an Vanier v samotném závěru: Tato kniha je svědectvím o tom, co jsme zažili a objevili v Arše, v blízkosti mužů a žen, kteří mají mentální postižení. Jejich volání po vztahu, po skutečné lásce a plodnosti (...) nám odhalilo hlubokou touhu po vztahu, autentické lásce a plodnosti v každém člověku. Máme se tolik učit od těch, kteří i když nemají moc a znalostí, jsou ve svých srdcích a ve své prostotě tak bohatí.
Autor neobvykle jednoduchým jazykem pojednává o svých bohatých zkušenostech, do kterých se promítá mnoho z psychologie, morálky, spirituality, ale především antropologie – vše z toho ryze katolické a prožité, plné kazuistik a především moudrosti dlouhého života prožitého podle Boží vůle.
Nikdy jsem s mentálně postiženými nepracoval a toto téma mne nikdy nevzrušovalo, i teď tuším, že pro mne v mém životě nebude hrát důležitou roli, ale přesto byla pro mne kniha nebývale prospěšná a objevná. V extrémech se totiž leccos ozřejmuje a na životech marginalizovaných lze zcela jasně zahlédnout něco, co se nám „normálním“ a normovaným lidem ztrácí ze zřetele. Kde antropologie Hollywoodu a Václava Klause nestačí, tedy právě třeba v případě mentálně postižených, tam, snad jako jediný, dosáhne pohled na člověka, který přinesl Nazaretský Mistr. V Arše se jej snaží žít a, k velké radosti mnohých apologetů i lidumilů, to přináší mnohé plody. Jedním z nich je i tato kniha.
Pokusím se velmi stručně nastínit, v čem spočívá obsahové jádro knihy. Nevyslovenou premisou knihy je to, že Bůh je umělec. Do svého díla zakomponoval důsledné i krásné dynamiky, jež nám pomáhají objevovat dobro. Jednou z nich je i lidská sexualita, která má sloužit navazování a prohlubování vztahů důvěry a snad i úplného odevzdání se druhému ve svátosti manželství. Tato důvěra je jediným možným lékem na naše mnohá zranění, jež prohlubují náš strach. Samotné téma strachu, jež považuji za mimořádně důležité, je zde jako mnoho jiných témat rozpracováno okrajově, ale zdařile. Mluvím o strachu v singuláru, protože jak podle Jeana, tak podle mne, existuje jeden kapitální, nejdůležitější a nejhlubší strach, jež nás je schopen uvrhnout do izolace pekla již zde na zemi a to je obava z toho, že nejsme milováníhodní, že nemáme hodnotu. Nevím, jestli se s tímto strachem musí utkat všichni, ale mezi lidmi, které dobře znám je takových dost. Jediným receptem na překonání této úzkosti je důvěrný vztah, jehož specifickou a snad i běžnou formou může být právě manželství.
Náhled na jádro lidského života, jež kniha předkládá, je navýsost cenný a dle mého názoru pravdivý, což je v dnešní době vzácné. Překlad ze stran knihy do lidského srdce a žité skutečnosti však není bez živého vzoru takřka možný. Věřím ale, že v církvi se najdou mnozí, kteří žijí svůj život v důvěře a právě naději.
Kromě toho všeho, co kniha obsahuje a co nejsem schopen vyjmenovat mi také po čase přinesla pocit hrdosti na to, že jsem křesťan a katolík.
Aidan:
OdpovědětVymazatOnen "velký strach", o němž píšeš, je zároveň velkým tématem Tomáše E. (Haibane, "Život milovaných dětí", ta na těchto stránkách citovaná Cashova píseň etc., etc...).
Mimochodem, přečetl jsem Nouwenovy "Milované děti" a nejvíce se mi líbil pokorný závěr. Jinak mi ta vágnost, americkost, psychologizování atd. dojem zkazila.
