Stručný návod jak nepochopit Slávu

Když jsem před dvaceti měsíci trpěl odtržeností od své kultury, milovaných i jazyka, poslouchával jsem po večerech Kritický klub Jana Rejžka a sledoval mé hmyzí spolubydlící. Po jedné ódě Vladimíra Justa na nově vydanou knihu jsem si zapsal na desky mého sešitu s francouzskou gramatikou stručnou poznámku Kehlmann – Sláva. Tuto noticku jsem objevil, knihu zakoupil a sešit vyhodil.

Z autora se vyklubal jeden z nejvýznamnějších současných německých spisovatelů, který se ve svých dílech zabývá především uměleckou aplikací vědeckých teorií (především na pomezí fyziky a filosofie). Z románu zase hodnotné čtení na večer.

Dílo je složeno z devíti příběhů, které se o sebe otírají a narážejí do sebe, přesto se nejedná o nápaditě koncipovanou povídkovou sbírku, ale je to románový patvar bez hlavního hrdiny.

Zastřešujícími tématy díla jsou moderní doba, technologie a to jak ovlivňují naší touhu po životě. Do necelých 140 stran dokázal autor vtisknout řadu působivých a funkčních stylistických postupů a především odvyprávět dost příběhů, nebo spíše charakterů. Šedivý technik pocítí moc, když jsou na jeho mobil přesměrovány hovory někoho jiného, slavný herec začne žít novým životem jako svůj vlastní imitátor, a vedoucí pracovník telekomunikační firmy zjišťuje, že lze žít dvojím životem a že z něj nelze vycouvat.

Zvláště zajímavé jsou dvě epizody. Tou první je internetový post na internetu závislého diskutéra. Tato část je plná počítačového slangu, moderních klišé, plytkosti a životní prázdnoty člověka, který nedokáže bez internetu žít jediný den. Čtenář může vycítit obojí – existenciální prázdnotu takového života i neschopnost dotyčného ji zahlédnout. Ulita prefabrikovaných názorů, jimiž interpretuje svět, poslepovaných podle zvláštního vzorce mu nedávají možnost vyjít ze sebe.

Druhá je snad ještě zajímavější. Velmi inteligentní a nezávislá stařenka zjišťuje, že rakovina nachýlila její život, a tak se rozhodně ukončit jej za pomoci švýcarských odpomáhačů. Ví, že to je nejrozumnější řešení, a to ji nutí neváhat, ale zároveň si uvědomuje, že je pouhou postavou příběhu, a tak vytrvale přemlouvá autora, aby ji nenechával umírat, aby ji ještě dal čas, ačkoli není nic, na čem by v tomto světě lpěla. Toto bioetické téma tvoří pouze podkreslení pro něco docela jiného – velmi podivný ale i krásný důkaz Boží existence.

„Ale Rosalie, na tak, odpověděl jsem. Máš rakovinu. Tak jako tak umřeš. Když cestu přerušíš, nezachrání tě to.

Mohl by se z toho vyvinout jiný příběh , říká. Mohla bych dva týdny objevovat život. Dělat věci, které jsem nikdy nedělala . Mohl by to být jeden z těch příběhů, že si člověk dostatečně necení přítomnosti a že má vždycky žít tak, jako by za pár dní mělo být po všem. Mohl by to být pozitivní a … jak se tomu říká?

Životu přitakávající. Říká se tomu životu přitakávající příběhu“

Podtónem celého románu je to, že realita a smyšlenka k sobě často nemají tak daleko, jak by se mohlo zdát. Mezi těmito kategoriemi existuje dokonce čilá výměna – virtuální realita může náš život ovlivnit více než ta tvrdá. Prvky magického realismu nejsou natolik rozvinuté, aby kazily četbu.

A celkové resumé? Nemyslím si, že bych pochytal většinu z toho, z autor sděluje. I toho, co jsem pochopil je docela dost na tak útlou knížku. Co mi ale nejde do hlavy je, proč se vlastně kniha jmenuje Sláva.