pátek 30. září 2011

Blbůstka s potenciálem, co potěší přemýšlivé hračičky

Ngram Viewer je projekt Googlu, za kterým stojí jednoduchá myšlenka. Na Google Books jsou miliony knih, proč je neprojet OCR procedurou, nepřevést na text a neindexovat každé slovo, takže bude možné udělat fantastické statistiky? Jinými slovy tento projekt nabízí každému možnost instantně vytvořit graf s poměrným zastoupením jakéhokoliv slova v rámci knih publikovaných v určitém roce. Databáze je poměrně reprezentativní, nabízí přes pět miliónů knih, což je asi desetina všech knih kdy vydaných (většina z nich je v angličtině, takže vzorek v tomto jazyce bude ještě více vypovídající).

Ačkoliv mohou být tyto statistiky poněkud zavádějící, určitou vypovídající hodnotu mají. Popravdě řečeno právě naopak, jedna z úžasných věcí, které si člověk může vyzkoušet je vytvoření nějaké zajímavé manipulativní statistiky.
Třeba tahle statistika může být jasně čtena jako mizení pojmu Boha z kultury, ale ve skutečnosti jede především o změnu poměru náboženské a světské literatury během posledních 4 století.

S pomocí této stránky si můžete lehce ověřit, jak moc jsou propíráni v literatuře vaši oblíbení papežové nebo spisovatelé (další z mnoha možných způsobů manipulace - u Waugha vidíte, že Evelyn zřejmě nebyl jediný slavný nositel tohoto jména):

Nebo se můžete ujistit, že Elvis není mrtvý.
K debatě o převládajících narativech dnešní doby přikládám tento graf. Ten může být ještě ošidnější než hledání jmen, poněvadž vyjadřovací prostředky se proměňují a obecné pojmy mohou být často nahrazovaný módnějším synonymem, ale přesto podle mne tento graf promlouvá o posunu myšlení člověka 20. století.

A hrbaté 20. století má i poslední slovo:

sobota 24. září 2011

Lurdy – šeď a výjimečnost


Abychom si to rovnou vyjasnili – býti šedivý neznamená vždy negativum. Představte si to – někdo natočí film o Lurdech – už to je z marketingového hlediska nepříliš šťastný tah, ale navíc si ani nevybere barvu z nejčastějších dvou odstínů dnešní kultury –černé a bílé. Ve filmu nenajde zbožný katolík, co by čekal od takto nazvaného snímku, ale ateista si také moc nepřijde na své (i když si někteří AT film přivlastňují, samotné dílo se k nim rozhodně nehlásí). Tím film ztratil většinu potenciálního publika, které by se o takto specifické téma mohlo zajímat.


V čem je film unikátní je to, že popisuje a nehodnotí, nechává tak velkou část diváctva ve zmatku. V první půlce popíše místo, v druhé samotnou událost zázraku či dočasné remise ochrnuté mladé ženy, o tom samotný film také nerozhodne. Někteří v tom mohou vidět ironizaci katolických poutních praktik, jiní poněkud jiný (rozuměj málo pompézní) příběh o zázračném uzdravení. Ani jedno není správné. Atmosféra mezi poutníky není ideální – mladá pomocnice víc pokukuje po klucích, než by si hleděla svého ošetřovatelského úkolu, kněží si vyprávějí „zbožné“ vtipy a náboženské debaty se mísí s výpady ostrého jazyka, ale ve skutečnosti tohle není žádná ironizace, naopak to může být dost věrný popis reality – jistě existují mnohé lepší výpravy, ale budou i horší, po kterých by scénáristka a režisérka v jedné osobě mohla sáhnout, kdyby chtěla. O samotném zázraku také film vlastně není, to by zase padnul výběr na některý ze skutečných a ověřených kousků.


