Moudra medvěda Urse

Jeden spolubratr označuje křesťanstvo posledních desetiletí, kdy lze leccos snadno a levně tisknout, za „Papierenchristentum“. Vskutku, když člověk jen pomyslí na ty tuny jen pár let starých komentářů ke komentářům, které by dnes nikdo nezvedl, ani kdyby ležely na ulici zdarma, je mu teskno nad zničenými lesy. O to více se však potěší, když v haldách balastu z let sedmdesátých a osmdesátých nalezne nějaký ten poklad. Před pár lety jsem takto zavýsknul nad prvním (pokud vím) Ratzingerovým knižním rozhovorem vydaným v ČR pod titulem O víře dnes. Teď jsem se zas zaradoval nad rozhovorem s velkým švýcarským medvědem Hans Urs von Balthasarem, pocházejícím z přibližně stejné doby (1986). Je zde mnoho duchovního vhledu, včetně slov prorockých, která ve své době musela znít… zpátečnicky. Dotyčný však rozhodně není nějaký kovaný tradicionalista – kritizuje extrémy levé i pravé a staví se stejně horlivě za koncil jako proti jeho revolučním interpretacím.

Podělím se o pár citátů:

O těch, kdo by rádi radikálně přestavovali církevní struktury: Nikdo se neobrátí ke Kristu, protože existuje magisterium, svátosti, klerus, kanonické právo, apoštolští nunciové, obrovský církevní aparát. Ale nanejvýše protože dotyčný potkal nějakého katolíka, který mu svým příkladem a životem ukázal, že právě v katolické oblasti existuje nějaké – či ne nějak, nýbrž toto hodnověrné následování Krista. Potom tento člověk, který hledá Krista, přijme zároveň z církve i její nedokonalosti. (113)

O aggiornamentu: Církev se měla vnitřně upravit tak, aby se dokázala ze svých nejpůvodnějších sil vypořádat s novým stavem světa. Z toho se učinila „záminka“ (abychom mluvili v Pavlem v Gal 5,13) pro její zesvětštění. (117)

O médiích [slova znějící tím naléhavěji dnes v éře internetu]: A jestliže se dívají na televizi i v karmelitských klášterech – k čemu je potom ještě klausura? Nedá se ani spočítat, o kolik modlitby církev a svět přicházejí vinou sdělovacích prostředků, o jaké poklady je Bůh olupován, jakou nepostradatelnou pomoc ztrácí církev. Není pak divu, že ti, kdo se odnaučili opravdu křesťansky kontemplovat, se musí ze své psychické nervozity zotavovat na zenové podušce. K tomu, abychom sdělovacích prostředků, o sobě jistě dobrých, užívali správným způsobem, potřebujeme hodně lidské a křesťanské askese. (119)

O Küngovi: O Hansi Küngovi bych zde rád jen řekl, že má jistě právo zaujímat stanovisko liberálního protestanta, s příslušným protiřímským afektem; sporné je pouze, proč se chce ještě nazývat katolíkem. S ohledem na jeho kristologii se zdá být jen logické, že mohl v Teheránu vstoupit do dialogu s islámem (Kristus a Mohamed jsou oba svým způsobem zástupci Boha), dokonce ve své poslední knize hájit ekumenu na úrovni světových náboženství. (121)

O zdravé kontrakulturnosti: Ale co můžeme dělat uprostřed nekultury stroje, jak jsme ji právě vylíčili? Myslím, že se můžeme pokoušet vytvářet ostrovy lidství a křesťané by přitom mohli a měli stát v čele; něco takového může působit na druhé nakažlivě a dávat podnět k askesi, ignorování nadměrné nabídky ze strany produkující civilizace. (136)

O bytí svědky: Boží slovo se nedá jen odříkávat. Vyžaduje svědectví života modelového křesťana, protože slovo se stalo tělem, takže to, čím toto slovo je, musíme ukazovat také naším vlastním tělem. (140)

BALTHASAR, Hans Urs von: „Vše zkoumejte, a co je dobré, toho se držte“, in: Kordula anebo vážný případ, Křesťanská akademie, Řím, 1987, s. 105-168.