Na okraj Čepova vzpomínání

Po rychle zhltnutém, leč pachuť zanechavším Norském dřevu mě brzy další kniha přiměla k tomu, abych ji pozřel téměř na posezení, ačkoliv mnohé jiné úkoly naléhaly (ještě, že máme tu neděli!). Tentokrát byly dozvuky po dočtení veskrze libé, ba spravil jsem si chuť.

Ona kniha je Sestra úzkost Jana Čepa, který z francouzského exilu již jako šedesátník vzpomíná zejména na dětství a dospívání a zlomkovitěji i na svůj pozdější život. Text původně napsal francouzsky a nestačil jej ani dokončit ani přeložit o češtiny, neboť dostal mrtvici a částečně ochrnul. Dva roky po spisovatelově smrti, roku 1975, pak tato ne zcela učesaná kniha v anonymním (ale výtečném) překladu vyšla v Křesťanské akademii v Římě.

Čepa stojí za to číst zejména pro jeho pozorovací talent, jímž dokáže postřehnout druhou skutečnost skrývající se pod tváří každodennosti (ano, najdeme u něj náběhy k platonismu, ale neotravné). Stojí za to ho číst i pro jeho nesmírný dar introspekce (ano najdeme u něj náběhy k narcismu, ale jen matné). Značná část knihy se odehrává na severomoravském venkově, ale není to vůbec nuda, ať už se autor dotýká událostí na první pohled sebevšednějších. Vidí totiž pod povrch svého okolí i pod povrch sebe sama: diví se tomu, že věci jsou a jak jsou, žasne i nad zánikem. V psaní pak nepostupuje přísně chronologicky, ale nechává se vést tematickými souvislosti, skáče vpřed a zase se vrací nazpět (čtenář se jím potom nechává vést na místa, která jsou už alespoň trochu stará známá a jež se nyní ukazují z nové perspektivy).

Zaujala mě spisovatelova přiznaná křehkost: Čep se nestydí psát o svých nejistotách, o své plachosti a nemotornosti – zvláště ve vztahu k ženám - ani o své úzkosti ze smrti (jejíž tajemství autora fascinuje a k níž se co chvíli vrací: od líčení umírání svého otce až po očekávání toho vlastního). Toto rozjímavé vzpomínání, které nemá potřebu přikrášlovat, mě zasáhlo, byť se zároveň divím, že člověk tak pasivní, nechávající se často unášet okolnostmi, dokázal za život dokončit řadu vlastních povídek i překladů.

A nakonec mě potěšila i nebojovnost, niternost Čepova katolictví, což bylo za první republiky, kdy katolickému psaní vévodili pánové Deml a Durych, nepochybně čímsi vzácným.