Nevydržel jsem to a vypravil jsem se na Strom života podruhé. Víc než pár lidí během promítání zase odešlo, mnozí jiní se i tentokrát ve chvíli, kdy se na plátně objevil dinosaurus, začali nevěřícně smát, další si šeptali jako žáci na nudné hodině.
Není to složitý snímek: pojednává o těch nejprostších pravdách, klade ty nejzákladnější otázky, a od diváka nežádá ani tolik intelektuální výkony jako spíše pozorné ztišení, kterého televizí a internetem rozptýlený, městem ohlušený, novinami o údiv nad podstatnými věcmi připravený divák dnes není příliš schopen. A jsou další důvody, proč Malickovo dílo vyvolává neklidné vrtění se v sedačkách: vyžaduje totiž otevřenost pro Boha, samo je jednou dlouhou, mnohohlasou modlitbou ve slovech, obrazech i hudbě. Jenomže v České kotlině je Bůh tabu jako málokteré jiné téma – ve slušné společnosti se o něm prostě nemluví a také slušné snímky o něm mlčí, jinak je to navýsost trapné (v soukromí ať si každý dělá, co chce). Dalším důvodem divácké rozpačitosti může být neschopnost uzávorkování ironie, jež je českým národním sportem (sportem, na němž se jako na jednom z mála podílím) a která nás chrání někdy před hloupým patosem, jindy však žel před skutečností. Ke kinematografii u nás patří nadsázka a smíchem se bráníme příliš vážným otázkám. K porozumění Stromu života by mnohým, kdo litovali zakoupeného lístku, možná pomohla též orientace v Bibli. Ve zkratce, velmi neexplicitně, v aluzích leckdy nenápadných se tu totiž představí příběh Stvoření a Pádu, Kain s Abelem, podobenství o ztraceném synu, Pavlovy listy („Dělám to, co nenávidím…“) a zejména kniha Job.
Neznám druhý film, který by byl tak plný touhy po Bohu. A přitom tak neagresivně, nekazatelsky…
O čem je příběh, či spíše jeho fragment? Na pozadí kosmického dramatu stvoření, pádu a vyhlíženého vzkříšení se v Jackově srdci – ve vzpomínce na texaské dětství v 50. letech i v skleněné a železobetonové velkoměstské současnosti - odehrává zápas mezi otcem a matkou, mezi přirozeností a milostí, mezi snahou o sebeprosazení a láskou, která se ochotně dává a bezpodmínečně přijímá. Celá rodina se pak snaží vyrovnat se se smrtí Jackova bratra: toho lepšího, nadanějšího, který se však nedožil dospělosti…
Mnoho by se k tomu všemu dalo napsat, ale rozebírat Malickův opus na částečky je škoda. Je určen k rozjímání, k přitakávajícímu zakoušení, ne k analýzám. Rozložit do slov jde stejně málo jako třeba nějaká Bachova kantáta.
Proč lidé odcházejí? Protože to neodpovídá jejich zkušenosti s filmy. Chytřejší divák zvládne takřka bezchybně určit, kam běžný film směřuje a jak pravděpodobně skončí během prvních patnácti minut. Po 40 minutách Stromu života i dobrý divák kroutí hlavou a netuší, o čem to (zatím) vlastně je. Greydanus na Decent films klade správné otázky ohledně vyznění filmu (především ohledně zdařilosti personifikace milosti). Musím se přiznat, že bez nápověd lidí, kterým důvěřuji, bych byl stěží schopen rozhonout se ve věci hned první otázky, jež klade: jedná se o nabubřelý bordel, nebo pronikavý mistrovský kousek?
OdpovědětVymazatPřišel čas jasněji artikulovat svůj názor, což nebude lehké, protože, stejně jako Greydanus, si s tím nevím moc rady a to protože, jak jsem si uvědomil, je pro mne nutným předpokladem hodnocení příběh. Vskutku nejsem schopen ohodnotit obraz, sonátu ani sonet, protože se nemá moje T povaha čeho chytit a podobně je tomu se Stromem života. Moje základní otázky vypadají většinou: Věřím tomuto příběhu? Jak je vyprávěn? Co implikuje? A ke zodpovězení těchto otázek je potřeba dohlédnout dost daleko, což zde nedokážu, takže nejsem schopen rozhodnout, jestli to je umění nebo blábol. Ale zkusím to, rozhodně dám filmu/sobě ještě alespoň jednu šanci.
