Haibane Renmei – semena Slova v akci

Paráda. Můj první příspěvek a hned netradiční!

Na živých zpátečnících jsme se nikdy nedostali k tématu anime, nikdo z nás také tomuto druhu umění příliš neholduje, přesto mám oprávněnou naději, že i vy, bratři zpátečníci, si můžete užít a zamilovat seriál Haibane Renmei tak jako já.

Během třinácti dvacetiminutových dílů se Jošitoši Abemu (námět a scénář) povedlo vystavět nádherný svět, vykreslit několik postav a odvyprávět příběh, který si zaslouží být sledován. Mým úkolem je pouze vás přesvědčit, že pro zpátečníka není sledování tohoto seriálu ztrátou 4 hodin života a navíc poskytnout několik poznámek důležitých pro interpretaci díla.

1. Autor používá motivy vlastní různým náboženským tradicím, ale nejvíce asi čerpá z křesťanství. Seriál se především snaží odvyprávět příběh, ale pokud budeme mluvit o nějakých výpovědích vlastních tomuto anime, pak budou tyto odkazy spirituální a nikoliv teologické.

2. Hlavními postavami jsou Šedokřídlí, kteří

   mají svatozář a křídla, čímž připomínají některá tradiční vyobrazení andělů z křesťanské tradice. Jišitoši Abe však přiznal, že to byla volba čistě estetická, což je signifikantní – autor se nezdráhá diváka zavádět, pokud si to žádá krása nebo efekt, což dílu nepřidává na kvalitě, ale rozhodně na poživatelnosti (což je hodnota, která není námi zpátečníky nijak akcentovaná, ale vzhledem k tomu, že je to dílo z jiného kulturního okruhu, rozhodně se trochu pozlátka hodí, aby u toho anime neznalý evropan vůbec dokázal sedět)

„Vždycky jsem si myslela, že je tohle město nějaký zábavní park. Ale nehledě na to, jak jsou všichni milí, pro koho se tu vlastně snažíme? Dějí se tu smutné věci. Jsou tu proklatí, kteří trpí. Kdo jsou Šedokřídlí?“

3. Při interpretaci se je třeba vyhnout četně vídaným, ale

   marným pokusům o chápaní seriálu jako veliké alegorie. Snad nejklasičtějším pokusem o vysvětlení vykresleného světa je názor, že město obehnané vysokou zdí, kde se celý děj odehrává, je očistec, ale to s sebou nese problémy (například ve seriálu se, na rozdíl od očistce, rozhoduje o spáse). Mám za to, že s největším užitkem lze sledovat seriál bez přílišného intelktualizování, které zřejmě ani nestálo za jeho vznikem.

4. Hlavním tématem je hřích, který je pojímán překvapivě vyzrále křesťansky a nelze jej plně popsat v psychologických termínech. V seriálu zazní jedinkrát slovo s

   pása, přesto se kolem ni všechno točí. To, že autorem není křesťan je paradoxně pozitivní skutečnost, protože spása jím nabízená, ačkoliv je co do typu křesťanská, existuje bez Krista, což zatěžuje poi

   

   ntu seriálu problematickými otázkami, z nichž nejzávažnější je asi tato: „To nemáme všichni šanci na spásu? Je naše spása také dílem štěstěny a náhody?“ To proto, že v seriálu představený model spásy je skrze člověka, tedy skrze to, co je ze všeho stvoření, po kterém mohl Japonský autor sáhnout, Bohu nejpodobnější. Přesto je cítit nedostatečnost této vize.

5. Ačkoliv bych autora nepodezříval z toho, že něco ví o problému predestinace, je to jedna z otázek, kterou nastoluje a řeší. Existují lidé, kteří jsou zatíženi dříve, než jim lze přičítat jakékoliv provinění (ať už to chápeme nadpřirozeně, nebo zcela přirozeně, třeba sociálně). Z nich se pak velmi lehce stávají svině. Oproti tomu někteří procházejí životem za zvuku harfy a citery, je pro ně lehké smát se a pracovat, odpouštět a milovat. Existuje stejná cesta spásy pro obě dvě kategorie lidí?

„Je to ironie. Když jsem uzavřela srdce a byla milá, každý mě měl za dobrou Šedokřídlou.. I když v mém srdci bylo temno a špína.“

6. Konkrétních „lidských“ témat je celá řada a často už jejich otevření dává člověku pocítit onu hřejivou radost, že není na světě sám, kdo si podobné otázky klade, kdo takto o věcech uvažuje a kdo nachází jen náznaky odpovědí.

7. Mimořádně povedeně je zpracováno téma jmen, které je vlastní židovsko-křestnaské tradici. Existuje jméno, kterým nás ostatní volají, existuje také to, kterým nás Bůh povolal do existence (to se dozvíme na věčnosti). Ale ve skutečnosti máme ještě jiné pseudo-jméno, kterého se bojíme. To je jméno, kterým se hřích zaštiťuje proti milosti v okamžiku, kdy bychom ji chtěli přijmout. Uvědomění si tohoto jména, které jsme dali sami sobě je nutné pro nalezení toho skutečného.

8. Na druhou stranu ne zde nacházejí také velké interpretační kříže, pokud chceme myšlenkový svět seriálu sladit s křesťanským „světonázorem“. Tak například kruciální výpověď: „Kdo zná svůj hřích už žádný hřích nemá.“ sice lze interpretovat správně, ale rozhodně to není interpretace všeobecně přijímaná a kdo ví jak to myslel autor.

9. O křesťanských motivech v Haibane Renmei byla sepsána celá kniha (Set Apart od Daniela Cronquista), která se asi dosti kostrbatě snaží udělat ze seriálu ortodoxní katechetickou pomůcku, čímž rozhodně není. Neuspokojí příliš ani křesťana, ani nevěřícího fanouška anime, ale je důkazem toho, že nejsem ve svém názoru o blízkosti témat a motivů díla a křesťanství úplně vedle.

„Bála jsem se. Když požádám o pomoc z hloubi srdce, co když nikdo nepřijde? Co když jsem skutečně úplně sama?“

10. Kromě všeho tohoto je to však také dílo krásné a to jak po vizuální, tak především po hudební stránce.

Doufám, bratře zpátečníku, že mi mé hloupé nadhodnocující představy o seriálu vyvrátíš. To totiž znamená, že se na něj budeš muset podívat.