Jsem dřevo, aneb jak měla Lenka už zase pravdu

Ještě si to živě pamatuji: šli jsme ve třech zimní krajinou na Radobýl a Milanova žena povídá, že právě přečetla Norské dřevo. Zeptal jsem se, jestli si to mám taky přečíst. A ona řekla: „Ne.“ A uvedla spoustu dobrých důvodů proč.

Jenomže rok se s rokem sešel a Murakamiho román si mě dál k sobě zval. Nakonec jsem dobré rady uzávorkoval a nalákán potleskem většiny podlehl pokušení. Chovám totiž ve zvláštní oblibě různé coming of age stories a „Bildungsromány“ a tak – prostě příběhy, ve kterých tápající dospívající hrdina postupně přichází na to, kdo je, a učí se, jak žít. A úplně nejlépe, pokud je dotyčný mladistvým géniem, před nímž se otevírá zářná budoucnost (bez komentáře, prosím).

To však není tento případ, protože vypravěč Tóro Watanabe je docela průměrný kluk a na své průměrnosti si zakládá. Ocitne se však na prahu svých vysokoškolských mezi dvěma dívkami: krásnou, melancholicku, mlčenlivou, k psychóze směřující a smrtí přitahovanou Naoko a taky krásnou (i když ne tolik), rozvernou a potrhlou Midori.

Nadechl jsem se a tři sta stran slupl na dva zátahy, neb je to opravdu parádně napsané. Ale, milí zpátečníci, nebuďte jako já, kluk ze Svěrákovy Obecné školy, jemuž v zimě řeknou, aby nelízal zábradlí, a on ho olízne. Knížka mě sice obohatila. Avšak „blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské“.  Teď budu zase muset složitě chudnout…

Už hodnotím a ještě jsem ani pořádně nenapsal, o čem to celé je. Takže: o sexu a o sebevraždách. Sem tam se někdo mladý, aniž by bylo zřejmo proč, zabije, a hrdina Tóru Watanabe pak vybíjí svůj přetlak na náhodných partnerkách a mezi tím se věnuje rozpolcenosti mezi smutnou, v sanatoriu zavřenou Naoko a třeplou Midori.

A proč o tom právě tady psát? Snad proto, že tenhle román je živou klasikou a leckde, třeba v USA, se čte v rámci středoškolských kursů, a bývá opěvován jako nostalgické vyprávění o vyrovnávání se se smrtí a o hledání dospělé odpovědnost a proto, že z jeho stránek čiší… únavná promiskuita.

Tváří v tvář světu japonské univerzity konce šedesátých let, kde se čas mezi prvním ahoj a hupnutím do postele – lze-li Murakamimu věřit - počítal na minuty, člověk docení hodnotu, kterou sexualitě přikládá křesťanství. Zdrženlivost a monogamie rázem vystupují do popředí jako prostředky proti banalizaci sexu. O co všechno vlastně přicházejí lidé, kteří se dělí své tělo na potkání jako o dezert na závěr pěkné konverzace? Sexuální revoluce konce let šedesátých, v jejímž stínu stále žijeme, se odehrávala pod praporem svobody. Ve skutečnosti vytvořila životem otrávené otroky pudů, neschopné porozumět jazyku, jímž se tělo sděluje.

Řeholnice, která prožívá své zasvěcení jako církev očekávající Krista, manželé, kteří se jeden druhému dávají a vytvářejí rodinu jako jeden z nejdokonalejších obrazů Nejsvětější Trojice pod nebem, kněz, který se spolu s Kristem dává církvi, jeho nevěstě, Ti všichni vědí o sexu a o tělesnosti víc než ta jdeme-na-věc mládež, která se prohání nejen Murakamiho knihou.

Nechci být prudérní a nepřejícnou konzervou, která (ač sama není přestárlá) žehrá na mladé, že si užívají… jen mě při četbě Norského dřeva, knížky jinak literárně zdařilé, zamrzela ona hodnotová plochost. Jakkoliv se totiž autor snaží svého zpočátku jen na sebe a na vlastní ukojení myslícího hrdinu přivést k citové a vztahové zralosti, přece se tak děje v kontextu životní filosofie „vycucej život na dřeň… a potom, ať přijde potopa“.  

Nezbývá než konstatovat, že Lenka měla zase pravdu. Kdybych si místo téhle ladně psané, prázdné japonské exotiky přečetl raději znovu třeba Janu Eyrovou, jistě bych méně želel.

Jaký kus cesty jsme za dvě stě let urazili: od ženy, která je ochotna pošlapat své štěstí a odmítne se darovat bez slibu a bez prstenu, když zjistí, že její nastávající je již poután zcela formálním sňatkem s jinou, k ženám, které náhodnému partnerovi sdělují své jméno až ráno po probuzení.  

Zas žehrám. Provinil jsem se proti zpátečníkovskému kodexu chválení (a přehlížení nechválitelného). Mea culpa.