Hlavou v nebesích, nohama na zemi

Konečně jsem až do konce dočetl Řeholi svatého Benedikta, kterou vy, přátelé, jistě znáte mnohem lépe než já. Přece se však nemůžu o pár střípků nepodělit. Uchvátila mě zejména uměřenost toho textu, který je tak akorát přísný a tak akorát laskavý, náročný i jemný, plný idealistické touhy po následování Krista i praktického realismu v metodě, jak na to. Příkladem budiž – a ke srovnání s utopismem všech falešných, povětšinou deklarativně puritánských, ideologií posloužiž – následující citát: 

Každý má od Boha svůj vlastní dar: jeden pro to, druhý pro ono. A tak určujeme množství stravy pro druhé s jistými rozpaky. Vzhledem k lidské slabosti se domníváme, že na den stačí hemina vína. Ti, kterým dá Bůh sílu k zdrženlivosti, ať vědí, že dojdou zvláštní odměny. Zdali místní poměry, práce nebo vedra vyžadují více, to posoudí představený; dbá o to, aby nedošlo k přesycení nebo k opilosti. Čteme sice, že se víno pro mnichy vůbec nehodí, ale protože za našich časů o tom nelze mnichy přesvědčit, shodněme se aspoň na tom, že nebudeme pít do sytosti, nýbrž méně,  protože víno přivádí k nevázanosti i moudré. (40,1nn.)

Jen dodávám, že dodnes přesně nevíme kolika mililitrům (nebo litrům?) ona záhadná hemina vlastně odpovídala.

Na závěr svých pro bratry sepsaných pravidel Benedikt chválí církevní otce a řeholi svatého Basila a s úctou vzhlíží ke spisům dávných asketů – sebe a sobě svěřené však považuje za pouhý mnišský potěr, který se nijak nemůže poměřovat se svalnatým sebezáporem pouštních sloupovníků a jiných šampiónů v automutilaci. Jaká pokora!

My zahálčiví, špatně žijící a nedbalí se zde však musíme rdít studem. Kdo tedy spěcháš do nebeské vlasti, uveď tuto skromnou Řeholi napsanou pro začátečníky s Kristovou pomocí ve skutek a pak teprve pod Boží ochranou dospěješ k těm vznešeným výšinám nauky a ctností, o nichž jsme mluvili výše. (73,7nn.)