Francouzský duel

Nebudu psát o dnešních volbách, které rozhodly o příštím obyvateli Elysejského paláce, ale o dvou klasických románech, které jsem v poslední době zhltnul.

První je dílo mého milovaného François Mauriaca Farizejka. Pojednává (jak se dalo očekávat) o nábožné ženě, která svojí rigorózností, viděním světa a vůlí a schopnostmi tyto své názory vnucovat druhým ničí život lidí kolem sebe. Jako by Mauriac dokázal ve svých dílech (a v tomto především) popsat místy antagonický postoj víry a náboženství dlouho před tím, než se rozšířilo zpopularizované učení Barthovo na toto téma. Není nutno dodávat, že katolický autor lépe chápe potřebu náboženství pro udržení víry, ale nezatajuje ani jeho stinné stránky. Je to právě náboženství, které dovoluje ženě, jež může zcela upřímně prohlásit, že vždy hledala jen Boží slávu a blaho svých bližních, zaujmout postoj za pro lidi nezbořitelnou hradbou popsanou v tomto úryvku:

„Ale paní Brigita nechtěla nic slyšet. Byla zraněna a odpouštěla urážku, které se jí dostalo. Byla to stejná reakce, jakou vždy volila vůči lidem, kteří se domnívali, že ji musí upozornit na to, že nemá pravdu, nebo na bezpráví jež spáchala; daleka toho, aby to uznala bila se v prsa, nastavila i levou tvář a prohlásila, že je to výborné, že je takto zneuznána a špiněna, a přidala další očko k pevnému předivu své dokonalosti a svých zásluh, do něhož se celá zavíjela a na kterém nikdy nepřestala pracovat. Tento postoj obyčejně působil, že lidé ztráceli trpělivost a byli dohnáni k nadávkám, z nichž paní Brigita vytěžila tím větší prospěch před svým vlastním svědomím a před Bohem.“

Mauriac je jediný mne známý francouzský spisovatel, který na dně svého srdce chová něco podobného jako já, a proto jej mám tak rád.

S Chudou ženou od Léona Bloya je to úplně jinak. Před pěti lety jsem ji přestal číst pro nezáživnost, tentokrát jsem ji dokončil přes mnohé problémy. První z nich je čistě formální a je to až manýristická barvitost. Jeden ze současníků nařkl Bloya, ne zcela neoprávněně, že nedokáže napsat dvě řádky bez toho, aby užil slovo lejno. Kdybych se snažil o co nejabsurdnější popis ženského těla, určitě bych tento následující nepřetrunfnul na první pokus:

„Byla ostatně nepěkně stavěná, ramenatá, měla krátké hrdlo i život a její ňadra, kdysi hnětená neumělýma rukama, byla nejspíš pod tou velmi zřídka pranou košilí plastická jako telecí čtvrť vyválená v prachu, na kterou se psi, zahnaní na útěk, ještě nachvat vymočili.“

Není třeba dodávat, že v Bloyově románu je nemyslitelné, aby tyto ňadra ve tvaru chvatně pomočené telecí čtvrtky, náležela nějaké kladné hrdince. Jazyk zatéká často do takových zákrut, že pro dnešního čtenáře může rozvažování nad neustále se vršícími metaforami zabrat víc času než samotné čtení knihy. Pokud to tedy, jako já, nevzdá.

Druhá a vážnější námitka proti románu, je ta, že nesdílím velkou část Boyových náhledů na Boha, svět a člověka. Jeho svět i postavy jsou černobílé. Klotylda navzdory létům obrových útrap nejeví nejmenší známky netrpělivosti a navzdory svému minimálnímu vzdělání vede teologické debaty, které těžko stíhám sledovat jazykem typickým pro … francouzské románové hrdinky.

Nevím, jestli je třeba ochrana Boží před mstivou záští zlých nebožtíků. Nevím, jestli se za hodinu strávenou v manželském loži (tato rozkoš je vykoupená utrpením tisíců) pod ním navrší 6000 mrtvol celého světa. Nevím, jestli je možné a vhodné, jak román demonstruje, vyprosit si u Boha za cenu svého života spravedlnost na svých nepřátelích (rozuměj smrt a šílenství). Kdyby tomu tak bylo, pak by Chudá žena stála za doporučení k přečtení.

Dokud mne ale vaše argumenty nepřesvědčí o opaku, nebudu mít tuto knihu za víc než dobové svědectví o slepém ramenu dozvuků jansenistické zbožnosti promíšené s pověrčivostí. Neříkám, že kniha nemá pěkné momenty, ale v jejím celku jsem ji pochopil pouze jako opěvování něčeho, co neexistuje.