V tomto ohledu tedy lze mluvit o šedi a výjimečnosti v jednom – film je unikátní v tom, že není programově tendenční, což jsem u podobně nazvaného snímku rozhodně nečekal. Přesto ale je důkazem toho, že něco takového jako objektivita v umění vskutku neexistuje – ačkoliv režisérku nepodezírám z toho, že by chtěla, ať už katolické víře nebo Lurdům, škodit, přesto nebyla schopná vnímat/vyjádřit něco, co je na pozadí a pro nevěřícího to není viditelné. Jako by byl film pouze o lidech a Bůh v něm neměl místo. Je to ekvivalent sociologického výzkumu třeba na téma: Zvyšuje křesťanská víra životní spokojenost? Ať už Bůh je či není, do výzkumu nepatří.


A co do filmu patří? Lidské touhy, zranění, chyby, naděje, hledání, otázky i zkratky. Nenajdeme však jedinou hotovou odpověď, což mi přijde metodologicky v pořádku, protože film pojednává o lidských otázkách, odpověď je mimo jeho kompetenci.

pondělí 19. září 2011

Umění jako spojovačka

Nedávná četba poezie a opětovné přemýšlení o Návratu na Brideshead mne přivedlo na myšlenku popsanou v nadpisu. Nejprve je třeba spojovačku popsat pro ty, kdo své mládí strávili na Měsíci, u počítače, mezi válkami nebo na poli. Jedná se o obrázek a hru v jednom, je z převážné části tvořena puntíky s čísly, které určují, odkud kam má být vedena přímá linka: začínáme u jedničky a končíme nejvyšším číslem.

Napadlo mne, že ideonosné umění je na tom podobně. Je v něm obsažena nezbytná spolupráce příjemce i dominantní úděl autora. V praxi to vypadá tak, že s pozicemi jednotlivých puntíků buď souhlasíme nebo nesouhlasíme (respektive mezi námi tomisty a noetickými optimisty, je možné taky říci, že některé tečky jsou usazeny správně a jiné ne), přičemž je obvyklé, že čím váhavěji a nesouhlasněji kreslíme linky, tím méně se nám bude líbit výsledek a naopak. To, že jsem byl okouzlen mnoha premisami (ať už vyslovenými nebo ne) Návratu na Brideshead mne činí přirozeně náchylným k přijetí i těch, na něž ještě nemám utvořený názor, nebo s nimiž nemám zkušenost.

Umění pak, na rozdíl od škváry, která se neustále prohání dálnicoidními koridory, ukazuje jakým pozoruhodným způsobem mohou být ta různá východiska, jež možná považujeme za svá, propojena a zharmonizována a naopak, která z nich celkovému dílu škodí.

3 pozdravy od Josefa Suchého

Josef Suchý, před osmi lety zesnulý moravský básník, je oblíbencem pražského otce spirituála, což z něj už samo činí osobu hodnou pozornosti. Na vyžádání mi otec Miloš poslal jeho osobní výborek poezie, který mi rozhodně nebyl šit na míru, poněvadž obsahuje v první řadě poezii bilanční. Obávám se, že budu muset projít ještě mnohými prohranými bitvami, než do ni budu moci plně vstoupit. Přesto mne několik básní více než zaujalo a publikuji je zde z půlvětnými komentáři (cokoli méně mi přijde redakčně nedůstojné, cokoli více jako přebytečné rozmělňování):

Báseň, jež se nezřídkakdy mihne kázáním a to po právu:

Pouť

Po léta jsem čekal cosi od života.

A bylo to trmácení lesem
kosmatým svrchu tak,
že nevidět na krok.
Dole mokvání černé stojaté vody,
konoušky třasovisk,
řezavá ostřice mokřin.

Později jsem se stal skromnějším.

I začalo ubývat tmy,
les řídnul,
odlehčenými kroky jsem se dotýkal mechu,
voněla tráva,
jahody kvetly v šerozeleni,
vzdálený kos tříbil flétnu.

Nyní nečekám už od života nic.

A kupodivu je mi,
jako bych vstupoval do otevřené krajiny,
kde najdu všechno.




Skladba pro mnohé (nikoliv pro mne) snad příliš přímočará, ale o to aktuálnější:

Nezapomeň!


Když ochutnáváš jablko,
zdalipak vzpomeneš,
že někdo sázel štěp
a léta obcházel jej s nůžkami lýkem?


Když večer usínáš,
zdalipak vzpomeneš,
že někdo v potu tváře stavěl dům
a často ulevil si povzdechem i vzlykem?


