Odlesky tří prstenů

Konečně jsem napravil další rest minulosti a přečetl Pána prstenů. Nebudu jej nijak hodnotit, nebo popisovat, to by bylo bláhové, ale rozhodl jsem se uvést zde několik výňatků, které shledávám zvláště důležitými, krásnými či příznačnými, abyste si i vy mohli zavzpomínat.

Rozhovor při předávání Prstenu nastiňuje dva odlišné koncepty svobody:

„A já si ho nechám, abyste věděl.“

Gandalf vstal. Promluvil přísně. „Budeš hlupák, když to uděláš, Bilbo,“ řekl. „To je čím dál jasnější, z každého slova, co říkáš. Už má nad tebou příliš velkou moc. Nech ho být! A pak můžeš jít a budeš svobodný.“

„Udělám, co já chci a co se mně zlíbí,“ řekl Bilbo zarputile.

Gandalfovy moudrosti:

I

„Rád bych, kdyby se to nebylo stalo zrovna za mých časů,“ řekl Frodo.

„Já taky,“ řekl Gandalf, „a každý, kdo se takového času dožije. Ale my o tom nerozhodujeme. Rozhodovat můžeme jen o tom, co udělat s časem, který nám byl dán.

II (o kněžském povolání)

„Já ho opravdu chci zničit!“ vykřikl Frodo. „Nebo vlastně, nechat ho zničit. Já nejsem stavěný na nebezpečné podniky. Kéž bych ten Prsten nikdy ani neviděl! Proč ke mně přišel? Proč jsem byl vybrán?“

„Takové otázky nelze zodpovědět,“ řekl Gandalf. „Můžeš si být jistý, že to nebylo pro nějakou přednost, kterou jiní nemají: rozhodně ne pro moc nebo moudrost. Ale byl jsi vybrán, a proto musíš užívat té síly a odvahy a vtipu, které máš.“

Proti tomu logika Boromirova: „Jestli vůbec nějací smrtelníci mají nárok na Prsten, tak jsou to Muži z Númenoru, a ne půlčíci. Vždyť jsi jej dostal jen nešťastnou náhodou. Mohl být můj. Měl by být můj. Dej mi ho!“

III (Gandalfova pokora)

„Cože? V hádankách?“ řekl Gandalf. „Ne, mluvil jsem nahlas k sobě. To už je zvyk starců: vyberou si nejmoudřejšího z přítomných a k němu mluví; dlouhá vysvětlení, která potřebují mladí, jsou únavná.“

IV O usmrcení (Gluma)

„Zaslouží smrt! To asi ano. Spousta těch, co žijí, zaslouží smrt. A někdo umírá, a zasluhuje život. Můžeš mu ho dát? Potom nevynášej příliš horlivě rozsudky smrti ve jménu spravedlnosti, když máš strach o vlastní bezpečnost. Protože ani ti nejmoudřejší nedohlédnou do všech konců.“

Výhody dobra proti zlu:

1) zlo nemůže dobro pochopit

Podle jeho moudrosti by to byla těžká rána jeho moci. Skutečně, má veliký strach, protože neví, kdy se nečekaně objeví někdo mocný, kdo bude vládnout jeho Prstenem a povede proti němu válku, pokusí se ho svrhnout a dosadit se na jeho místo. Že bychom si přáli svrhnout jeho a neměli na jeho místo nikoho, je myšlenka, jaká mu nepřijde na mysl. Že bychom se pokusili zničit Prsten samotný, to ho ještě nenapadlo ani v nejčernějším snu.

2) dobro se navzájem nepožírá

„Zvláštní síly mají naši nepřátelé a zvláštní slabosti!“ řekl Théoden. „Odedávna se však říká: zlo často zmaří jiné zlo.“

3) zlo netvoří

„Ne, jedí a pijí, Same. Stín, který je vypěstoval, umí jen křivit a napodobovat, ne tvořit, nic nového a vlastního. Myslím, že skřetům nedal život, jenom je pokazil a pokřivil, a když mají zůstat naživu, musejí žít jako jiní živí tvorové.“

O entských jménech:

„Takže moje jméno je jako příběh. Opravdová jména vám řeknou celý příběh věci, ke které patří; tak je to v mém jazyku, ve staré entštině, jak byste ji nazvali. Je to krásná řeč, ale moc dlouho v ní trvá, než se něco řekne, protože my v ní říkáme jen to, co stojí za to, aby se říkalo a poslouchalo dlouze.“

Trpaslík se vzdává poznané krásy, aby mohl splnit svůj úkol:

Pověz mi, Legolasi, proč jsem se vydal na tuhle výpravu? Neměl jsem zdání, kde leží největší nebezpečí! Pravdu měl Elrond, když říkal, že nemůžeme předvídat, s čím se po cestě setkáme. Muka ve tmě, to bylo nebezpečí, kterého jsem se obával, a to mě neodradilo. Ale nebyl bych šel, kdybych znal nebezpečí světla a radosti. Nejhorší ránu jsem dostal teď při loučení, i kdyby mě ještě dnes v noci vlekli před Temného pána. Běda Gimlimu, synu Glóinovu!“

„Ne!“ řekl Legolas. „Běda nám všem! A všem, kteří chodí po tomto pozdním světě. Tak už to bývá: nalézat a ztrácet, jak se zdá těm, jejichž člun pluje po proudu. Ale já tě mám za šťastného, Gimli, synu Glóinův. Vždyť trpíš svou ztrátu z vlastní svobodné vůle a mohl jsi volit jinak.“

Aragorn o nekatolické tradici:

Nepohrdej však moudrostí, která pochází z dávných časů; často se totiž stává, že báby chovají v paměti pověst o věcech, které kdysi museli znát moudří.

Na závěr dva návrhy na pořekadla:

1) Všem nám jsou nebezpečné prostředky umění hlubšího, než jaké ovládáme sami.

2) „Jinak to nešlo,“ odpověděl Aragorn. „Ten, kdo nedokáže v nouzi zahodit poklad, je spoután. Jednal jsi správně.“