Seminární rasismus

Každé ráno hořekuji nad hromadou ponožek. Jsou vyprané, voňavé a v žádné z nich byste nenašli více než dvě díry, ale mají jednu obrovskou a neodpustitelnou vadu. Jsou bílé. To je chyba, která je v semináři tolerována jen u mešních rouch a pláten, zubů a kolárků. Naše barva je černá. Černé máme kleriky, černé máme cingula, černé máme boty, černé máme ponožky i kalhoty a černý bychom dostali puntík, kdyby tomu bylo náhodou jinak a my po ránu narušili barevný soulad v kapli. Černá je prostě lepší, to je nepsané pravidlo semináře. Dokonce to zašlo tak daleko, že černá občas nahrazuje bílou. Tak například v modlitbě při oblékání kleriky prosíme, ať nám tento háv připomíná naše křestní roucho. Nevím jak vy, ale já neměl černou křestní roušku.

Jistě, černá má mnoho pozitivních vlastností: zeštíhluje, neušpiní se tak lehce a jdou v ní skvěle hrát noční táborové hry, oproti tomu je bílá zhola nepraktická barva, a tak neodpovídá veskrze praktickému zaměření naší formace. Nenasazujme si růžové brýle a řekněme si na rovinu, že je naše cesta ke kněžství zaměřená černě vzdor apelu Kazatele „Tvé šaty ať jsou v každé době bílé“ (9,8).

Proč? Jedna z odpovědí by jistě mohla znít, že s bělobou ani bělostností nebudeme mít mnoho co do činění. A vskutku, s typicky bílými předměty jako jsou třeba svatební šaty, ubrus či prostěradlo se budeme ve své farářské praxi setkávat jen zprostředkovaně. A jen někteří z nás budou mít to štěstí, že je na jejich farách budou čekat další bělověci – umyvadlo a záchod. Snad nám tato výchova má jasně naznačit, že bychom si na ně neměli zvykat.

Ještě jeden důvod pro potírání bílé barvy v semináři by se snad našel. Nošení bílého oblečení by mohlo být považováno vedle fialové a červené za velmi nezdravý kariérismus.

Alespoň fakulta tuto jednostrannost vyvažuje. Oproti zjednodušenému vnímání veřejnosti neoznačuje bitvu na Bílé hoře za nejčernější událost naší historie, a tím bílou trošku rehabilituje.

Inu, bohoslovec, jenž se rozhodl radikálně následovat Krista, se musí lecčeho zříci, rozmanitost barev k těmto věcem patří. Nepřestávám však s Martinem Lutherem Kingem snít o světě, kde budou barvy rovnoprávné, kde se budou nosit oranžové kolárkové košile s auzurovými kolárky, žlutá střecha kostela bude dosedat na blankytnou fasádu a tradiční čtyři liturgické barvy se doplní alespoň o pět dalších. Na rozdíl od úctyhodného černošského aktivisty se však z tohoto snu budím jako z noční můry, přesto mi ale přijde favorizování černé v přípravě na kněžství poněkud smutné.

Kdo ví, snad se poměry v semináři někdy změní a já budu moci využít těch patnáct párů bílých ponožek, které jsem našel pod vánočním smrčkem, zatím nám však nezbývá nic jiného než závistivě pokukovat po bratřích premonstrátech.