Josef Suchý, před osmi lety zesnulý moravský básník, je oblíbencem pražského otce spirituála, což z něj už samo činí osobu hodnou pozornosti. Na vyžádání mi otec Miloš poslal jeho osobní výborek poezie, který mi rozhodně nebyl šit na míru, poněvadž obsahuje v první řadě poezii bilanční. Obávám se, že budu muset projít ještě mnohými prohranými bitvami, než do ni budu moci plně vstoupit. Přesto mne několik básní více než zaujalo a publikuji je zde z půlvětnými komentáři (cokoli méně mi přijde redakčně nedůstojné, cokoli více jako přebytečné rozmělňování):
Báseň, jež se nezřídkakdy mihne kázáním a to po právu:
Pouť
Po léta jsem čekal cosi od života.
A bylo to trmácení lesem
kosmatým svrchu tak,
že nevidět na krok.
Dole mokvání černé stojaté vody,
konoušky třasovisk,
řezavá ostřice mokřin.
Později jsem se stal skromnějším.
I začalo ubývat tmy,
les řídnul,
odlehčenými kroky jsem se dotýkal mechu,
voněla tráva,
jahody kvetly v šerozeleni,
vzdálený kos tříbil flétnu.
Nyní nečekám už od života nic.
A kupodivu je mi,
jako bych vstupoval do otevřené krajiny,
kde najdu všechno.
Skladba pro mnohé (nikoliv pro mne) snad příliš přímočará, ale o to aktuálnější:
Nezapomeň!
Když ochutnáváš jablko,
zdalipak vzpomeneš,
že někdo sázel štěp
a léta obcházel jej s nůžkami lýkem?
Když večer usínáš,
zdalipak vzpomeneš,
že někdo v potu tváře stavěl dům
a často ulevil si povzdechem i vzlykem?
Domu si važ, ošetřuj peň.
Na ty, kdo sázeli, nezapomeň.
Můj vůbec nejoblíbenější kus, jenž mi pomohl chápat:
Odpověď
My dlužni životu,
či život dlužen nám?
Tou otázkou nás někdy štěpí ve dví
věkovitý klín,
obvykle však ukřivděná chvilka
nad vlastním písečkem
jejž vítr rozmetal.
Kdo sestoupí až na zvonivé dno
a zapíraje sebe
vylomí tam kámen,
jí odvětil jak muž.
Žádné komentáře:
Okomentovat