He He he: Hermann Hesse heslovitě

Anglosaská literatura mi bývala druhým domovem, začátek tohoto roku jsem lehce předostojevštil, pročež jsem se rozhodl otevřít novou frontu. Německo – země neprobádaná a kde spíše začít než Hermannem Hessem, autorem ceněným i papežem Bendiktem XVI. Pročetl jsem jeho Siddhártha a Narcise a Goldmunda a oběma nerozměrnými díly jsem byl uzemněn. V moderní literatuře, věřím, není mnoho autorů, jejíž díla by měla vysokou hodnotu jak co do poznání a popisu člověka, tak co do specifického zkoumání jeho spirituální stránky.

Narcis a Goldmund skvělým způsobem ukazuje pluralitu přístupů k životu. Goldmundovo milostné řádění autor žádným způsobem neodsoudí, naopak jej snad v daném kontextu považuje za projev legitimního hledání pravdy a krásy. Přesto je mimořádně dobře vidět jak trpkost takového života, tak překážky, které klade skutečnému růstu ducha. Rovněž Narcisův přístup k životu, na kterém z křesťanského hlediska nenalézáme jediné skvrnky se však jemu samému jeví jako nedostatečný a neúplný a tím je zachycena základní charakteristika člověka – nedokonalost (kreaturalita).

I Ind Siddhártha hledá co nejdokonalejší ars vivendi, tentokrát však bez možnosti konfrontace s poselstvím evangelia. Stává se asketou, potkává Buddhu, podléhá samsáře, když se stane obchodníkem a milencem, a díky zkušenosti trpkého otcovství se učí milovat vše a při tom neulpívat na jednotlivostech. To bych směle označil za spirituální postoj nejbližší křesťanství, kterého lze dosáhnout bez znalosti Zjevení. Nebýt doporučení jistého Josepha Ratzingera, stěží bych se nad spiskem pozastavil pro jeho východní příchuť, ale správně interpretováno se jedná o pozoruhodné svědectví o hledání dobra přes nástrahy vlastní padlé přirozenosti.

Nemohu psát více … zkrátka pokud jste nečetli, čtěte. A pokud jste četli, zkuste mi mé nadšení vyvrátit. Protože jestli jste četli a hodnotíte tak vysoko jako já, jistě pro vás není ospravedlnění, proč jste již nedoporučili.