čtvrtek 21. června 2012

Czesław Miłosz: Zotročený duch



Příhoda na začátek: Na posledních chaloupkách jsme hráli Kufr. Do disciplíny, kde člověk opisuje slovo, aniž by mohl použít kmen toho hledaného, jsem prosadil slovo komunista. Dvě skupinky jej odmítly hned, jak si jej vylosovaly, ale třetí se jala definovat komunistu: „Byli to za druhý světový války … ehm … mmmm … zlý lidi.“ V tu chvíli snad tři děti naráz vykřikli: „Komunisti“

V roce stého výročí od narození Czesława Miłosze jsem mu dal dárek v té formě, že jsem se dozvěděl o jeho existenci (skrze Aidana , děkuji). Uznávám, je to ostuda, ale není to první ani poslední, poněvadž při pohledu na seznam nositelů Nobelovy ceny za literaturu, kde bychom Miłosze také našli, jsem schopen akorát tak propojit několik položek s usměvavou tváří učitelky češtiny na gymnáziu, nic víc. Třeba mne Zpátečníci vybičují k tomu, abych se s někým nich seznámil poněkud bezprostředněji.

Jsem členem mladé generace, mými životními tématy jsou konzum, nedospělost, a pocity přesycenosti spojené s vnitřní prázdnotou. Byť je to jistě neúcta k utrpení předků, nikdy mne komunistický útlak zvlášť nezajímal. Je to snad i proto, že pocházím z řad vesnické neinteligence, což znamená, že naprostá většina mých předků si se stranou nezadala, ale velmi málokdo z nich se také cítil nějak výrazně utlačován. Proto se také někteří z nich mohou zařadit mezi komunistické nostalgiky, kteří vzpomínají na minulý režim jako na dobu, kdy byl život jednodušší. Můj někdejší farář strávil jako řeholník léta v Želivi, ale nikdy si na to nestěžoval, naopak mu to umožnilo „vystudovat“ na kněze, což by za jiných okolností asi nemohl. Proto jsem se nikdy tolik nezajímal o komunistická zvěrstva, děli se totiž lidem, které jsem neznal, ale po přečtení této knihy to chápu mnohem osobněji, protože nemohu než doufat, že kdybych žil v té době, perzekuce by se týkala právě mé osoby.

Ačkoliv je kniha pozoruhodná jako celek, jádro tvoří první tři kapitoly, které vysvětlují základní principy zotročení ducha ve východním bloku. Další čtyři kapitoly pojednávají o čtyřech umělcích a jejich diametrálně odlišných cestách ke spolupráci s režimem. Jakkoli jsou tyto části krásné a moje oblíbené, slouží hlavně jako důkazní materiál a ilustrace toho, co bylo dříve řečeno. V závěrečných kapitolách se jedná opět o demonstraci a kazuistiku ve službě vyústění knihy, ale vesměs se jedná o popis komunistických zločinů, který nacházíme leckde, to co považuji za cenné nacházíme právě v úvodních kapitolách a tím je hluboká diagnóza střetu člověka a režimu.

Czesław Miłosz stručně popíše slepou uličku, ve které se naše civilizace nacházela kolem druhé světové války. Popisuje rizika konzumu, odtržení umění od běžného lidského života, nespravedlivou distribuci kapitálu na západě a mnoho dalšího. Popisuje svůj mladický odpor vůči zlu ukrytému ve strukturách jeho státního uspořádání i touhu jeho generace po změně. Mluví o tom, jak se tehdejší polská inteligence pohrdlivě dívala jak na západ, tak na východ, což si zjevně mohli dovolit, jelikož se ještě nerozhodli, kudy se sami vydají a historie ukázala, že to rozhodnutí stejně není na nich. Popsán je výstižně přímo i alegoricky marast západu i řešení východu v podobě Metody – Murti-bingovy pilulky, která způsobí, že člověk se stane apatickým a zároveň horečně budujícím, oči mu pohasnou, ale zato získá v životě jasný cíl.