OdpovědětVymazatV první řadě musím říci, že jsem byl zcela ohromen úvodní scénou filmu, která popisuje jeho téma. Současný svět chápán dnešním člověkem zdá se mi více podobný místu sporu „grace“ a „nature“ než zatíženými pojmy dobra a zla. Celkově jsem zaskočen tím, jak takto vykreslená realita funguje a už jen proto se na film podívám znovu (i když nevím, jestli nepřeskočím pompézní půlhodinku).
Problém s vyobrazením milosti/matky vidím právě v prolnutí těchto dvou skutečností. Milost zdá se mi zde příliš měkká, nenáročná, proti „nature“ bezmocná, přičemž ve skutečnosti je také podmanivá, nekompromisní a drápky dokáže ukázat i jindy než když „nature“ čelně narazí a uvědomuje si svojí nedostatečnost. Ale to už mluvíme o věcech spirituálních, kde platí pravidla, kterým ještě nerozumím a Malick možná jo.
Závěrečná scéna je pro mne vůbec nejproblematičtější. Uhybá racionalizaci a krásná mi také nepřijde, ale to je asi čistě věcí estetického cítění.
Cosi mi říká, že se Ti film nebude zas tak moc líbit ani napodruhé a že za to bude moci právě to T, které nás v Myers-Briggsově typologii dělí. U knih i filmů Tě často, myslím, oslovuje především nápad, originalita, případně pointa, prostě kvality racionalizovatelné, převoditelné do pojmů. Ale co s výtvarným uměním, co s hudbou, jak ty hodnotit? Obzvláště, jde-li o hudbu, která nemá žádné „lyrics“. Strom života je čímsi podobným. Kvality toho snímku jsou těžko objektivizovatelné pro diskusi. A ten, kdo je více „thiniking“ než „feeling“ se obává, aby neskočil na lep podvodu, nějakému pseudoumění, a proto zůstává obezřetný. A je to obezřetnost legitimní: Já jsem sice uchvácen, ale své nadšení bych dokázal převést do argumentů na obhajobu filmu jen dodatečně, s velkým úsilím a pocitem nepatřičnosti. Podobně jako kdybych měl hájit Bacha… muzikolog by to možná dokázal za pomoci chladné objektivní analýzy. Já, bytost téměř amuzikální, mohu, „argumentovat“ jen subjektivně: hudba skladatele na B mě rozechvívá, zatímco většina barokního muzicírování mě nechává chladným. Můžu na dotyčného poukazovat, mohu ho doporučovat, ale zdůvodňovat „proč“, to dost dobře ne. Stejný potíž mám u románů M. Robinsonové a u mnohých básní atd. atp. A proto, když se nemůžu jednoznačně opřít o objektivno, jsou má doporučení v těchto případech defenzivní, taková spíš plachá.
OdpovědětVymazatShrnuto a podtrženo: Jako vztahovačné „F“ mě Tvůj chlad vůči Stromu života bude sice mrzet a štvát a budu si ho brát osobně, ale máš na skepsi právo .
Přikládám odkaz na kratičkou rozhlasovou reportáž filmu se týkající (http://www.rozhlas.cz/mozaika/film/_zprava/vitez-letosniho-filmoveho-festivalu-v-cannes-film-strom-zivota-je-k-videni-v-ceskych-kinech--935097) . Tentokrát přitakám spíš mladému jezuitovi Petru Vacíkovi, který na Malicka psal svou licenciátní práci, než dr. Blažejovskému, který ve své jinak zajímavé přehledové disertaci o spiritualitě ve filmu dotyčného režiséra nezmínil ani jednou (!).
Tak jsem neodolal a pustil Strom života ve filmovém klubu. Účast byla lehce nadprůměrná. Z asi 12 lidí odešel pouze jeden (a ten přišel záměrně jen na první půlku). Já sám jsem viděl film už třikrát a posbíral jsem řadu dojmů po prvním shlédnutí. Výsledek: skoro nikdo neví, co si má o filmu myslet. Na Gregoriáně se promítal s teologickým výkladem … takže to asi nemůže být blbost, říkají si mnozí. Velká část diváků, na rozdíl od mne (ač jsem film viděl už dvakrát a měl jsem a sebou dost těžký den) usínala, ztrácela se a nechápala (mluvíme tu o kněžích bohoslovcích a řeholních sestrách).
