Rovnost, ale jaká?

[Tento příspěvek byl původně míněn jako další komentář k Schmemannovi, ale poněkud se rozrostl. Uvádím ho tedy samostatně.]

Katolická církev k pohoršení mnohých – i některých teologů – není při všem svém zdůrazňování rovnosti všech lidí před Bohem ve svých strukturách ani rovnostářská ani demokratická, a prý proto neodpovídá Ježíšovým požadavkům.

Kritikové berou do ruky Písmo a citují Ježíšova slova: „Nikomu neříkejte ´otče´“ (Mt 23,9). Zapomínají přitom, že jen o o dva verše dál v Mt 23,11 stojí: „Kdo je z vás největší, bude váš služebník“, což je výrok na hony vzdálený rovnostářským představám. Zdůrazňuje nikoliv egalitářství, ale novou hierarchii: hierarchii služby. Mezi učedníky jsou někteří větší a někteří menší: ať už jde o přirozené schopnosti anebo později o autoritu vyplývající ze svěcení či úřadu. Mnohé formy nerovnosti jsou legitimní a není cílem je smazat. Důležité je však vědomí, že nekonstituují hodnotu člověka před Bohem. V logice Božího království totiž není nikdo hodnocen podle světských pravidel precedence, ale míry sebevydání - ať už jde o službu uklízečky na veřejných toaletách anebo o službu papeže. Od časů sv. Řehoře Velikého patří k papežovým titulům i přídomek servus servorum Dei. Idea hierarchie je v katolické církvi těsně spjata s ideou diakonie.

Tak jako o církevním panování lze i o světském spolu s katechismem říci, že autorita nemá být negována, ale spojena s ideálem služby. Míra naplnění tohoto ideálu je důležitější než vlastní podoba politického zřízení. Zbožšťování, nelegitimní sebeprosazování člověka není jen problémem autoritativních režimů, ale může infikovat i demokracii – zvláště v dobách, kdy se neúměrně zdůrazňují práva jednotlivce na úkor jeho povinností vůči druhým. V takovém případě může jít o režim podporující individuální pýchu, kdy si každý může říkat „Já jsem stejně dobrý jako ty“, zapomínaje, že rovnost před zákonem neznamená rovnost ve schopnostech ani v ctnostech. Demokratické zřízení, byť obvykle lepší nad jiné, se může zvrhnout ve vládu zbožštěného davu, v ochlokracii, před níž varovali již antičtí filosofové klasické epochy. Naopak ne každá hierarchie musí znamenat totalitu – nejen v klášterech je poslušnost cvičištěm pokory. Existence představených a podřízených, duchovních otců a duchovních synů, vládců a poddaných, není vždy nespravedlivá.

Ale Ježíšův imperativ z Mt 23,9 je mimo jiné upozorněním všem – i těm nezbytným – autoritám světským tak jako církevním, že nynější hierarchie není hierarchií Božího království, v němž platí pravidlo precedence nikoliv na základě vnějšího úřadu, ale na základě pokory a sebezřeknutí. Ti, kdo jsou nyní ustanoveni jako „otcové“, jsou v první řadě Božími dětmi a jejich v řádu tohoto světa přednostní postavení je jim dáno k tomu, aby svým bratrům, ostatním Božím dětem, sloužili. Bijeme se za práva a za rovnost a zapomínáme na osobní obrácení a pokoru srdce.