Pár poznámek k O´Brienově verzi konce světa

Konečně jsem dočetl z mnoha stran doporučovanou Apokalypsu (Father Elijah: An Apocalypse, 1996, česky: Triality, 1998) od kanadského katolického spisovatele od Michaela D. O´Briena. Hrdina románu, karmelitán otec Elijáš, holocaust přeživší a ke křesťanství konvertovavší Žid, je zde papežem povolán z klášterního ústraní v Haifě zpět do světa, aby se utkal s antikristem v podobě evropského prezidenta, který je v autorově vesmíru nejmocnějším mužem světa. Příběh se tváří jako mysteriózní thriller, jako jakási katolická verze „danbrownovek“, které jsem nečetl, které však jistě budou o něco rychlejší a čtivější, neboť O´Brien často – snad až příliš často – nechává postavy mudrovat. Leckdy to mudrování není hloupé, ale zpomaluje děj a více by mu slušel formát eseje než románové kapitoly.

Škarohlídství si však nechám o odstavec, dva dál. Prozatím ještě k tomu, co mě potěšilo až nadchlo. Zaujal mě především po většinu doby v ději jen nepřímo přítomný (a přitom všudypřítomný) úhlavní záporák Prezident, jenž je dokonale střiženým profesionálním sympaťákem, laskavcem, všeznalcem a všeumělem, jakousi kvazispasitelskou postavou obamoidního ražení. Podobně jako zmíněný americký Barack, který Spojeným státům a světu sliboval sebe jako naději, hlásá i onen evropský prezident jakousi vágně náboženskou vizi, v jejímž středu stojí sám, a která slibuje „zlatý věk“. Podobné časné náhražky shůry pocházejícího Božího království jsme měli ve 20. století hned několikery a vždy to dopadlo děsně. A O´Brien moudře právě nacismus a komunismus s novou, citlivěji se tvářící nabidkou politické spásy spojuje. Román vznikl ještě před Obamovým prezidentstvím, ale v lecčems na něj sedí a v lecčems odpovídá i našim evropsko-unijním poměrům, neb i tu zažíváme jakousi postupující plíživou diktaturu sekulárního humanismu. O´Brienův prezident je prostě povedený amůj jásot tlumí jen skutečnost, že podobnou postavu ještě lépe napsal už o téměř století dříve Solovjov ve své geniální Legendě o Antikristu. Takže nihil novi sub sole.  

Též analýza poměrů v církvi v desetiletích po 2. vatikánském koncilu je většinou dost přesná a zábavně kousavá, což mohu - jako bytost, jež měla se západoevropským neo-katolictvím nedávno tu čest - patřičně ocenit.

To, co autor popisuje, je pohledem dnešního čtenáře vlastně alternativní minulost s důvěrně známými, byť přímo nejmenovanými postavami. V papeži lze snadno poznat Jana Pavla II. v „Dottrině“ kardinála Ratzingera, v Donu Matteovi Padre Pia. Stávají se tak aktéry v teologickém thrilleru a tlumočníky O´Brienovy vize církve, vize, kterou bych leckdy podepsal, ale – a tady už zpět ke kritice – přeci jen příliš černobílé. Kladní hrdinové mluví všichni jedním hlasem – v rozhovorech často nelze jasně rozlišit, kdo má zrovna slovo – a mezi záporáky je to podobně. Odstíny neexistují – žádné barvy, žádná šedá, jen černá a bílá. To je jistě dáno i tím, že se autor primárně inspiroval biblickou Knihou zjevení, která též líčí situaci, kdy jsou jedni ovečkami a druzí kozly a basta. Jenomže předapokalyptický svět, ve kterém žijeme, zdá se mi přeci jen trochu složitější. O´Brienovo líčení vztahu církve a světa je – Pospíšilovým pojmoslovým – příliš eschatologistické a málo inkarnacionistické. Totiž z onoho dvojjediného pravidla, už v Listu Diognetovi obsaženého: „Buď křesťane ve světě, ale ne ze světa!“ zdůrazňuje hlavně tu druhou půli. Je prý třeba se zejména oddělit od hříšné společnosti a postavit se vůči ní do kontrastu. Důraz na pokračování Kristova vtělení, které se v křesťanském životě projevuje sestoupením do bolestí světa a jejich sdílením, tu schází.

Bez ohledu na teologické finesy, pak za nejzásadnější problém románu, považuji, jeho literární úroveň. Autor jako by váhal, zda chce napsat spíš thriller nebo kázání a tím tápáním pokazil oboje. Přílišné ideologično beletrii nesluší, i když jde o ideologično zdravě pravověrné. Ty nejlepší katolické romány nejsou kazatelské, nepotřebují dlouhé filosofující a moralizující vložky, ale skrývají duchovní rovinu v samotném příběhu (viz Pán prstenů nebo Waughův Brideshead Revisited). O´Brienovi se podařilo napsat pěkný komentář k moderním dějinám církve na Západě, ale jako romanopisec i jako autor duchovní literatury selhává. Často jsem se nudil, často jsem kroutil hlavou nad neobratnými větami, často jsem se ošíval, když mi pod rouškou rozhovoru mezi postavami byla předkládána homilie. Ale byť se nejedná o dobrou literaturu, nezdráhal bych se knihu zbožným duším doporučit, neboť na rozdíl od mnohé dobré literatury, není duchovně škodlivá.