Zpustošená vinice

Hildebrandův Trojský kůň ve městě Božím z roku 1967 vyšel před pár lety i v češtině a patří k těm nemnohým knihám z Matice cyrilometodějské, které jsou rozebrány. Autor, význačný katolický filosof působící v Německu a od časů nacistické politické nepřízně i v USA, tu varuje před myšlenkovými proudy zneužívajícími dar 2. vatikánského koncilu jako trojského koně k vnitřní destrukci církve. Je to text hněvivý, který ve své době musel znít bláznivě a který dnes zní mnohem rozumněji.

Roku 1972 byl následován spisem Der verwüstete Weinberg („Zpustošená vinice“), v češtině nevydaným, dostupným však vzhledem k autorově bilingvnosti ve dvojím - anglickém i německém - originále. Pokud Hildebrand v předchozí knize jen varovně zdvihal prst, pak v této hlasitě křičí a bije na poplach. Metaforu trojského koně nahradil jinou, starozákonní: obrazem vinice vydané plenění.

V lecčems mu lze přitakat, byť Čechy počátku 21. století rozhodně nejsou tím místem revolučního experimentování jako Severní Amerika nebo Německo 70. let. Zaslepující síla autorova hněvu však knížce znemožňuje nadhled. Mnohé pasáže připomínají spíše pamflet než filosofickou studii. Jinde se Hildebrand oddává ošemetným konspiračním fantaziím. Poněkud nešťastný je také zvolený válečný slovník, který mnohé odradí – a nejprve ty, kdo by si knihu potřebovali přečíst. Mám-li uvést příklad: hegeliánské myšlení Teilharda de Chardin také nevzbuzuje mé sympatie, ale označit zmíněného dobrosrdečného jezuitu za „arcihereziarchu“ je zu viel. Šlo by to říci jinak, s menší dávkou vitriolu a o to věrohodněji.

Nemohu si pomoci, ale zdá se mi, že podobná (vychovaní zpátečníci prominou) „připonasranost“ je jakousi tradicionalistickou devízou, zatímco leckterý progresivní „kanec z lesa“ (mám-li užít slova žalmu), který pustoší vinici Páně, tak činí s dobrými úmysly a laskavým úsměvem. Co s tím? Proč lidé, kteří chtějí zdůrazněním podstatného chránit církev před proměnou v politickou stranu, dobročinnou organizaci nebo zábavní park, nepatří běžně k těm, s nimiž by člověk dobrovolně zašel na pivo? A proč Ti druzí – třeba ten německý páter z  loňského léta, který se mi svěřil, že svátost smíření nepovažuje za důležitou a který byl schopen na večírku v kostele z oltáře servírovat džus – bývají tak často lidsky milí? Kam se poděla jejich kopyta? Kam špičaté rohy a sirnatý čmoud?

Lámu si hlavu, jak jen mezi vyceněnými zuby rozhněvaného tradicionalisty a neméně vyceněnými zuby smějícího se progresisty najít cestu… cestu, po níž kráčeli svatí, a která dokáže zachovat srdce prosté hořkosti a augustinovsky spojit odpor k nepravosti s láskou k těm, kdo je činí.

Hildebrand může mít v lecčems pravdu, ale nabízí ji balenou do zatrpklosti. Kdo by se takovou pravdou chtěl nechat obdarovat?

[DIETRICH VON HILDEBRAND: Der verwüstete Weinberg, LINS-Verlag, Feldkirch, 1972, 247 s. ]