Minulý týden se nám do domácí knihovny vrátily Deníky otce Alexandra Schmemanna zachycující posledních deset let jeho života (The Journals of Father Alexandr Schmemann: 1973-1983). Již nějakou dobu přemýšlím o tom, že je to titul, na nějž by bylo vhodné upozornit a připojit nějakou ukázku.
Po delším přemýšlení jsem se rozhodla vyvěsit hned dva příspěvky - jeden jako jakýsi drobný úvod do Schmemannových deníků, druhý potom jako překlad jednoho záznamu (a doufám, že ne posledního).
Alexandr Schmemann se narodil a vyrůstal v prostředí ruské emigrace v Paříži. Nedlouho po svatbě dostal nabídku působit v ortodoxním semináři sv. Vladimíra ve státě New York a nabídku přijal. Se ženou, dvěma malými dětmi a mizivou znalostí angličtiny se vydali přes oceán. V jednom z posledních záznamů označuje svůj osud za naplnění amerického snu - jak on sám, tak jeho žena z ničeho vybudovali úspěšnou kariéru. A. Schmemann byl po mnoho let dokonce děkanem zmiňovaného semináře. Kromě toho přednášel, publikoval a působil jako kněz a zpovědník.
Deníky odhalují intimní pozadí jinak velmi činorodého života. Čiší touhou po spočinutí, láskou ke Kristu a církvi, hlubokým klidem a tichem duše, ale především nesmírnou radostí. Radostí z toho, že jsme již spaseni. Člověk má při jejich četbě nezřídka dojem, že se zde protínají dva pohledy - pohled člověka a pohled Boha. Schmemann na mnoha místech odkrývá duchovní rozměr některých "složitých" otázek a poskytuje pohled na věc, který mi nikdy dříve na mysl nepřišel. V mnoha případech tak některé záznamy mohou pobuřovat, vyvolávat značně emocionální reakce, působit zpátečnicky, ale....mohou také pootočit daný problém takovým způsobem, že umožní člověku odstup a změnu perspektivy, v jejímž světle je možné znovu, hlouběji a jinak promýšlet otázky, které jsou (nebo by alespoň měly být) podstatné (pro mě osobně mnohdy palčivé).
Mezi tyto problémy patří otázka toho, co je církev, liturgie; otázka spásy, svěcení žen, homosexuality...
Co se církve týče, je Schmemann velmi katolický v pravém slova smyslu. Nikoli katolický jako náležející k římsko-/řecko-katolické církvi, ale v tom smyslu, že církev chápe velmi univerzálně - všeobecně. V tomto bodě je nesmírně kritický vůči celému pravoslaví (a jistě zde sehrála roli i dlouhotrvající nevole ze strany Moskvy uznat ortodoxní církev v USA) a jeho až příliš úzkostně střeženému tradicionalismu orientujícímu se stále více na minulost; tradicionalismu až příliš svázanému s nacionalismem; tradicionalismu, který již nedýchá životem, jen skomírá vzdechy po Byzanci a tradici Otců...
Zkrátka, kdybyste na deníky narazili v nějaké knihovně nebo usilovně přemýšleli, co si objednat z internetu, stojí tyto deníky za zvážení. V druhém příspěvku publikuji vlastní překlad jednoho ze záznamů (nikoli jediného) o svěcení žen, resp. rovnosti. Upozorňuji na to, že nejtypičtějším rysem deniků je RADOST, kterou ovšem z následujícího příspěvku není možné vyčíst...
Po delším přemýšlení jsem se rozhodla vyvěsit hned dva příspěvky - jeden jako jakýsi drobný úvod do Schmemannových deníků, druhý potom jako překlad jednoho záznamu (a doufám, že ne posledního).
Alexandr Schmemann se narodil a vyrůstal v prostředí ruské emigrace v Paříži. Nedlouho po svatbě dostal nabídku působit v ortodoxním semináři sv. Vladimíra ve státě New York a nabídku přijal. Se ženou, dvěma malými dětmi a mizivou znalostí angličtiny se vydali přes oceán. V jednom z posledních záznamů označuje svůj osud za naplnění amerického snu - jak on sám, tak jeho žena z ničeho vybudovali úspěšnou kariéru. A. Schmemann byl po mnoho let dokonce děkanem zmiňovaného semináře. Kromě toho přednášel, publikoval a působil jako kněz a zpovědník.
Deníky odhalují intimní pozadí jinak velmi činorodého života. Čiší touhou po spočinutí, láskou ke Kristu a církvi, hlubokým klidem a tichem duše, ale především nesmírnou radostí. Radostí z toho, že jsme již spaseni. Člověk má při jejich četbě nezřídka dojem, že se zde protínají dva pohledy - pohled člověka a pohled Boha. Schmemann na mnoha místech odkrývá duchovní rozměr některých "složitých" otázek a poskytuje pohled na věc, který mi nikdy dříve na mysl nepřišel. V mnoha případech tak některé záznamy mohou pobuřovat, vyvolávat značně emocionální reakce, působit zpátečnicky, ale....mohou také pootočit daný problém takovým způsobem, že umožní člověku odstup a změnu perspektivy, v jejímž světle je možné znovu, hlouběji a jinak promýšlet otázky, které jsou (nebo by alespoň měly být) podstatné (pro mě osobně mnohdy palčivé).
