Moudra medvěda Urse II

Přečetl (spíš pročetl) jsem dalšího Balthasara. Je to kouzelník s jazykem, jehož překladatelům nezávidím a jemuž sám - i v češtině - rozumím tak každou druhou větu. Leckdy mi však učaruje. Viz následující ukázky o kněžství a o kontemplaci.

A málem bych zapomněl: ona kniha (i v češtině v CDK vyšedší) se jmenuje Cesty k ujasnění a dotyčný velikán si v ní na samém vrcholu vnitrocírkevní krize sedmdesátých let dovolil upozornit, že stará obnošená slova jako "svatí", "papež" a "eucharistická adorace" nepatří do smetí.

z "Apologie kontemplace"

Velcí Boží poslové téměř vždy přicházejí po dlouhé době strávené v poušti. Je nesprávné myslit si, že tuto dobu budou dodatečně považovat za promeškanou, nebo pouze za překonanou či doslovně špatně pochopenou. Bez Manresy by nebylo Ignáce, bez Subiaca by nebylo Benedikt, bez cely v otcovském domě by nebylo Kateřiny. Bez transjordánské pouště by nebylo „hlasu volajícího na poušti“, který připravuje cestu Páně. Jakým způsobem se v životě křesťana tato poušť projeví, když před ní neuteče, nemůže předem říci. Je však dobře, že s ní počítá a ponechá jí prostor. Snad se nachází ve středu toho, k čemu je povolán. Pouští a holou skálou může být i vězení, koncentrační tábor, satelitní existence, první kruh pekla, onkologické oddělení. Velké dílny Boha, který se tu vynořuje jako prapohoří za zničenou lidskou krajinou. Nechybí ani malé nepatetické dílny: šedá jednotvárnost kancelářské a tovární existence, zklamání člověkem, osamělost ve stáří, kdy opadává listí života a lze už očekávat jen málo nebo nic, kdy se vyžaduje nikým nepochválená statečnost denně, v každou hodinu: kde vzít sílu, ne-li z odevzdání se nosnému základu? Uvadající, zhasínající život nemyslí při takovém předávání na „zásluhy“, a to je dobře. Zahanbeně pociťuje svou totální bezvýznamnost, ale v tomto zpokornění se má cítit blízko chudoby samého základu, který je tak hluboko skryt v jeho odevzdání.“

Mnich se dobrovolně již předem postavil na konec, kam to člověka ve světě pozvolna a neúprosně unáší, do naprosté obnaženosti před Bohem. Pokud toto obnažení umírajícího bude ryzím sebepřenecháním, nabude u Boha převahu, a tento okamžik, umírajícím souhlasně přijatý a přivlastněný, se může stát smírem za mnohé svévolné jednání bez Boha; nic nestojí v cestě, aby toto sebepřenechání, které můžeme nazvat kontemplací, bylo dovršeno svobodnou volbou jako životní akt – v každé epoše křesťanství.

(s. 104-5)

z "Kněz, kterého hledám"

Smí se radovat s radujícími, truchlit s truchlícími, ale nikde se mu nedovoluje kolísat ze solidarity s kolísajícími a nejistými. Jeho zkušenost s Bohem ho naučila, co znamená temnota, v níž je možné už jen tápat podél stěn, a také tyto stěny chvílemi ve tmě ustupují, a potom se tápe v prázdnu: taková zkušenost je knězi dána, aby mohl s bratrem pokorně vytrvat, ale přitom ho posilovat.

Zázrak, který vyhlížíme, není asi nic jiného než svatost: svatost člověka, který se v Bohu stal tak nepatrným, že pro něho platí už jen Bůh. Nestará se již o to, kým je. Proto je tak obyčejný a tak výživný jako bochník chleba, z něhož si každý může kus ulomit. Způsob, jak se rozdává, přechází ve způsob, jak se Boží [S]lovo rozdává ve chlebě a víně. Takový jedinec také ví, jak se láme a vykládá Boží slovo. Nepošle mě, jako dnešní kazatelé, z pouště domů s nestravitelným proviantem frází o otevřenosti církve vůči světu. Co mám předat hladovějícím kolem sebe, když ne chléb; ale kde ho vezmi, když mi není podáván? Jak má církev vyjít ven, když už nemá nic uvnitř, co by vyjevila? Nebo ji vyhání nejistota o vlastní identitě z ní samotné, neboť už nemá zkušenosti, co je jejím nitrem? Tímto nitrem není církev sama – církev nemůže reflektovat sebe -, nýbrž Kristus, její hlava a její duše, skrze něhož v ní přebývá trojjediný Bůh.

 Dříve byli mniši. Na Východě i Západě. Na Athosu, v Clairvaux a v Ranftu, v Kyjevě a v Op[ti]ně. Mniši zakoušeli a věděli. Udíleli rady. Jejich světlo bylo chlebem. Přicházeli z vnitřní hloubky až na práh dveří, kde se jejich zkušenosti vlévaly do darovaného slova. Možná není takové vnější odloučení nevyhnutelné pro poznání nitra; dost osamělosti vane mezi lidskými prostory. Jenže se jejich prázdnota nenaplní sama od sebe vzácným obsahem. Také v beznadějné prázdnotě lidského srdce naleznu svaté mystérium božské chudoby jen tehdy, když jsem ho již hledal, když je už přináším s sebou, když se u mě už otevřelo. Jinak se setká prázdnota s prázdnotou a slovo není nosné, klesá chabě a bezmocně k zemi.

Lidově se nazývají kněží „duchovními“, jsou to v řečtině pneumatikoi, slovo, kterým se označovali také mniši. V pravoslaví po staletí vždy mnichové dodávali kandidáty pro vyšší hierarchické hodnosti. Duchovními lidmi jsou ti, kteří mají zkušenost v Duchu svatém, a proto mohou v nás, ve mně, poznat a roznítit skrytého, nepoznaného, neosvobozeného ducha. Jak vzácným se stal tento duchovní člověk. Máme se spokojit s náhražkou ducha? …

(s. 86-7)

z Doslovu

Dnešním křesťanům, žijícím v temnotách, jež jsou temnější než v pozdním středověku, byl dán úkol, aby, nezmateni temnotou a znetvořením, přitakali bytí zástupně a reprezentativně za všechny lidi: je to pro ně krok zpočátku teologický, jenž však v sobě zahrnuje celý plně metafyzický rozměr přitakání k Bytí. Oni, kteří jsou nabádáni k tomu, aby se neustále modlili, ve všech věcech hledali Boha a oslavovali ho, mají své zvláštní důvody, poněvadž jim jsou dány zvláštní milosti, jež jim umožňují konat tuto ,povinnost tvora´. Tím, že mají svítit ,jako hvězdy na nebi´, se jim dostává úkolu osvětlit ztemněný prostor bytí, aby jeho původní světlo nově zazářilo nejen jim, ale celému světu; neboť jedině v tomto světle je člověk schopen kráčet v souladu se svým pravým určením.

(s. 175)