Za vůbec nejcennější pro dnešní dobu považuji kapitolu o ketmanu, protože se tato praktika vyskytuje v dnešní době mnohem řidčeji a často ji už ani nechápeme, ačkoliv bychom měli, protože nás její neznalost činí zranitelnými. Samotné slovo ketman pochází z muslimského světa a na někdejší východní blok je aplikován lehce analogicky. Co znamená praktikovat ketman popisuje Gobineau ve své takřka sto padesát let staré knize Religions et Philosophies dans l'Asie Centrale následujícím způsobem: Pokud nestačí o svých pravých názorech mlčet a uvádět tak bezvěrce v omyl … „Tehdy nelze váhat. Nejen že je třeba se veřejně zříci svých názorů, ale doporučuje se užít všech úskoků, abychom protivníka zmátli. Učiníme tedy všechna vyznání víry, která se mu mohou zalíbit, vykonáme všechny obřady, které považujeme za úplně nesmyslné, zfalšujeme vlastní knihy, užijeme všech způsobů matení. Takto dosáhneme velkého uspokojení a zásluhy, že jsme sebe a své ochránili, že jsme neohrozili nade vše cennou víru ohavným dotykem nevěřícího, a konečně tím, že jsme ho podvedli a utvrdili v jeho omylu, seslali jsme na něho hanbu a duchovní bídu, kterou zasluhuje.“ Nechtěl bych znít jako islamofob, ale pokud tato praxe mezi našimi muslimskými bratry přetrvává, pak proti ni máme pramálo obranných prostředků.

Ketman je praxe značně různorodá, v komunistických režimech používaná hojně až takřka nutně. S mírnou nadsázkou by se dalo říci, že každý z tehdejší elity politické, kulturní, či hospodářské, kdo nebyl radikální až fanatický komunista si musel vyzkoušet, jak ketman funguje. Nepřináší to mnoho výčitek svědomí, protože je to nutnost, naopak to naplňuje hrdostí z toho, že jsem chytřejší než ti druzí. Stejně jako se před více než sty roky přiznal jeden místní Gobineauovi, že v Persii není ani jeden dokonalý muslim, tak ani v někdejším východním bloku stěží nalezneme vysoce postaveného komunistu, který by věřil všemu, co na veřejnosti říká. Pozoruhodný je také popis toho, jak se stává dlouho používaný ketman druhou přirozeností, až je těžké určit i pro subjekt sám, co je jeho pravou identitou.

Jedním z ne příliš překvapivých závěrů knihy je ten, že režim založený na zotročování ducha trestá lidi, kteří jsou věrní sami sobě a odměňuje bezpáteřníky a kejvaly. Rád bych věřil tomu, že tohle je jeden z aspektů nevyhnutelného pádu takovýchto státních uspořádání.

Kniha nejen že mne přesvědčila o tom, jak fascinující (v dobrém i špatném slova smyslu) bylo období nedávno minulé, ale také o tom, že nezáleží vůbec na tom, jak nám je kontext cizí nebo nám přijde nezajímavý, ale pokud něco pojednává opravdu o člověku, je radost to číst, protože je to o nás.

2 komentáře:

  1. Milý Mate, díky za nabídku. Zkus ještě Saligii - jsou to kratší eseje, zejm. o literatuře, ale stojí za to. Na téma minulého režimu lze od něj na webu nalézt ještě různé články a matně si vzpomínám na jakýsi rozhovor, který byl pořízen v době, kdy už úspěšně působil na univerzitě kdesi ve Státech. Velmi pěkné (a dobré) jsou i jeho básně.

    OdpovědětVymazat
  2. Z Miloszových esejí se mi více než ty v "Saligii" líbily ty ve "Svědectví poezie" (nejsou jen o literatuře). Ale obě knihy jsem četl s odstupem řady let. Saligii docela nedávno, tak před třemi lety a teprve zde jsem si všiml heterodoxních náběhů Miloszova katolictví (Swedenborg atp.). Prvně jsem byl nucen mít výhrady vůči autorovi, jemuž jsem dosud přitakával téměř bezvýhradně. Nyní mu přitakávám už jen téměř bezvýhradně. Jeho poezie je ve vší své civilnosi mnohem víc než pěkná: protrpěná, osobní, ale přitom kulturně i duchovně zakořeněná, moudrá, ale bez trapného moralínu. Autor je navíc jedním z největších velebitelů fenoménu "střední Evropy". Od té východní i západní si zkusil mnoho. Chudák utekl před komunismem do Francie padesátých let, kde jím místní téměř kompletně levé intelektuálstvo pohrdlo. A když pak prchl do USA, octl se zase v Berkeley roku 1968, kde se mu vysmála neméně levá květinová mládež. Dokázal léta snášet nepochopení...

    OdpovědětVymazat