale ty už jsem naštěstí zapomněl.
Tedy - já osobně bych Helenu moc nedoporučoval a životopis Tomáše leda jako mléko pro toho, kdo chce úvod do metafyziky.
O tom Chestertonovi už tu byla řeč - viz recenze níže. Myslím, že je to navzdory všemu dobrý úvod do Tomáše (ne do metafyziky!) – a tvrdí to i odborníci jako Pieper. To, že to je plné chestertonovštiny mi tentokrát zas tak nevadí.
OdpovědětVymazatPokud jde o Helenu, nečetl jsem, ale máte oba dva silné hlasy pro svou podporu. David Bentley Hart knihu označil za Waughovu „most justly neglected novel“, ale třeba George Weigel, jiné velké zváře amerického křesťanstva, ji zase vyzdvihuje pro jemný humor a argumenty proti gnosticismu. Víc asi bude těch, kdo tenhle román považují za literárně slabší (byť podstatně zbožnější než většina autorových jinak jedovatě humoristických děl).
No vida. Doufala jsem, že jsem pro začátek vybrala lehké a nekonfliktní téma. Celé odpoledne přemýšlím o Matově komentáři. Věcí, které byly Matovi nejvíc proti srsti, jsem si vlastně vůbec nevšimla (pravděpodobně nedostatky ve vzdělání). Také si myslím, že každý z nás má témata, na která je poněkud citlivější, takže snáze, rychleji a přesněji odhaluje chyby (jako třeba v liturgickém slavení Velikonoc). Tuto pasáž jsem já prostě jen přečetla, aniž bych jí věnovala více pozornosti - takže mě nijak nerozčílila. Další "drobné" nepřesnosti mě spíše pobavily a chápala jsem je jako autorův vsunutý vtip (jako např. prohlášení jedné postavy, že se Pán Ježíš narodil v Jeruzalémě).
OdpovědětVymazatStejně tak mě upřímně pobavila postava Helenina učitele-otroka (o jehož historicitě dosti pochybuji) a ta souvisí zase s Aidanovými, resp. Weigelovými protignostickými argumenty. Tato postava mi připadala skoro jako archetyp (brrr, nesníším to slovo) intelektuála - duchovního hledače - obchodníka se sny o nesmrtelnosti. Navíc mě na celém románu překvapilo, jak moc jiný je oproti ostatním věcem, které jsem od Waugha četla - přišel mi svěží a napínavý.
Co se Chestertona týče, po přečtení jsem pocítila hlubokou touhu vrhnout se na Summu a donutila jsem muže (no, vlastně jsem ho nakonec moc nutit nemusela), aby mi koupil úvod do Tomášovy filosofie (F. C. Copleston: Aquinas).
Obě knihy pak dokázaly něco, co se nepovedlo nikomu během celého procesu mého vzdělávání. Dokázaly mě přesvědčit, že středověk byl a je nesmírně zajímavé období dějin, jemuž by stálo za to se věnovat. Na to konto jsem si nechala koupit dějiny středověku, které právě po večerech louskám. (R.H.C. Davis: A History of Medieval Europe: from Constantine to St. Luis - jsem teprve ve třetí kapitole, ale už teď mohu říci, že jsou to dějiny v souvislostech a to notně dobrodružných + každá kapitola je doplněna seznamem literatury pro další četbu).
Kateřino, to mne mrzí, že jsem tě tak rozrušil komentářem, který si rozhodně nežádal více než tři minuty na přemýšlení.
OdpovědětVymazatJak je vidno v poslední době na Zpátečnících, něco jako nekontroverzní téma prakticky neexistuje. Věřím, že to z velké části pramení z neporozumění. Je to pro mne nová zkušenost, reagovat na názory lidí, které osobně neznám, což mnohem více rozevírá prostory pro nepochopení.Kolik chyb a šumů vzniká na rozmezí mezi myšlenkou a slovem, slovem a jeho pochopením a pak zpět přes slovo komentáře a jeho pochopení k původci komunikované myšlenky! Bolestně si to uvědomuji a je to jedno z mnoha míst, kde mohu intenzivně pociťovat svojí nedostatečnost.
Když jsme Zpátečníky odstartovali, měli jsme dva autory/čtenáře, kteří docela dobře znali své charaktery a názory. To pochopitelně vede k pohodlné zkratkovitosti, když mám oprávněnou naději, že jí druhý bez obtíží přijme.
Situace se změnila a já se ještě nestihl adaptovat ani v článcích, ani v komentářích, čímž vzniklo mnoho nedorozumění (poslední z nich byl můj tvrdý komentář pod tímto článkem).
Věřím, že se to s oboustrannou snahou srovná.
Těším se na tvé další příspěvky.
Mimochodem, "Waugh" už má na Zpátečnících 4 tagy, tedy stejně jako "film". Ale na to, aby mohl být naším patronem ještě nejsme dostatečně cyničtí.
Milý Mate,
OdpovědětVymazatdoufám, že tě Aidan přivede někdy na návštěvu. Svým tvrdým komentářem jsi mě ani tolik nerozrušil, jako spíše překvapil. Prostě jsem přemýšlela, jak je možné, že máme na stejné knihy tak diametrálně rozdílné názory (zejm. když jsem to většinou já, kdo je nesmlouvavým literárním kritikem). A protože veškerá duševně-duchovní činnost je bez ustání nabourávána našimi dětmi, které sice potřebují nesmírně intenzivně komunikovat, ale zároveň se stejně usilovně snaží nás přesvědčit, že neumí mluvit, trvá mi přemýšlení celé odpoledne, i když by jinak zabralo jen pár minut.
(Pro pobavení: Snaha o komunikaci našeho syna vypadá asi tak: "Mami, to je." "Co to je, Matoušku?" "To je, mami, to je." "Co to je?" "Tampy." "Tampy?" "Mami, vrrr, vrrr, tampy." "Ty přivrtáváš panty?" "Ano." A tak pořád dokola, od rána do večera. Prý až začne mluvit, bude to horší a budu vzpomínat na dobu, kdy nemluvil. Ha, to těžko, to už totiž nebudu muset hádat, co mi chce říct). :-)
Btw. Mám intenzivní dojem, že si vlastně rozumíme, jen se to v textu vždycky nějak nepovede...