Ke krizi v německé církvi

Počátkem února probudila skomírající německé katolictví na pár chvil z letargie výzva 240 germanofonních a několika desítek zahraničních teologů nazvaná „Církev 2011“ a v médiích posléze označovaná prostě jako „Memorandum“. Pod textem, který byl bezprostředně vyvolán sexuálními skandály v církvi a narůstajícím počtem lidí, kteří opouštějí církevní řady, stáli podepsáni mnozí i v českých končinách známí myslitelé – filosof Arno Anzenbacher, morální teologové Hans Rotter a Eberhard Schoceknhoff, specialisté na ekumenický a mezináboženský dialog Kar-Josef Kuschel a Otto Hermann Pesch, liturgik Klemens Richter, jezuitský kunsthistorik Friedhelm Mennekes i všudypřítomný Hans Küng. Požadavky signatářů točící se kolem klíčového slova „svoboda“ nebyly nijak nové. Připomněly agendu iniciativy „Wir sind Kirche“, český čtenář pak při pohledu na ně mohl do určité míry vzpomenout na priority české katolické moderny. Jednalo se konkrétně o posílení nedostatečného dialogu mezi církevními autoritami a teology, o větší participaci laiků na vedení církve, o svěcení žen a ženatých mužů tváří v tvář nedostatku pastýřů ve farnostech, o reformu právní kultury v církvi, o zrovnoprávnění znovusezdaných, o uznání civilních sňatků mezi homosexuály, o vyrovnání se se stíny minulosti a o větší pluralitu v liturgii.

            Jednou z bezprostředních reakcí na Memorandum představuje článek augšpurského filosofa a systematického teologa Thomase Schärtla v Communiu z jara 2011. Autor se snaží o umírněnou kritiku výzvy a ve svých argumentech se nestaví tolik proti samotným požadavkům jako proti nevhodné době a způsobu jejich prezentace, zejména proti jejich omezenosti na problémy, které trápí německou církev, zatímco většina světového katolictva jen krčí rameny nebo kroutí hlavou. Memorandum se podle Schärtla soustředí na pouze strukturní stránku krize - diagnostikuje některé symptomy, ne však příčinu nemoci a jako takové nemůže poskytnout ani adekvátní lék.

            Článek nejprve představuje patero různých odpovědí na výzvu: jedni (a) text uvítali jako potřebný impulz k dialogu, druzí (b) na tradičním křídle církve naopak žádali o ukáznění vzbouřených teologů ze strany církevních autorit. Dalším důsledkem (c) byla kritika, jež se snesla ze světa na německé biskupy za to, že dopustili, aby místní teologie ztratila vazbu k církvi, což byla zároveň voda na mlýn všech, kdo volají po vyčlenění vzdělávání kněží ze státních teologických fakult a po zavedení seminárních vzdělávacích středisek těsněji spjatých s církví. Memorandum též (d) vyvolalo tlak na ty, kdo nepodepsali: ti byli na některých fakultách obviňováni, že neberou zneužívání dětí a mladistvých a současnou krizi církve dost vážně. Naopak na druhé straně se zejména studenti ptali, jestli je v případě podepsaných učí ještě vůbec katoličtí teologové. Reakce se dostavila i v nábožensko-politické sféře (e):  politici, kteří si všímají, že bez dostatečné podpory vlastních náboženských institucí je akademická teologie především zdrojem nových nežádoucích napětí. Ozývají se proto hlasy volající po zrušení zastaralého financování „nepotřebné“ univerzitní teologie z církevní daně.

            Autor následně vyjadřuje rozhořčení nad sexuálním zneužíváním v církvi, Memorandum však za vhodnou odpověď nepovažuje. Požadavky výzvy odrážejí agendu předchozích katolických iniciativ z 90. let, které se sexuálními skandály nijak nesouvisely. Je možné, že by měl na různé církevní krize fungovat stále týž liberalizační recept?

            Namísto zjednodušování, jehož se Memorandum dopouští, je třeba příčiny neutěšeného stavu německého katolictví rozlišovat. Schärtl vidí tři základní důvody krize: (a) jednak jde o postupující erozi lidové církve (Volkskirche), (b) dále o vliv (post)moderního myšlení, které odmítá automaticky přijímat autoritu, aniž by byla legitimována kompetencemi, charismatem a integritou; teprve třetím důvodem (c) pak je aktuální krize vyvolaná tutlaným zneužíváním.

            První dva důvody jsou obecně společenské a církev má na jejich odstranění omezený nebo žádný vliv, pokud jde o důvod třetí, došlo v posledních letech ze strany biskupů a rektorů seminářů v oblasti psychologické skrutinizace seminaristů k pokroku, který vedl téměř k opačnému extrému. V USA musejí prý bohoslovci skládat každý půlrok psychotesty, jejichž výsledky jsou překládány rektorům, čímž se stírá diference mezi forum externum a forum internum.

