Schmemann: středa 2. února 1976

Deníky Otce Alexandra Schmemanna: 1973-1983. Crestwood, NY: St. Vladimir's Seminary Press. 2000.

Středa 2. Února 1976

Proč nemůže být žena knězem? Dlouhý rozhovor s Otcem Tomem (pozn. K.K.: P. Thomas Hopko – zeť A. S.), který čelí útokům ortodoxních žen stejně jako útokům mnoha jiných lidí kvůli svému článku v Čtvrtletníku Semináře svatého Vladimíra. Od samého začátku bouře, která se strhla kvůli ordinaci žen. Jsem stále více a více překvapen - nikoli tématem diskuze, ale tím, co začíná vyplouvat na povrch o teologii. Je nemožné najít přesvědčivý argument ať už pro nebo proti ordinaci – přesvědčivý v tom smyslu, že by dokázal objektivně přesvědčit obě strany. Každá strana má sama o sobě pravdu, tzn. ze své vlastní perspektivy, z logiky vlastních argumentů. Sv. Jan z Kronstadtu prohlásil o herezi Lva Tolstého: „Dementní hrabě! Což nevěříš ve svaté apoštoly?“ Tolstého hereze každopádně začíná jeho nevírou v apoštoly! Takže najít argumenty ex Traditione se úplně míjí cíle. Hereze je vždy „jednolitá“, integrální, nevymyšlená; ve skutečnosti je hlubokou volbou, spíše než opravitelnou chybou v nějakých detailech. Odtud plyne beznaděj teologických dialogů. Všechny teologické argumenty přicházejí post factum – až po činu. Jsou založeny ve zkušenosti – ale pokud je zkušenost odlišná, neplatí. Co se stalo v otázce ordinace žen zcela zřejmým? Tom říká: „Jak může člověk vysvětlit, že žena může být prezidentem Spojených států, ale ne knězem?“ Zdá se mi (odpovídám), že nemůže být ani prezidentem Spojených států. Ale to si dnes nikdo nemůže dovolit říci a říci to by bylo považováno za urážlivé. A člověk by neměl urážet. Takže jsme se dostali do začarovaného kruhu, z něhož není úniku; dostali jsme se do začarovaného kruhu v okamžiku, kdy se zničila primordiální, věčná zkušenost. Naše současná kultura sestává z popírání a ničení této zkušenosti; její samotná podstata je jejím popřením. Jde zde o zkušenost negativismu, vzpoury, protestu. Celý koncept osvobození je zcela negativní. Jedním z jeho apriorních a nejvíce pomýlených kořenů je představa, že „všichni lidé si jsou rovni“. Potom následuje: „Všichni lidé jsou svobodní.“, „Láska je vždy pozitivní.“ (odtud například plyne ospravedlňování homosexuality), „Jakékoli omezení je represivní.“. Dokud křesťané sami přijímají všechny tyto „principy“, dokud přijímají kulturu vystavěnou na těchto principech, žádné argumenty proti tomu, aby se ženy mohly stát knězem, neznějí platně. Znějí pokrytecky a klamně. Jestliže započneme diskusi s abstraktním, neskutečným, nepřirozeným pojmem „rovnosti“ mezi muži a ženami, není možné uvést žádný argument. Je třeba začít tím, že ukážeme a odhalíme tento princip jako klamný, protože je abstraktním výmyslem. Celá současná kultura se svými duchovními, mylnými, dokonce démonickými premisami musí být odmítnuta. V principu „srovnávání“, který je základem pathosu pro rovnost, existuje hluboká faleš. Člověk srovnáváním nikdy nic nezíská – (je to) zdroj závisti (proč on a já ne?), potom vzteku, vzpoury a rozdělení. Vlastně se jedná o genealogii ďábelského. Neexistuje zde nic pozitivního; vše je od začátku do konce negativní. V tomto smyslu je naše kultura démonická, neboť jejím základem je srovnávání. A vzhledem k tomu, že srovnávání vždycky, s matematickou přesností, vede ke zkušenosti a vědomí nerovnosti, vždy vede k protestu. Rovnost je založena na popření jakýchkoli rozdílů, ale protože tyto rozdíly existují, je přání po rovnosti voláním po souboji s těmito rozdíly, je snahou vnutit lidem zestejnění (překlad A.K.; orig. „to force equalization on people“), a (což je ještě horší) odmítáním těchto rozdílů, které jsou zakotveny v samotné podstatě života. Osoba – muž nebo žena – žíznící po rovnosti je již vyprázdněna a je neosobní neboť osobnost je utvářena tím, co ji odlišuje od ostatních a není podřízena absurdnímu zákonu rovnosti.

Proti démonickému principu srovnávání staví křesťanství lásku. Podstatou lásky je naprostá absence srovnávání. Rovnost v tomto světě nemůže existovat, protože svět byl stvořen láskou, nikoli principy. A svět žízní po lásce, nikoli po principech. Nic – a to víme – nezabíjí lásku a nenahrazuje ji nenávistí tolik jako rovnost vnucovaná světu jako jeho cíl a hodnota.

A je to právě v lásce a v ničem jiném, v čem je zakotvena dualita člověka jako muže a ženy. (Tato dualita) není chybou, jíž lidskost musí napravovat rovností, není nedostatkem, není nehodou – je prvním a nejontologičtějším výrazem samé podstaty života. Zde je osobní naplnění dosaženo v sebeobětování, zde spočívá vítězství nad „zákonem“, v tomto je zakotvena smrt sebepotvrzení muže jako muže a ženy jako ženy atd. To vše znamená, že neexistuje žádná rovnost, ale že existuje ontologická distinkce umožňující lásku, to znamená jednotu, nikoli rovnost. Rovnost předpokládá mnoho těch, kdo si jsou rovni, nikdy se nepromění v jednotu, protože podstata rovnosti spočívá v jejím pečlivém ochraňování sebe sama. V jednotě rozdíly nemizí, ale stávají se jednotou, životem, tvořením. Muž a žena jsou částí přirozenosti světa, ale pouze lidské bytí je přetváří v jednotu rodiny. Averze naší kultury vůči rodině je založena na faktu, že rodina je poslední baštou vzdorující zlu rovnosti.