OdpovědětVymazatHouby kinematografii rozumím, opakovaným sledováním se otupily mnohé hrany, které mi vadily, a tak jsem s filmem zakopaly válečnou sekeru, ale stále ještě chovám pochybnost, že velká část chvály odborníků by mohla vycházet z postoje: „Já to pochopil a ty ne. Ty tvrdíš, že to je blbost , já tvrdím, že jsi blbec.“
Aplikuji poučku Aleše Opatrného, proti které jsem se tolikrát bouřil: „Neodpovídejte lidem na otázky, které si nekladou.“ Malickův film je v tomto ohledu extrémním a jelikož nedělá jediný krok vstříc divákovi, stěží se potká více než s desetinou lidí, kteří jej shlédli. Vím, že pro umění a pastoraci platí jiná pravidla a nechci dělat z umělců „křesťanské budovatele“, ale obhajují tím postoj diváků k filmu. Není to tak, že by vina za neporozumění byla pouze na straně davů.
Doufám, že film v dohledné době vyjde v ČR na DVD, abych podobný experiment vyzkoušel i na bohoslovcích z Arcibiskupského semináře (kde však bývá účast na filmovém klubu podstatně nižší).
OdpovědětVymazatUznávám, že jinakost filmu proti většině běžné produkce vyžaduje od diváka zprvu značný výkon.
Ale umění přece má být výzvou. Jinak bychom se místo nesrozumitelné poezie mohli zabývat jenom články v novinách a místo klasické hudby, „která je o ničem“, poslouchat Karla Gotta etc. etc.
Takže „Strom života“ je pouze pro odborníky, snoby a elitáře?
Nikoliv.
Konkrétně v případě tohoto filmu jsem si ověřil, že umělecké dílo může zasáhnout i tehdy, když mu nerozumíme a nedokážeme ho ani po teologické ani po řemeslné stránce „rozebrat“. Najdou se i prostí čtenáři, kteří dokážou říci, že báseň je krásná, aniž by co věděli o pravidlech metriky, nebo že je krásná skladba, aniž by znali noty. Asi jsou naopak muzikologové, kteří symfonii „rozloží na prvočísla“, ale přitom ji „neslyší“, nenechají se zasáhnout její krásou.
Samotná schopnost docenit umělecké dílo je cennou hodnotou, ale člověka nedělá bezprostředně lepším. A naopak ti, kdo nechápou, nemusejí být hned „blbečci“.
Nebezpečím je pýcha na obou stranách.
Pýcha těch, pro něž je Tarkovskij, Malick či Bresson jen nudou a zmatkem, a kteří z nepochopení pohrdají „namyšlenými intelektuály“, ba dokonce nevěří, že druzí něco vidí tam, kde oni sami nevidí nic. Ale i pýcha oněch, které u Stalkera či Stromu života mrazí a kteří se pak snáze povyšují nad slepotu davu.
Dotek krásy je úžasnou hodnotou – ta ale má být důvodem k chvále Boha, ne k sebevyvýšení.
Vkus není podmínkou spásy. A člověk se může stát světcem, i pokud mu sladký obrázek Božího milosrdenství říká víc než Giotto nebo Van Eyck.
To však neznamená, že nic takového jako objektivní krása neexistuje. Bůh je krása sama, počátek a vzor veškeré krásy stvořených věcí, které tu jeho více či méně odrážejí a kterou mi jsme skrze ně více či méně schopni oceňovat.
Krása je objektivní, naše zakoušení subjektivní, podrobené různým omezenostem. Odtud i legitimní rozdíly ve vkusu. Snad by se dalo parafrázovat CVP a mluvit o „legitimním estetickém pluralismu“. Každého z nás může zasáhnout jiný z odrazů jediné nestvořené Krásy. Proto musím, byť s bolestí, snášet, že třeba ani blízcí přátelé neocení Strom života nebo romány Marilynne Robinsonové, a proto oni musejí snést, že nerozumím třeba Rilkemu nebo Holanovi (byť se snažím a tu a tam něco málo zahlédnu).
Neznamená to, že „každý máme svoji krásu“, ale že každý jsme zatím schopni zakoušet (a vyjádřit) jen některý z aspektů té jediné.
Závažnou otázkou zůstává, jak určit objektivní kritéria pro posuzování krásy a ošklivosti. Proč je možné říci, že leckterý hitparádový hit je karikaturou Krásy, zatímco Bachova kantáta jejím legitimním, byť nedokonalým odrazem?
O tom, že to možné je, pochybnost nemám.