Domu si važ, ošetřuj peň.
Na ty, kdo sázeli, nezapomeň.



Můj vůbec nejoblíbenější kus, jenž mi pomohl chápat:

Odpověď


My dlužni životu,
či život dlužen nám?


Tou otázkou nás někdy štěpí ve dví
věkovitý klín,
obvykle však ukřivděná chvilka
nad vlastním písečkem
jejž vítr rozmetal.


Kdo sestoupí až na zvonivé dno
a zapíraje sebe
vylomí tam kámen,
jí odvětil jak muž.

Pokus vysvětlit (si), proč se během jednoho z nejkrásnějších filmů posledních let odchází z kina

Nevydržel jsem to a vypravil jsem se na Strom života podruhé. Víc než pár lidí během promítání zase odešlo, mnozí jiní se i tentokrát ve chvíli, kdy se na plátně objevil dinosaurus, začali nevěřícně smát, další si šeptali jako žáci na nudné hodině.
Není to složitý snímek: pojednává o těch nejprostších pravdách, klade ty nejzákladnější otázky, a od diváka nežádá ani tolik intelektuální výkony jako spíše pozorné ztišení, kterého televizí a internetem rozptýlený, městem ohlušený, novinami o údiv nad podstatnými věcmi připravený divák dnes není příliš schopen. A jsou další důvody, proč Malickovo dílo vyvolává neklidné vrtění se v sedačkách: vyžaduje totiž otevřenost pro Boha, samo je jednou dlouhou, mnohohlasou modlitbou ve slovech, obrazech i hudbě. Jenomže v České kotlině je Bůh tabu jako málokteré jiné téma – ve slušné společnosti se o něm prostě nemluví a také slušné snímky o něm mlčí, jinak je to navýsost trapné (v soukromí ať si každý dělá, co chce). Dalším důvodem divácké rozpačitosti může být neschopnost uzávorkování ironie, jež je českým národním sportem (sportem, na němž se jako na jednom z mála podílím) a která nás chrání někdy před hloupým patosem, jindy však žel před skutečností. Ke kinematografii u nás patří nadsázka a smíchem se bráníme příliš vážným otázkám. K porozumění Stromu života by mnohým, kdo litovali zakoupeného lístku, možná pomohla též orientace v Bibli. Ve zkratce, velmi neexplicitně, v  aluzích leckdy nenápadných se tu totiž představí příběh Stvoření a Pádu, Kain s Abelem, podobenství o ztraceném synu, Pavlovy listy („Dělám to, co nenávidím…“) a zejména kniha Job.
Neznám druhý film, který by byl tak plný touhy po Bohu. A přitom tak neagresivně, nekazatelsky…
O čem je příběh, či spíše jeho fragment? Na pozadí kosmického dramatu stvoření, pádu a vyhlíženého vzkříšení se v Jackově srdci – ve vzpomínce na texaské dětství v 50. letech i v skleněné a železobetonové velkoměstské současnosti - odehrává zápas mezi otcem a matkou, mezi přirozeností a milostí, mezi snahou o sebeprosazení a láskou, která se ochotně dává a bezpodmínečně přijímá. Celá rodina se pak snaží vyrovnat se se smrtí Jackova bratra: toho lepšího, nadanějšího, který se však nedožil dospělosti…
Mnoho by se k tomu všemu dalo napsat, ale rozebírat Malickův opus na částečky je škoda. Je určen k rozjímání, k přitakávajícímu zakoušení, ne k analýzám. Rozložit do slov jde stejně málo jako třeba nějaká Bachova kantáta.  

