Kde končí naděje, začíná peklo

Má prý to naše virtuální obohacovadlo být nejen kulturní, ale i duchovní. Dovolím si sem tedy na úvod plácnout příspěvek, který se hodí spíše k tomu druhému adjektivu. Velkou inspiraci jsem totiž v posledních dnech nalezl v osobě otce Mariána Kuffy, o němž pojednává povedený a při vší své stručnosti vydatný dokument Kde končí naděje, začíná peklo.

Je to člověk, jenž má zjevně blíž k vězňům a prostitutkám než k chytrým knihám. Zaujalo mě na něm leccos. V první řadě jakási jeho požehnaná lehkost – do Žakovců před lety přijel v šusťácích a s igelitkou, víc věcí neměl, a pokud bude odvolán jinam, je prý připraven zas s jednou igelitkou odjet. Když člověk pomyslí, kolik banánovek potřebuje jen k tomu, aby si sbalil všechny za rok nasyslené seminární serepetičky, je mu (mi) stydno.

Též vážnost – civilní a nepatetická – otce Kuffy zdá se mi pozoruhodná. Ten člověk nemá potřebu ironií relativizovat svět kolem sebe, své dílo ani sebe samého. Našinec sarkasmus často potřebuje jako zbraň proti pocitu vlastní důležitosti a taky aby si nepřipadal jako trapný kazatel, když už mluví o věcech duchovních. Je to obecně český, možná i československý jev tahle nedůvěra vůči vážnému diskursu o vážných věcech. Na rozdíl třeba od Poláků se bojíme heroických slov a velkých gest. Na to jsme si málo sebou jisti. Jakožto Čech(oslovák) tedy žasnu nad tím, s jakou nestrojenou, sebe nerelativizující vážností slovenský páter Kuffa vypráví o tom, jak se rozhodl věnovat život Bohu a z lidí pak těm nejposlednějším. Kdyby jenom mluvil, vyznělo by to snad trapně. Ale vzhledem ke skutkům, o něž je opřena jeho řeč, mi nezbývá než smeknout.

Dotyčný mi svým dílem připomněl trošku Guy Gilberta, trošku pátera Líznu (ale bez jeho – jistě svaté – jurodivosti), trochu též otce Oreste Benziho, zakladatele asociace Communità Giovanni XXIII – nemá však jeho odzbrojující úsměv a v jeho vystupování nenajdeme tu zdánlivou naivitu; na otce Kuffu se spíše hodí slovo chlap – je to pořádný, přímočarý slovenský chasník, co byl ke svému vlastnímu překvapení povolán Pánem ke kněžské službě. Tváří v tvář mnoha církevním strojenostem a okázalostem jsem za takové svědectví skutečně rád. Na tento způsob uskutečňování křesťanství v praxi totiž můžu beze studu ukázat i svým nevěřícím přátelům. Ať mu Bůh dá vytrvat v dobrém!