Ne moji milí zpátečníci, navzdory titulku vás v tomto příspěvku nehodlám přesvědčovat o kvalitách Styronovy knihy ani pět ódy na její příběh. Leč ústřední motiv této knihy - ona Sofiina volba - mi přišel na mysli při přemítání o jiném příběhu a tentokrát nikoli literárním. V porodnici člověk vyslechne zvláštní věci a nahlédne do různých osudů. Při některých z nich mrazí v zádech a člověk se ptá sám sebe, co by dělal on....
Moje Sofie byla o tři roky starší než já, trávila v porodnici už třetí týden a měla krásná dvojčátka - holčičky. Hrdý otec byl i hrdý i šťastný a z dětí se nesmírně radoval. Nebyl sice manželem, ale se Sofií po dětech toužili. Přes rok se nedařilo otěhotnět, až Sofie vyhledala nového lékaře, který zjistil, že nemá v pořádku hladiny hormonů - příliš mnoho jedněch a příliš málo druhých - a to že je hlavní problém způsobující "neplodnost". Sofie se začala léčit a do půl roku počali dítě. Lépe řečeno děti. A ne dvě, ale tři...a tady začíná drama.
Lékaři ji nedlouho po otěhotnění oznámili, že čeká dvojvaječná dvojčata, ale to jedno ze dvou vajíček se ještě rozdělilo..takže vlastně jednovaječná dvojčata + třetí dítě. Sofie s partnerem se nejprve trochu lekli (koho by nevyděsilo první těhotenství a rovnou tři těti najednou), ale potom se začali radovat a těšit a plánovat. Dokud jim v jistý moment lékaři nesdělili, že pokud si nechají všechny tři děti, bude matka v reálném ohrožení života, děti se budou muset porodit ve 30. týdnu a tím razantně stoupne riziko, že nepřežije ani jedno.
Volba, před kterou Sofie stála: nechat si všechny tři děti a riskovat, že nepřežije ani jedno a ani ona sama nebo si nechat jedno dítě s tím, že průběh těhotenství bude víceméně normální nebo si nechat dvojčata s tím, že rizika budou větší, děti bude třeba porodit dříve a to císařským řezem, ale riziko pro matku nebude o nic větší než při "normálním" těhotenství a obě děti budou mít navzdory dřívějšímu porodu slušné šance...
Sofie si vybrala, ale mě zamrazilo. Dokázala bych si vybrat já? Svědomí mi říká, že každý lidský život je stejně hodnotný a nelze ospravedlňovat oběť jednoho tím, že díky této oběti bude zachráněno mnoho, že oběť ve prospěch druhých může člověk učinit sám ze své vlastní vůle, ale nemůže obětovat druhého...jenže v tomto případě? Je možné, že má volba by byla stejná jako Sofiina. Je možné, že bych i já obětovala jedno ve prospěch dvou...exkomunikovala bych se tímto skutkem nebo by církev přihlédla k okolnostem?
Moje Sofie byla o tři roky starší než já, trávila v porodnici už třetí týden a měla krásná dvojčátka - holčičky. Hrdý otec byl i hrdý i šťastný a z dětí se nesmírně radoval. Nebyl sice manželem, ale se Sofií po dětech toužili. Přes rok se nedařilo otěhotnět, až Sofie vyhledala nového lékaře, který zjistil, že nemá v pořádku hladiny hormonů - příliš mnoho jedněch a příliš málo druhých - a to že je hlavní problém způsobující "neplodnost". Sofie se začala léčit a do půl roku počali dítě. Lépe řečeno děti. A ne dvě, ale tři...a tady začíná drama.
Lékaři ji nedlouho po otěhotnění oznámili, že čeká dvojvaječná dvojčata, ale to jedno ze dvou vajíček se ještě rozdělilo..takže vlastně jednovaječná dvojčata + třetí dítě. Sofie s partnerem se nejprve trochu lekli (koho by nevyděsilo první těhotenství a rovnou tři těti najednou), ale potom se začali radovat a těšit a plánovat. Dokud jim v jistý moment lékaři nesdělili, že pokud si nechají všechny tři děti, bude matka v reálném ohrožení života, děti se budou muset porodit ve 30. týdnu a tím razantně stoupne riziko, že nepřežije ani jedno.
Volba, před kterou Sofie stála: nechat si všechny tři děti a riskovat, že nepřežije ani jedno a ani ona sama nebo si nechat jedno dítě s tím, že průběh těhotenství bude víceméně normální nebo si nechat dvojčata s tím, že rizika budou větší, děti bude třeba porodit dříve a to císařským řezem, ale riziko pro matku nebude o nic větší než při "normálním" těhotenství a obě děti budou mít navzdory dřívějšímu porodu slušné šance...
Sofie si vybrala, ale mě zamrazilo. Dokázala bych si vybrat já? Svědomí mi říká, že každý lidský život je stejně hodnotný a nelze ospravedlňovat oběť jednoho tím, že díky této oběti bude zachráněno mnoho, že oběť ve prospěch druhých může člověk učinit sám ze své vlastní vůle, ale nemůže obětovat druhého...jenže v tomto případě? Je možné, že má volba by byla stejná jako Sofiina. Je možné, že bych i já obětovala jedno ve prospěch dvou...exkomunikovala bych se tímto skutkem nebo by církev přihlédla k okolnostem?
Konečně jsem našel chvíli, abych se na Zpátečníky vůbec podíval, natož abych něco napsal, byť jsem si v té věci dal předsevzetí. I dívám se sem a vidím hned takový morálně-teologický ořech.
OdpovědětVymazatV případě „Sofiiných voleb“ – o té Styronově jsem se shdou okolností před pár dny bavil se spolubratrem – by bylo zpupné hrát si na soudce člověka skřípnutého dilematem, upřímně hledajícího a usilujícího o dobro a nevědoucího si rady.
Sám si bez dalšího studia na vyjádření netroufnu. Toto jsem však našel ve Skoblíkově Přehledu křesťanské etiky (s. 186):
„U vzácných případů typu „život proti životu“ je v současné morální teologii tendence dát přednost životu matky před životem dítěte, které, dlouhodobě viděno, nelze bez záchrany matky zachránit (buď zahyne dítě nebo oba).“
Je však těžké toto dání přednosti zdůvodnit. Principům katolické morální teologie se jakoby vysmekává. Nemůže jít o „povolené jednání s dvojím účinkem“ (to je možné jen tehdy, pokud dobrý účinek, který musí být větší než špatný, tento špatný předchází nebo je s ním souběžný).
Co tedy? A co v situaci, kdy by život matky ohrožen nebyl, jen životy dětí? Lze dobrovolně zvolit potrat jednoho ve jménu života zbylých dvou?
Nevím. Ale je to podnět k úvahám. Pro mě naštěstí jen abstraktním…