            Jestliže se kněží v minulosti nepřípustně schovávali za svatost svého úřadu a nárokovali si nedotknutelnost, rozhodně není odpovědí rozmělnění této svatosti nějakou civilnější teologií kněžství, jak implicitně požaduje Memorandum, ale naopak správné uchopení a prožívání této svatosti. Ostatně, pokud jde o strukturní změny výzvou požadované, stačí pohlédnout přes plot k evangelíkům, kteří všechno to, po čem teologové volají, mají, a přesto u nich křesťanství není živější. I u nich se setkáváme s úbytkem aktivních věřících, s nedostatkem přesvědčených a ve víře vzdělaných křesťanů. Současná krize je především krizí víry, nikoliv pojetí církevních struktur a autority.

Rady, které Memorandum poskytuje, předpokládají křesťanskou společnost, jaká v Německu už neexistuje. Pro současného člověka je křesťanství s naukou o Trojici, vtělení, kříži a odpuštění čímsi cizím, často méně srozumitelným než islám nebo simplifikované východní nauky. Úkolem pro teology současnosti je tedy především nezploštělé zprostředkování víry člověku 21. století.

Diaspora a misijní území je dnes v Německu téměř všude. Během dekády se promění i vztah církve a státu, pokud jde o financování.  Požadavky memoranda na tomto vývoji nic nezmění. Marginalizace církve by pokračovala i se ženatými faráři a synodními.

Výzva se navíc staví proti hodnotám, které činí katolictví právě dnes přitažlivým. Uprostřed zmatku globální společnosti lidé oceňují jasné známky identity, které s sebou členství v katolické církvi nese a které k Římu zejména v anglofonním světě přitahují i konvertity z anglikánství a luteránství. Také význam tradice a sjednocující role papeže poskytuje stabilitu tváří v tvář relativismu na jedné straně a různým fundamentalistickým sklonům na straně druhé. Memorandum ve svém německém regionálním partikularismu tyto globální perspektivy přehlíží.

Dokument podle Schärtla pojímá jednostranně také vztah křesťanství a moderní kultury. Memorandum modernitu adoruje a domnívá se, že by se církev měla především přizpůsobit. Text se opírá o pojem křesťanské svobody, která se však v jeho pojetí až příliš podobá svobodě, jak ji chápe liberální měšťanská společnost moderní doby. Ta je však ve skutečnosti v mnoha ohledech nehumánní a nekřesťanská a je třeba s ní vést kritický dialog, ne jí poklonkovat.

Na závěr Schärtl představuje vlastní diagnózu příčin církevní krize, již spojuje především s erozí „hermeneutiky života“, kterou dosud náboženství poskytovalo. K tomu, aby katolictví mohlo znovu účinně spoluutvářet životní příběhy lidí, je prý třeba především trojího. Jednak je nutno (a) postavit se odosobnění církve, která je v Německu úřednická, zprofesionalizovaná a ochočená státem. Charita, katecheze i pastorace svěřena placeným odborníkům. Často zde chybí identifikace s církevním společenstvím. Nejde o to světit ženy nebo ženaté, ale o to, aby se společenství prožívalo opět jako společenství a ne jako byrokratická struktura. Za druhé (b) je třeba brát v potaz, že lidé dnes mají od církve řadu nových a rozdílných očekávání. Memorandum předpokládá potřebu udržení dosavadních farních struktur. Ty však neodpovídají poptávce. Církev nabízí šroubovák lidem, kteří si žádají precizní chirurgické nástroje. Za třetí (c) prý křesťanské církve ztratily copyright na produkci velkých vyprávění, která dávají životu směr a smysl. V tomto ohledu mladí čerpají více z filmových sérií o upírech než z evangelijního příběhu. O jeho přitažlivé a srozumitelné zprostředkování je třeba dnes usilovat více než o strukturní reformy, které se dotýkají jen vnějšku.

Schärtlova kritika Memoranda je věcná, přehledná a především poukazuje na skutečnost, že pro výzvu, která se mnohým německým teologům zdá smysluplná, není v kontextu globální církve, ale ani v Německu samotném dnes vhodný kairos.

Autor si bohužel jen okrajově všímá fenoménu generační výměny v církvi. Skutečnost, že Memorandum sepsali a podepsali především „pokoncilní dinosauři“, lidé narození v  30.-50. letech, a že priority „generace Jana Pavla II. a Benedikta XVI.“ jsou již docela jiné, by si ji jistě zasloužila větší pozornost. Chybějící mezigenerační citlivost totiž jen posiluje extremismus. Neslábnoucí popularita Bratrstva Pia X. v Německu, Francii a dalších západních zemích zejména mezi mladší generací je mimo jiné nepřímou odpovědí na domněnku signatářů Memoranda, že právě „oni jsou církev“ a že mluví jejím jménem. Důsledkem může být pro Německo schizma mezi šedovlasými profesory v kravatě a mladíčky v klerikách. Schärtl střízlivostí a realismem svého textu pomáhá hledat rozumnou cestu mezi rostoucími barikádami.  

 

[SCHÄRTL, Thomas: „Was ist die Krise der Kirche – Über das ´Memorandum 2011´ und seine brennenden theologishen Fragen“, in: Internationale Katholische Zeitschrift Communio, vol. 40, březen-duben 2011, s. 151-162. ]