Ono velké téma strachu i tento článek alespoň pro mne vypovídají o autorových limitech, jakkoli jej mám rád a velice si jej vážím. V případě strachu jde podle mne o to, že o lidech smýšlí až příliš dobře včetně přeceňování svých kognitivních schopností, neboť opomíjí fakt, že někteří lidé o své "nemilováníhodnosti" prostě ví a přijetí tohoto faktu je naopak od strachu osvobodí. Dar víry a sounáležitosti ke křesťanství je především závazek, který je třeba splnit vůči Bohu i lidem, pak můžeme být třeba hrdí. Zatím bychom měli spíše makat na tom, aby na nás mohl být aspoň trochu hrdý Kristus. Patrně máme každý své resty, tak by bylo lepší soustředit se víc na ně než na nějaké bití se v prsa, které zvláště u dnešní katolické církve více než u čehokoliv jiného páchne znouzectností.
OdpovědětVymazatAugustovi: Není tomu tak. Nemilováníhodnost jakéhokoliv člověka není fakt. Bůh miluje všechny a Kristus nám přikázal jako své nové přikázání, abychom se milovali stejným typem lásky. Kdo tento těžko přijatelný nicméně cela pravdivý stav neakceptuje, nutně žije ve lži. Ano, nikoliv v omylu, ale ve lži, kterou se ďáblovi povedlo rozšířit a je to pro něj v pravdě nutné, protože v tom spočívá jeho síla nad člověkem (viz první hřích).
OdpovědětVymazatObávám se, bratře, že s Tebou nemohu souhlasit, i když bych moc chtěl. Kdybych však Tvůj názor přijal z lásky k Tobě (v jakémkoli jiném než zdejším křesťanském kontextu by tohle prohlášení znělo teploušsky:-D) a nikoli svým srdcem, tak by to byla lež a pokrytectví. Mé srdce a životní zkušenost mne naopak nutí toto odmítnout. Právě jako člověk dlouhé roky marně bojující s depresemi musím prohlásit, že právě to, že mne Bůh miluje, ačkoliv jsem zcela nemilováníhoden a zasloužím si pouze opovržení, může člověka (který je pouze prachem a v prach se zase navrátí) pozvednout i z toho největšího bahna a zároveň jej přiměje se sklonit a podat ruku bližnímu, co se právě topí, když jsem na tom právě lépe. Naše hříchy a selhání je to, co nám doopravdy a nesobecky umožňuje příjmout a milovat druhé. Jsem jen krajně chybující člověk, ale domnívám se, že právě nezaslouženost je podstatou lásky, ať již přátelské, rodinné či partnerské. To, že skutečná láska nevyžaduje protihodnotu ani opodstatnění (zasloužení).
OdpovědětVymazatNemohu jmenovat, ale jedna dívka se jednou svěřila jednomu chlapci, že si píše deník a to, co do něj píše, nemůže svěřit nikomu jinému a nejméně ze všech svému milovanému, protože se domnívá, že by ji již pak neměl rád. Ten chlapec ji odpověděl, že by ji možná pak měl o to více rád, protože i on má svá tajemství a selhání, a že by je to o to více sblížilo. Že by ji to sundalo s piedestalu, který staví zamilovanost, do jeho náruče. Protože koneckonců je to právě sdílení, co utužuje vztahy a není k tomu nutné ani ta temná tajemství znát. Láska je náruč, co se otevírá přednostem i slabostem.
Bratře Auguste,
OdpovědětVymazatpovažuji za pozoruhodné, jak spolu dokážeme nesouhlasit a souhlasit zároveň. Podepisuji tvůj druhý odstavec a ten první považuji za zásadní a důležité nedorozumění, které je vskutku třeba vyjasnit.
Dle mého názoru je vskutku každý člověk milováníhodný, což je, jak si teď uvědomuji, lehce zavádějící slovo. Ona milováníhodnost nespočívá v jeho schopnostech, vlastnostech a morálních kvalitách, ale prostě v tom, že je člověk. Vše, co Bůh stvořil, je dobré a existuje to jen proto, že to Bůh i nadále miluje a tato jeho láska NENÍ v první řadě soucitná ("Ten můj chudáček, on se chová tak špatně, protože měl těžký život"). Omlouvám se za aristotelskou ontologii, ale lze to na tom vysvětlit nejlépe: Bůh miluje člověka jako substanci a ne pro jeho akcidenty, byť by byly sebelepší. A konkrétní aplikace (omlouvám se předem za emoce, které v tobě může vzbudit): Bůh miluje stejně intenzivně Jana Husa, tebe a sebevražedného islámského teroristu (tady lehce váhám kvůli křtu, ale doufám, že je to dogmaticky OK).