čtvrtek 8. září 2011

Léčba přiotrávenosti světem

Než zmizím do dočasného bezinternetí, chtěl jsem se ještě podělit o jednu knihu, o níž však začínám psát v 0:19, tedy v čase, kdy by měl slušný seminarista spát, byť jsou prázdniny. Předem se tedy omlouvám, bude-li ve můj výlev o následujícím jinak výborném dílku znít poněkud  unaveně.
Byl mi před pár měsíci zapůjčen svazek „Franny and Zooey“ (1961) od J. D. Salingera, od nějž jsem v šestnácti s nadšením zhltl „Kdo chytá v žitě“ (s nadšením už proto, že hrdinovi románu bylo taky šestnáct a řešil ty správně šestnáctileté problémy, z nichž už jsme my Zpátečníci asi povětšinou vyrostli, takže po uzavření této závorky se už autorovu nejslavnějšímu románu, přinejmenším v tomto příspěvku, nebudu dále věnovat).
Ve „Franny and Zooey“ se řeší pro změnu zase problémy dvaceti-a-něco-málo-leté. První a podstatně kratší – a dle mého i lepší – z obou povídek zaznamenává jedno zprvu obyčejné rande mezi krásnou, chytrou a akademickým světem, sebou samou a skoro vším ostatním právě znechucenou studentkou Franny a jejím poněkud snobsky intelektuálským přítelem Lanem, který neudělá jediné gesto, aniž by si promyslel, jak bude působit. Dívka prožívá něco, co by se dnes módním termínem nazvalo asi „psychospirituální krize“, a touha po životních cílech méně omezených než je prahnutí po kariéře, po požitcích či po potlesku, ji přivede mimo jiné i k fascinaci „Ježíšovou modlitbou“. Povídka je nahlédnutím do jejího tázání, tápání a zhroucení. A je to povídka dobrá, když se ptá. Byla by jistě horší, kdyby odpovídala, neboť z textu již lze vytušit, že Frannyiny i autorovy inklinace jsou spíše zen buddhistické než křesťanské a že odpor k egu vlastnímu i k egům cizím by dívka ráda řešila anihilací děsivého Já.
Zooey z druhé povídky, spíše novely, je dívčin bratr, začínající herec, který byl spolu se setrou a dalšími sourozenci kdysi malým géniem pravidelně hostujícím v rozhlasovém pořadě „The Wise Child“. A tenhle Zooey vede v koupelně dlouhý rozhovor s matkou, která nechce opustit místnost a jejíž snahy o laskavou starostlivost vetuje svou chladnou ironií a zdá se, že je to „freak“ tak trochu jako Sheldon z „Big Bang Theory“. Jenomže si na rozdíl od zmíněného svou abnormalitu dobře uvědomuje, má od ní odstup, a když jde do tuhého, dokáže po několika salvách cynických poznámek utěšit i svou psychospirituálně zhroucenou sestru, kterou nejprve ještě hlouběji srazí k zemi, aby jí nakonec pomohl najít cestu ven.
A je to celé dost vtipné  (spíš tak nějak wildeovsky „witty“ než „funny“) a přitom vlastně smrtelně vážné. Ale protože se tu Salinger už nejenom ptá na zásadní otázky (Jak vyrůst z malého génia v dospělého člověka a nebýt pako? Jak se vyrovnat se světem plným lidí ženoucích se za věcmi, které naprosto nestojí za to, aby se za nimi někdo hnal? a tak), ale zkouší i odpovídat, není to už tak úplně ono, protože sám autor podobně jako jeho hrdinové, má v hlavě synkretický náboženský guláš (který však – což je mu nutné připsat k dobru – alespoň zde vyznívá vůči křesťanství přejně).
Tedy suma sumárum: jako popis duchovní krize je to brilantní, jako satira na, zvláště akademický, svět taky a jako smršť brilantních dialogů jakbysmet. Jen načrtnutá cesta ven z toho spirituálního bludiště nepůsobí tak věrohodně, ale požitek z velmi čtivé, chytré a mnohé podněty pro vlastní tázání skýtající knížky zkazit nedokáže. Dílko je, jak mi google právě sdělil, dostupné i česky (překlad však neznám a nevím, zda stačí na šťavnatost originálu, jehož nevýhodou je zas poněkud rozbujelá slovní zásoba chytračících hlavních hrdinů).
Dobrou noc (1:08).

středa 7. září 2011

Tři kreativní chlápci na cestě po světě

3 chlápci, 44 dní, 11 zemí a tři minutové filmečky, z nichž nejkrásnější je tento (ostatní zde). K turismu mám poněkud ambivalentní vztah, ale ke kráse v rozmanitosti (byť epileptické) ne.