Nedávno se ve Staré Boleslavi hojně tleskalo panu prezidentovi, když mluvil o konzervativních hodnotách a o povinnosti „nás normálních“ postavit se vůči mravním a estetickým novotám všeho druhu. Řada bratrů v semináři pak uznale pokyvovala bradou, ale já se ošíval, aniž bych sám pořádně věděl proč. Zvláštní protiklausovské antipatie nechovám ani si nemyslím, že by dotyčný nemohl od dob, kdy považoval církev za spolek zahrádkářů, mravně a duchovně vyrůst, a hodnoty, o niž nyní mluvil, jsou mi v zásadě blízké. A přece jsem mu nepřitakal.
Až teď Hart v tom článku o Julianovi vyjádřil, co jsem cítil. Jde o snahu resuscitovat mrtvolu křesťanské civilizace na Západě, o snahu mocí zvnějšku udržovat hodnoty, které zevnitř držela víra a které se bez ní ve společnosti nemají o co opřít.
Cítím totéž volání jako níže citovaný: Ať mrtví pohřbívají mrtvé. My nechme mrtvoly a odejděme na poušť.
We now also live in the twilight of an ancient civilization, and many of us occasionally deceive ourselves that the course of history can be reversed. Christendom is quite gone, and the Christian culture of the West seems irrevocably destined for slow dissolution. The arts it inspired, the moral grammar it shaped, the shared stories and convictions by which it bound peoples together seem surely to belong to a constantly receding past. [D. B Hart: „Julian Our Contemporary“]
Kdosi do diskuse pod tím příspěvkem napsal: „Christianity is not Christendom“. Křesťanství není křesťanstvo. To druhé – reprezentující kulturu naší civilizace - je v agónii. A státníkům není třeba nadávat za jejich donkichotské snahy o resuscitaci. Nemám nejmenšího zájmu se panu Klausovi vysmát, i když s ním nesouhlasím, i když se domnívám, že doba státní ochrany křesťanských hodnot je prostě passé a že jsme na prahu věku tříbení. Není ještě jisto kým, ale budeme pronásledováni, a kanovnické čapky budou brzy vystřídány krví mučedníků. Pokud neselžeme – a tady je jedinou zbraní milost, protože vlastní síly jsou mdlé (a cvičištěm v přijímání milosti je poušť) – církev tímhle pouštěním žilou jistě ozdraví.
A co když ke kataklyzmatu nedojde a my zkoušeni nebudeme: jen sem tam častováni úšklebky a stále více ignorováni? Taková situace by byla mnohem nebezpečnější než lvové v aréně. Pán nás před ní chraň a sílu nám dej k radikálně evangelijnímu životu i tváří v tvář dosud ještě trochu pohromadě držící civilizaci, které jsme celkem jedno.
Nad mým příspěvkem zavládl eschatologismus, který by mi na fakultě omlátili o hlavu. Jednostrannost uznávám a budu rád, pokud zas přijde čas pro inkarnacionisty. Křesťané mají být stále připraveni proměňovat kulturu zevnitř. Mají být – jak praví již starověký List Diognétovi – nejen všude cizinci, ale též všude doma. Je dobré dál světu nabízet katolickou sociální nauku jako recept a díky všem, kdo to činí, a pokud zázrakem uspějí, budu jásat. Ale v době těhotné očekáváními spíše neblahými rezonují asi nejen v mém srdci více výzvy k obrácení, k úsilí o svatost a k svědectví života, k bytí – třeba i zapomenutým – světlem na hoře, než budovatelem a reformátorem.
V „temných staletích“ po pádu antiky paradoxně zachránili kulturu pro budoucí generace právě Ti, kdo utekli ze světa. A všichni také známe Chvalozpěv na Leibowitze, že? Jsem nakažen týmž pesimismem vůči dějinám jako Walter M. Miller a současnou renesanci kontemplativního mnišství – jehož duch ovlivňuje i kněze a zbožné laiky – vůbec nepovažuji za náhodnou. Když se vnější jistoty hroutí, zůstávají vnitřní. Ať už bude nad Eiffelovkou vlát čínská vlajka nebo odtud bude zpívat muezzin nebo tam nebude Nic, křesťané – budou-li žít modlitbou - budou na to neznámo, které na troskách zhrouceného křesťanstva vyroste – připraveni. A nezesvětští-li, nepropadnou-li kompromisu a zůstanou-li svědky, třeba jednou zase budou pomáhat budovat cestu k nějaké civilizaci ještě křesťanštější, než byla ta naše v mnoha ohledech nemocná. Ale to už jsou vzdálená snění…
Pokud jde o nynějšek a o „nabízení křesťanské alternativy“ pro svět: ano, je to povinností nás všech, ale zejména modlitbou vyzbrojených laiků. Knězovou povinností pak bude spíše nabízet křesťanskou alternativu pro duši: totiž svatost. Zvát lidská srdce na poušť, aby se odtud mohla vrátit a sama proměněna proměňovala společnost.
