Lekce apologetiky

O Dineshovi D'Souzovi jsem toho mnoho nevěděl. Snad jen to, že je to americký Ind, konvertoval od katolicismu k evangelikálům a střetává se v debatách s nejznámějšími „profesionálními ateisty“ dnešní doby. Několik utrhačných poznámek na jeho osobu mi vnuklo myšlenku, že by stálo za to prostudovat jeho dílo a analyzovat jej z hlediska požadavků dnešní apologetiky a udělat si tak lehkou a zábavnou diplomku. Posmívat se hloupoučkým fanatickým evangelikálům mi docela jde a při sledování jejich diskuzí s ateisty musím často dávat za pravdu bezvěrcům. Stručně řečeno, špatná apologie patří k mým životním tématům. Když se nesprávně argumentuje pro křesťanství, je to pro víru škodlivé a mnozí ji kvůli tomu opravdu ztrácejí (považuji za velmi poučnou sérii videí na youtube Why I am no longer a Christian).

Začal jsem tedy číst knihu se srandovním názvem What's so great about Christianity? a v hlavě jsem měl mnoho předsudků. První část jdoucí v zajetých kolejích triumfalistického křesťanství mluví o tom, že ateismus je na ústupu. To jsem se ještě smál pod svými řídkými vousy. Druhá a třetí část popisuje, jak bylo křesťanství důležité pro formování naší kultury a vědy. Tam moje nedůvěra začala opadat, protože používal podobné argumenty jako třeba Dawson. A není divu, ze všeho nejspíše totiž bude D'Souza zdatný kompilátor a reformulátor myšlenek jiných. Takřka každá z kratičkých kapitol začíná ateistickou obžalobou a přes obhajobu (zaštiťující se jmény jako Pascal, Lewis nebo Benedikt XVI) se dostává do protiútoku. Tato třetí fáze je polohou velmi nezvyklou pro moje zdvořilé křesťanství. Někdy se útok povede lépe, jindy hůře, ale zpravidla je veden skrze dotažení ateistických argumentů a poukaz na to, že se sami požírají. Vtipný a vypovídající o metodě je název kapitoly: Where is atheism when bad things happen?

Zvlášť netrpělivě jsem očekával kapitoly o „inteligentním designu“. K mému zklamání jsem ale zjistil, že D'Souza není blb. Nejen že evoluci nevyvrací, ale staví na ni své argumenty, které občas mají lehce pochybnou povahu, ale nejsou ze své podstaty iracionální. Dále se autor zabývá argumenty z oblasti filosofie a morálky.

Většinou, když jsem si říkal: „A mám tě, teď jsi se odkopal!“ D'Souza začal následující odstavec větou … „Hlavně mne nechápejte tak … (jak jsem to pochopil já), já říkám jen, že …“ Takový přístup je vzhledem k populární povaze knihy přijatelný.

Když mám mluvit o negativech knihy, musím zmínit její tendenci radikálně zjednodušovat a často i idealizovat. Pokud ateističtí historici vykreslí Galilea jako mučedníka vědy, D'Souza jej má za nabubřelého potížistu, se kterým se jednalo příkladně mírně. Proti křižákům jako bandě prospěchářských krvelačných stvůr staví obraz zbožných a nesobeckých bojovníků za zachování evropské kultury proti muslimské hrozbě (křížovou výpravu dětí samozřejmě nezmiňuje). Není třeba rozvádět rizika takového přístupu. Občas se také zdá býti myšlenkově nekonzistentní, všemi silami obhajuje model vztahu vědy a víry na nepodobný tomu z Fides et Ratio, a pak zvolá: „Vždyť kdyby mnozí vědci našli nesporný důkaz o existenci Boha, stejně by neuvěřili.“

Kvůli mým předsudkům jsem byl překvapen, že D'Souzovo „mere Christianity“ je podobné tomu mému a že jej neobhajuje hloupě. Je pravda, že někdy zvolí „easy way out“, ale s drobným komentářem bych se nebál tuto knihu dát do ruky takřka nikomu. Ale byla užitečná i pro mne samotného. Jednak je to obsáhlý seznam pěkných citací z obou táborů. Druhak mi kniha ukázala na několik lidí a pojmů, které si zaslouží pozornost. Třeťak mi předvedla elegantní kantovskou argumentaci proti pozici mnohých moderních ateistů věda sama stačí.

Nemyslím si, že by D'Souza byl zvlášť fundovaný nebo hluboký myslitel, přesto jeho dílo stojí za vzetí v potaz a může obohatit.