Nedávná četba poezie a opětovné přemýšlení o Návratu na Brideshead mne přivedlo na myšlenku popsanou v nadpisu. Nejprve je třeba spojovačku popsat pro ty, kdo své mládí strávili na Měsíci, u počítače, mezi válkami nebo na poli. Jedná se o obrázek a hru v jednom, je z převážné části tvořena puntíky s čísly, které určují, odkud kam má být vedena přímá linka: začínáme u jedničky a končíme nejvyšším číslem.
Napadlo mne, že ideonosn
é umění je na tom podobně. Je v něm obsažena nezbytná spolupráce příjemce i dominantní úděl autora. V praxi to vypadá tak, že s pozicemi jednotlivých puntíků buď souhlasíme nebo nesouhlasíme (respektive mezi námi tomisty a noetickými optimisty, je možné taky říci, že některé tečky jsou usazeny správně a jiné ne), přičemž je obvyklé, že čím váhavěji a nesouhlasněji kreslíme linky, tím méně se nám bude líbit výsledek a naopak. To, že jsem byl okouzlen mnoha premisami (ať už vyslovenými nebo ne) Návratu na Brideshead mne činí přirozeně náchylným k přijetí i těch, na něž ještě nemám utvořený názor, nebo s nimiž nemám zkušenost.
Umění pak, na rozdíl od škváry, která se neustále prohání dálnicoidními koridory, ukazuje jakým pozoruhodným způsobem mohou být ta různá východiska, jež možná považujeme za svá, propojena a zharmonizována a naopak, která z nich celkovému dílu škodí.
Žádné komentáře:
Okomentovat