P. S.: Pod tím Hartovým výše citovaným esejem je výtečná, pozoruhodně kultivovaná diskuse. Stojí za pozornost tak jako článek sám.
P. S.: Avšak s tím níže uvedeným Lewisovým varováním, jsem se, myslím, nevyrovnal…
Neustále mám pocit, že na současnou diskuzi, jež se tu odehrává mi chybí 1) dostatečná znalost angličtiny, abych si mohl užít eseje 2)hlubší pochopení a promyšlení tématu a 3) ryzí zájem o toto téma.
OdpovědětVymazatNe že by mi bylo ukradené, kam se naše civilizace řítí, přemýšlení o tom, jak to dopadne mne svým způsobem vzrušuje, ale v současné chvíli mám životní pocit, že to není moje starost, každopádně ne dnes. Sám sobě zním jako Jesus freak, ale věřím, že nejvíc prospěju budoucnosti, když budu žít plně svůj vztah s Bohem a tečka.
Na tento příspěvek reaguji, protože nejlépe vystihuje můj předestřený postoj. Nehodlám smutnit nad krizí, historii má v rukou můj Pán a jestli nás nechá znovu plakat u řek babylonských, zajisté to přinese své plody.
Bratři v Kristu, doufám, že můj vpád jako laika a ještě k tomu protestanta Vás příliš nepohoršil. Předně bych chtěl poděkovat Aidanovi za jeho příspěvky, které jsem si s oblibou četl, nutily mne přemýšlet a věřím, že mne i duchovně obohatily. Měl bych jen pár poznámek ohledně Klause a Staré Boleslavi vedené tím, že přikyvování Klausovi i ze strany lidí, o jejichž intelektuálních kvalitách či charakteru nemám důvod příliš pochybovat, ve mně vzbuzuje obavy. Především o ty lidi. Sám bych se totiž něco takového učinit bál. Být ještě k tomu budoucí kněz tak tuplem. Nedávno jsem si četl v Evangeliu podle Matouše o tom, jak reagoval Jan Křtitel na to, když si za ním přišli farizeové a saduceové pro křest. Hrubě je vyhnal, dokud se neobrátí a nevydají plody. Václavu Klausovi stejně jako žádnému člověku nelze upřít právo na duchovní vývoj. Ten je však stěží uvěřitelný, pokud není provázen náležitou reflexí, kterou u Klause zcela postrádám. Stejně jako projev jakéhokoli pokání za jeho očividné a často velmi dobře zdokumentované hříchy. Beze studu mohu prohlásit a také na příkladech prokázat, že ten člověk o křesťanských konzervativních hodnotách sice halasně mluví, ale svými skutky je hrubě pošlapává. Není tohle náhodou to, co právě tyto hodnoty v dnešní společnosti zabíjí? Lidé si totiž snadno spletou posla s poselstvím a místo nich uvidí jen bezostyšné pokrytectví. Pak je snadné se jich zříci a ještě to považovat za ctnost. Nestojí náhodou tohle za rozpadem naší civilizace? Důležitou otázkou je, zda se na tom chcete přímo podílet a ještě přednější, co by na to řekl Bůh, který si Vás povolal jako své zvlášť pověřené služebníky. Nechápejte mne špatně. Tímto nechci na Vás útočit, ani kritizovat (to bych si nejdříve musel vytáhnout ten trám z oka svého), ale dát důvod k zamyšlení. Neboť mám pocit, že právě tento navýsost důležitý aspekt v celé debatě o té nedůstojné frašce ve Staré Boleslavi jaksi neprávem zapadá. Trápilo mne to dlouho a, ačkoliv se necítím oprávněn k tomu, abych zrovná já Vám tohle sděloval, tak prostě nemohu mlčet. Snad by tento pohled mohl pomoci i mnohým Aidanovým kolegům v semináři.
OdpovědětVymazatAidan Augustovi:
OdpovědětVymazatDíky za komentáře i za čtenářskou přízeň. Pokud jde o pana prezidenta a o nesoulad mezi slovy a skutky, napadají mě Ježíšova slova o zákonících: „Čiňte a zachovávejte všechno, co vám řeknou; ale podle jejich skutků nejednejte: neboť oni mluví a nečiní.“ (Mt 23,3).
S mnohým, co Klaus říká, souhlasím, s mnohým ne… a jeho samého neřeším, protože do srdce mu vidět není.
Ale uznávám, že na důvěryhodnosti svědka záleží. Jinak znějí jednoduchá slova „Bůh je láska“ z úst Matky Terezy a jinak třeba z úst nějaké pop star. Pravdivá jsou v obou případech, ve druhém však znějí jako lež.
Ale novodobé „barbarské národy“ k církvi přece vzhlížejí a mají zájem se stát jejímy členy. To především v přejedené, vlastní tradicí unavené Evropě křesťanstvo skomírá. Ale v Koreji, Číně, Indii, mnoha afrických státech prožívá křesťanství obrovský rozmach. U nás se zatím postupně mění v kontrakulturu – ve skutečné „znamení, jemuž s bude odporovat“, v době, kdy je jinak tolerováno všechno všemi.
OdpovědětVymazat