Mezi tyto problémy patří otázka toho, co je církev, liturgie; otázka spásy, svěcení žen, homosexuality...
Co se církve týče, je Schmemann velmi katolický v pravém slova smyslu. Nikoli katolický jako náležející k římsko-/řecko-katolické církvi, ale v tom smyslu, že církev chápe velmi univerzálně - všeobecně. V tomto bodě je nesmírně kritický vůči celému pravoslaví (a jistě zde sehrála roli i dlouhotrvající nevole ze strany Moskvy uznat ortodoxní církev v USA) a jeho až příliš úzkostně střeženému tradicionalismu orientujícímu se stále více na minulost; tradicionalismu až příliš svázanému s nacionalismem; tradicionalismu, který již nedýchá životem, jen skomírá vzdechy po Byzanci a tradici Otců...
Zkrátka, kdybyste na deníky narazili v nějaké knihovně nebo usilovně přemýšleli, co si objednat z internetu, stojí tyto deníky za zvážení. V druhém příspěvku publikuji vlastní překlad jednoho ze záznamů (nikoli jediného) o svěcení žen, resp. rovnosti. Upozorňuji na to, že nejtypičtějším rysem deniků je RADOST, kterou ovšem z následujícího příspěvku není možné vyčíst...
Načtrntout osobnost důležitého člověka a tak na něj upozornit (včetně doporučené četby) může být velmi prospěšné. Především pro ty z nás (byť asi jako obvykle budu jediný), kdo o autorovi ještě v životě neslyšeli. Děkuji.
OdpovědětVymazatMimochodem, když jsem se dopátrával dalších informací a zadal si do Googlu "Alexandr Schmemann", objevila se na prvním místě stránka anglické Wikipedie a na druhém tento článek na Zpátečnících ... jak to ten Google dělá?
Dělá to tak, že sleduje jaké stránky Ty navštěvuješ a podle toho Ti je hází do vyhledávání...
VymazatDěkuji za info. Věděl jsem, že tohle Google dělá, jen jsem netušil, že to dělá i ten můj Google... Ve skutečnosti je to nesmírně zajímavé, jak to dokáže zahýbat s lidsým pohledem na svět.
VymazatZnamená to třeba to, že když si v chorvatském katolickém semináři vygooglují jméno Alojzije Stepinace, na osmi stránkách z deseti odshora se bude psát o tom, že je to blahoslavený kardinál, zachránce židů a mučedník, a když to samé dají do Googlu v srbském ortodoxním semináři, ve stejném poměru se jim dostane článků o tom, že je tento člověk krvalečný válečný zločinec a tvůrce statisícové genocidy a právě židé proti jeho blahoslavení hlasitě protestovali.
Ach ten internet ...
Věru děsivé. Vyhledávač tak zdánlivě vychází člověku vstříc, ve skutečnosti ho však uzavírá do soukromého vesmíru.
VymazatMimochodem - poněkud off topic - četli jste, milý zpátečničtí přátelé, nové zásady bezpečnosti společnosti Google: http://www.google.com/policies/.
Právní hantýrce pramálo rozumím, ale přece se mi zdá, že zásady slouží hlavně k tomu, aby společnost Google byla v bezpečí, zatímco na bezpečí, soukromí a práva uživatelů se v textu mnoho nepamatuje.
Takisto ďakujem za príspevok, ktorý môj deň okrem obsahu navyše spríjemnil synchronicitou, pretože som práve dnes ráno slávnostne nahryzol inú Schmemannovu knihu – Great Lent: Journey to Pascha. No a poobede otvorím Zpátečníkov...
OdpovědětVymazatAký je ten Great Lent? Práve včera som "rozjímal nad bookfinder.com.'"... :)
VymazatZatiaľ nemôžem hodnotiť, ale keď dočítam, dám vedieť (a prípadne aj prinesiem, zapožičiam apod.).
VymazatDíky, Katko... smekám, že zpátečníkové sdílení Schmemanna při své několikanásobné mateřské vytíženosti ještě stíháš. Jen jedna hnidopišská glosa k „církvi v pravém slova smyslu“ chápané „velmi univerzálně/všeobecně“. Jistě, i tak to do určité míry jde říci. Ale církev katolická míněna jako konfese pak rozhodně není „církev ve smyslu nepravém“. Vím, že něco takového jsi říci nechtěla, ale mohlo by to tak být čteno. Proto dodávám: sama všeobecnost a univerzalita končí v rozplizlosti, kdykoliv je připravena o - nad kontinuitou bdící - učitelský úřad. Jednu katolicitu od druhé nelze dost dobře oddělit – církev je všeobecná, univerzální a tak dál, ale nebyla by církví, kdyby nebylo apoštolské posloupnosti, svátosti, magisteria.
OdpovědětVymazatOK, beru na vědomí a jsem rozhodnuta nadále usilovně bojovat s vlastní neschopností dostatečně jasně a výstižně se vyjadřovat..je to můj obvyklý problém. Usilovně potřebuji něco vyjádřit, a pak tím řeknu i něco, co říct vlastně nechci. Ach jo..
Vymazat