Neklidná fronta z jihozápadu

„Je to takový portugalský Kafka,“ zněl Štěpánův stručný popis Fernanda Pessoy a já jsem jej znovu použil takřka pokaždé, když se mne někdo zeptal na onu obligátní otázku: „Co to čteš?“ a já měl v ruce zrovna Knihu neklidu. Neměl jsem příležitost tuto formulku použít pouze u těch, kteří v okamžiku, kdy viděli knihu, vzkřikli něco na způsob: „Bohoslovec a čte Pessou, to je úžasné!“. Takřka bez výjimky byli tito křiklouni podivné existence, kteří se pohybovali na hraně katolictví, křesťanství a mnohého jiného, co ani žádnou hranu nemá.

Čtení Knihy neklidu skutečně nenechá člověka v klidu. Z toho zlomku, který jsem z knihy pochopil (tedy dokázal nějak dát do kontextu z nějakou svojí životní zkušeností nebo pocitem), mi nezajímavé přišlo máloco. Při zatrhávání jsem byl nucen přistoupit je čtyřcestnému značkování, kterým jsem cejchoval pasáže, které mne oslovily – 1) zajímavé – silné 2) signifikantní pro Knihu Neklidu 3) krásné – v podstatě souhlasím 4) krásné – radikálně nesouhlasím. Nejsem schopen ze sebe vymáčknout literární či filosofický rozbor díla, a tak se omezím na prosté vypsání několika krásných a důležitých pasáží s řídkými a mělkými komentáři.

„Pochopil jsem, že je nemožné, aby mne někdo miloval, jedině že by naprosto postrádal estetické cítění – a kvůli tomu bych pak já pohrdal jím.“

Mnou nejcitovanější pasáž rovnou z kraje knihy. Jako vtip či póza je to vynikající, jako opravdový životní pocit to zavání úvodem do charakteristiky toho nejzoufalejšího hrdiny krásné literatury – krajně nekřesťanského, chladného a racionálního.

„Jen naprostá bezobsažnost a neupřímnost brání tomu, aby se běžný pozdrav – jak se máte? - stal neomluvitelnou hrubostí.“ 
 

V Pessoově vesmíru jsme všichni ostrovy. Soares (heteronymní autor díla) trpí tím, že je nucen sídlit jiným ostrovům na dohled, stejně jako považuje za utrpení být ve styku se stejnou vodou, jež omývá druhé. Každý kontakt je nevítané vychýlení z balancu, každá započatá konverzace je agresí, vpádem do soukromí.

„Velký člověk dokáže vnutit druhým lidem svůj vlastní sen, své vlastní sny. Musí však snít takové sny, které si už oni sami svým způsobem rozesnili, aby je pak skutečně mohli přijmout.“

„Když jsem viděl jak dokonale logicky ospravedlňují jistí šílenci (systematičtí blouznivci) sobě i druhým svoje blouznivé představy, navždy jsem ztratil zaručenou jistotu o jasnosti svého jasného rozumu.“

„Blahoslavení ti, kdož nikomu nesvěřují život“

Neboť znají svůj osud... Soaresovi je odporná falešná naděje a jelikož neexistuje způsob, jak dokonale logicky a cele ospravedlnit jakoukoliv naději, rozhoduje se žít bez ní. Je lepší žít v depresi a zemřít, než se obelhávat. Nedoufat, nevěřit a nemilovat, to je ideál.

„Považuji život za hospodu, kde se musíme zdržet, dokud nepřijede dostavník z propasti.

„Moje morálka je velice prostá – nikomu nečinit ani zlo, ani dobro.“

„Nikdo by nemiloval sám sebe, kdyby se opravdu znal“

V ostrém kontrastu s mojí osobní gnozeologickou teorii, že poznání nutně předpokládá lásku.

„Ten, kdo stojí v koutě sálu tančí se všemi partnery.“

Ten, kdo stojí v koutě sálu netančí vůbec.

„Nic víc … Tak dlouho jsem zacházel se stíny, až já sám jsem se stal stínem – v tom co si myslím, co cítím, co jsem.“

V jednom z posledních zápisů nacházíme tuto výstižnou charakteristiku člověka, který byl příliš skeptický, aby věřil, příliš nezávislý, aby miloval, a příliš věrný svým zásadám než aby doufal. Tragika charakteru dýchá z každé věty – všudypřítomný smutek a nuda. I onen častý wit (snad důvtip?) je skličující vzhledem k tomu, kam je namířen.

Bernard Soars pro mne snad navždy zůstane prototypem člověka, který nepoznal lásku a domyslel to dokonce. A nejen domyslel, ale v mnoha ohledech již i prožil zde na zemi předchuť pekla.

---------------

Neodpustím si poznámku o tom, že je nezapomenutelným zážitkem číst tuto knihu v frontě mezi rozjuchanými Italy, Brazilci a dokonce i Portugalci. Kontrast obsahu knihy a atmosféry okolí je to, co mi zabránilo prožívat Pessoovy pocity mnohem intenzivněji. Ještě že.

Druhá poznámka: Tento zpátečnický příspěvek jsme sepsal na konci srpna. Po takřka roce po přečtení knihy jsem přesvědčen, že i ona vrhla svůj dlouhý stín na můj podzim předchozího roku. Tato kniha, navzdory své kráse, je jed, a nejsem si jist, komu bych ji mohl s klidem doporučit.