Přirozený zákon a přirozené poznání podle Tomáše Mora

Tomáš More ve své Utopii popisuje ideální uspořádání státu, byť se od některých momentů svého popisu v závěru své práce rétoricky distancuje. Z toho, že More Utopianům nadělil do vínku mnoho dobrých věcí (výhodná izolovaná poloha, úrodnost země, málo nemocí, převládající vhodná povaha lidí) a špatných jen tak málo, abychom mohli uvěřit, že i oni jsou potomci Evy, mám za to, že kromě jiného můj svatý patron provedl myšlenkový experiment, když se tázal po tom jak daleko až je schopna lidská mysl zajít bez světla zjevení v hledání pravdy, spravedlnosti a Boha.

Na co přišel? Co o morálce a o Bohu nám mohou vypovědět lidé neobeznámení se zvěstí Evangelia, kdyby po celé generace žili tím nejlepším možným způsobem v té nejlepší možné společnosti, jakou si leze rozumně představit.

1. Přirozený zákon

Přirozený zákon není nic jiného než rozumová participace tvorů na věčném zákoně dí Tomáš Akvinský. Tuto pozici jsem se snažil hájit nedávno ne chatě, kde se vyvrbila dlouhosáhlá diskuze o podstatě, principech a konkrétních obsazích přirozeného zákona. Debata kulminovala v otázce: „Je monogamní manželství součástí přirozeného zákona?“ Na to jsem nedokázal odpovědět stejně jako na mnohé podobné otázky. Jak na některé z nich odpovídá svatý Tomáš More. Tedy jak je uspořádaná zcela racionální společnost?

a) Manželství je monogamní. Smilstvo je trestáno zákazem sňatku a cizoložství otroctvím, druhé cizoložství pak smrtí. Rozvod je povolen pouze z důvodu cizoložství a nesnesitelnému odporu k mravům chotě.

b) Vše je společné. Neexistuje žádné osobní vlastnictví. (Církev nás však učí, že soukromé vlastnictví pramení z přirozeného zákona)

c) „.., když již [člověk] vlastně přežívá svou smrt, bez schopnosti k životním úkonům, jiným jsa na obtíž a sobě samému břemenem, aby se rozhodl déle neživit morovou nákazu a neváhal zemřít... Na Utopii je v případech nevyléčitelných a bolestivých chorob povolena sebevražda i asistovaná sebevražda. Ostatní sebevrazi nejsou hodni pohřbu do země.

d) Při válce existuje výhrada svědomí (nemusím válčit, pokud to nepovažuji za správné), pokud se nejedná o dobývání Utopijských měst (v tom případě musím bránit). Manželky a děti jsou povzbuzováni, aby bojovaly po boku svých manželů a otců.

e) Nikdo nemá právo druhému vnucovat svůj náboženský názor a hanět ten jeho.

f) Otroctví existuje. Otrokem se člověk stává nikoliv původem, ale jedná se o druh trestu.

g) Systém řízení státu je kombinace mezi diktaturou (vládce volený nadosmrti) a zastupitelskou demokracií (je vybírán volenými zástupci lidu)

2. Přirozené poznání

Dei Filius (konstituce, ne přímo on) „anathematizuje“ kohokoliv, kdo by tvrdil, že jediný pravý Bůh, náš Stvořitel a Pán nemůže být jistě poznán přirozeným světlem rozumu skrze stvořené věci. O jaké poznání by se mělo jednat? Asi ne o jeho jméno, ale o podstatu. A jaká má být tato „minimální“ poznatelná podstata. Z toho, že po nás chce První Vatikán, aby byl Bůh poznán jako Stvořitel a Pán usuzuji, že aby se jednalo opravdu o poznání „našeho“ Boha, musí nám přirozený rozum poskytnout alespoň dva nutné atributy: Bůh musí být úplně transcendentní a osobní, aby mohl být křesťanským Bohem.

A jsme u toho. Takového Boha totiž podle našeho profesora trinitárky nedokázal vydedukovat před nebo mimo Zjevení vůbec nikdo, což není zrovna podpůrný argument pro tvrzení z Dei Filius.

Na co přišli Utopijští?

a) V Utopii existuje pluralita náboženství. Většina však vyznává jakéhosi Otce, kterému říkají Mythra, jemuž se přikládá svrchovanost všech věcí.

b) Ať lidé věří v cokoliv, sházejí se společně do chrámů, kde kněz pronáší modlitby tak obecné, aby se do nich mohla vejít věrouka každého.

c) Všichni na Utopii však věří ve dvě základní „náboženské pravdy“, které jim přijdou zcela evidentní a jejich veřejné napadání je postihováno. Jednak se jedná o to, že „duše lidská je nesmrtelná a dobrodiním božím zrozená ke štěstí“, jednak to, že „našim ctnostem a dobrým činům jsou po skončení vezdejšího života určeny odměny, mrzkostem tresty. Třebaže jsou tato

tvrzení vzata z oboru náboženství, přece myslí Utopijští, že lze rozumovou cestou dospět k nutnosti uvěřit v ně a přiznat jejich platnost.“

Takové je tedy přirozené Utopijské poznání Boha, které bohatě překonává to katolíky požadované minimum asi jako žádné jiné v historii doložené.

Tímto jsem se s vámi podělil o dvě teologická témata, která ještě ve svém mozečku nemám plně uspořádaná a která se tak krásně spojují v díle mého oblíbence a patrona.