Ars poetica

František Burda a spol pořádá již osm let vpravdě jedinečnou akci a podtitulem literárně výtvarné dílny. Na přelomu července a srpna se do skautského tábořiště Ježkov u Dvora Králové sjíždějí podivné existence, kvůli jejich rozmanitosti nelze ani uvést typického zástupce. Věkem se pohybují mezi jedním a sedmdesáti roky, vzděláním od učňovského po doktorské a stejně tak rozmanitý je i jejich způsob obživy, co je spojuje je láska k umění a přesvědčení vyjádřené Františkem Burdou, že literatura a zvlášť poezie se může dotýkat každého, ne pouze nějaké výběrové skupiny obyvatelstva. Je třeba jen ochota a odvaha vstoupit do zkušenosti někoho jiného jak ji vyjádřil ve svých dílech.
Konkrétně se to děje tak, že na konci každé Ars Poetiky se přihlásí lektoři na příští rok a ti dostanou přiděleného některého z českých básníků, jehož tvorba by se dala označit za duchovní. Vzhledem k tomu, že se „spotřebuje“ kolem sedmi autorů za rok a bude dosti jmen alespoň na deset ročníků, je českých básníků víc než jsem myslel. Lektor se pak pročítá kompletním dílem svého autora celých 12 měsíců, aby pak svoji čtenářskou zkušenost vtiskl do úvodní přednášky dne, který je celý věnován odkazu jediného literáta. Po přednášce následuje aktivita/hra, jež musí být koncipována tak, aby ji byli schopni/ochotni podstoupit jak šestiletí, tak šedesátiletí. Po obědě je čas na pročtení výběru básní, který je ke každému básníkovi sestaven v takřka bibliofilském provedení.

Zbytek odpoledne plní výtvarná aktivita. Toho jsem se od počátku děsil nejvíc, jelikož mám výtvarné cítění a schopnosti přestárlého kanárka. Proto bych si také do deníčku zapsal, kdybych nějaký měl: Když nám zadání vysvětlovali, tak jsem mávnul rukou, a říkal si, že je to kravina, ale když má člověk odvahu a do té aktivity vstoupí, oddá se ji a pokorně následuje cestu vytyčenou tvůrci této výtvarné techniky, je odměněn mnohem hlubším poznáním a nahlížením toho, jak velká kravina to je.

Večer pak přijede host - literát, literární kritik, malíř, fotograf, hudebník … prostě někdo, kdo už na poli umění něco dokázal a předvede nám něco ze svého umu, a životní filosofie. Ze zajímavých hostů tohoto ročníku vybírám třeba Luďka Markse (undergroundový básník, který dokonale potvrzuje všechny mé stereotypy o undergroundu), Jaroslav Bárta (fotograf jež kromě jiného představil dva navýsost zajímavé projekty – Letem českým světem a Český člověk) či Pavel Kolmačka, básník který je pro mne s Františkem Burdou zjevným důkazem toho, že uprostřed konzumní společnosti lze žít jinak.

Ze skalně katolických autorů byly letos představeny dvě jména: František Lazecký a Josef Suchý. Zvláště druhý jmenovaný spolu s Janem Vladislavem ke mně dokázal promlouvat a s trochou štěstí o nich bude na Zpátečnících ještě řeč.

Více o celé akci na www.arspoetica.cz, zvláště doporučuji rozhovory s Františkem Burdou, člověkem navýsost vzdělaným, bystrým, obětavým a podivným. Ars Poetika je unikátní akce a to že přežívá tolik let mi dává naději, že česká kultura neodletí s dnešní střední a starší generací. Ať to co organizátoři zasazují klíčí a roste pro (nejen věčnou) žeň.

Ars poetické průhledy:

I

Telefonní hovor s Luďkem Marksem se začal stáčet dobrým směrem, když konečně přistoupil na to, že přijede vlakem, a tak pro něj nikdo nebude muset jezdit. Následně položil tři otázky, na které dostal tři kladné odpovědi. Zvláště jejich pořadí mi přijde signifikantní:

1. Bude za to honorář?

2. Bude tam pivo?

3. Bude tam kde spát?

Luděk Marks přijel, zazářil svým autorským čtením. Na obrázku opět signifikantně – sbírku básní v levé ruce a půlčáka rumu v pravé. Až jednou vyrostu, nechci být undergroundovým básníkem.

II

Ze sbírky Ocůnova flétna od Josefa Suchého:

To jenom herci epochy,

už odjakživa krátkozrací

bývají pyšní na svou přítomnost jak skořápka

a tvrdošíjně popírají jádro.

III

Český člověk – již skoro třicet let pokračuje tento projekt. Na náměstí či návsi se postaví stan, do něhož jsou zváni kolemjdoucí, se vším, co mají v rukách. Kdo se nechají odchytit, jsou vyfoceni a dostanou svou fotku. Co zbude je pozoruhodný dokument o tom, jak se mění vzezření českého člověka během jediné generace. Jsou pořádány výstavy a vyšla kniha s těmito fotografiemi.

IV

Je odpoledne. Odpočíváme ve stínu košatého stromu na brdském hřbitově u Staré Paky a každý z nás přečte kousek z deníků zde pochovaného básníka Josefa Kocourka. Pojednává o nadějích i strastech, literárních vzletech ale hlavně milostných eskapádách mladého života, jež skončil v věku 24 let (ačkoliv v epitafu má na truc Wolkerovi 23). Čtení o Kocourkových bujarostech (skoro v každém zápise zmiňoval nějakou slečnu a jména se málokdy opakovala) u jeho hrobu bylo veselé, ale především to mělo meditativní charakter.

Bylo by toho mnohem víc, ale jestli chcete víc, příští rok jeďte.