Kam s ním?

Otázka v nadpisu se kromě slavného Nerudova slamníku může týkat i Thomase Mertona. Právě jsem dočetl čtvrtou knihu, která vyšla zpod jeho až příliš plodného pera a odpověď stále nemám.

Ctění zpátečníci pravděpodobně vědí, že dotyčný trapista na ne až tak úplně stará kolena v 60. letech podlehl vagantskému pokušení a vydal se – stabilita nestabilita – do východní Asie, aby vedl mezináboženský (či spíše mezimnišský dialog). Zhlédl se v indických tradicích a zejména v japonském zenu a postupně plédoval k mystice seberozpuštění v nicotě. Nebyl první a nebyl sám, kdo v oné divoké epoše zabloudili k synkretismu. A byť je to trochu kruté, člověku se chce skoro vidět prst Prozřetelnosti v oné probíjející zásuvce, která Mertona v Bangkoku roku 1968 nešťastnou náhodou zabila dřív, než se stačil zříci mnišského hábitu a křesťanství.

Ještě před oním osudným okamžikem, ale zmíněný stačil vydat pěknou řádku knih, v nichž se křesťanská duchovní kuchyně mísí tu s trochou kari a tu s trochou suši, jako když pejsek a kočička vařili mystický traktát.

A v duchu už vás slyším: je-li to s tím Mertonem tak, proč o něm vůbec psát (vždyť jsme se již zkraje domluvili, že psát na zpátečníky znamená především chválit, co je hodno chválení, a to ostatní pomíjet)?

Jenomže to je právě to: leckterá mertonovština je vskutku výtečná. Z těch problematických knih z éry květinových dětí ostatně v ČR nevyšla žádná – a mladý Merton let 40. a 50., to je katolík kovaný (až se při srovnání bojím, kam nás samé, taky kované, život zavane…).

Zejména Vody Siloe miluji. Zárukou kvality budiž již to, že je v Čechách k vydání připravili novodvorští trapisté a že sám slovutný otec Jeroným knihu přečetl přinejmenším třikrát. Jde o dějiny cisterciáckého mnišství blížící se poutavostí více románu než literatuře faktu. V hlavní roli chvála kontemplace a mnoho individuálních příběhů lidského hrdinství vedeného Boží milostí.

Též Hora sedmi stupňů, příběh autorovy cesty ke konverzi a odtud do kláštera, je ke čtení, a ne nadarmo na konci 40. let pomohla zalidnit opatství Gethsemani v Kentucky, takže namísto pár desítek mnichů jich najednou v omezených prostorách kláštera bytovalo na dvě stovky.

Pokud jde o Jonášovo znamení, což je deník, který si Merton z vůle představených povinně měl psát, v mnohém se v té knížce najdu. K duchovnímu životu povolaný muž s intelektuálskými sklony se zde vyrovnává tu s puzením, tu s uloženou povinností psát. Jindy zas sní o kartuziánech, protože u trapistů je to málo zbožné. Duchovních postřehů se v knížce najde mnoho: jsou to však postřehy tápajícího a hledajícího člověka, který byl uměle postaven do role odborníka na duchovní život. (Sv. Jan od kříže dobře věděl, proč nedovolovali řeholníkům, kteří nevystoupili v modlitbě až k vrcholu, psát nic k zveřejnění). Je to dobré čtení, byť v druhé půli s rostoucí měrou jednotvárné.

Nejsmutnějším zážitkem pro mě však byla Mertonova korespondence s benediktinem a význačným to odborníkem na patristiku i na středověké mnišství Jeanem Leclerqem Survival or Prophecy?. Trapista si tu stále pohrává s myšlenkou být jinde, než zrovna je – stát se poustevníkem, kartuziánem, kamaldulem – anebo prostě někým jiným. Tohle vtíravé posnívání si o tom zbožnějším místě někdy – ne však často – dokáže sám rozpoznat jako pokušení. Ten, jehož knihy mnohé vedou, se tu náhle ukazuje jako člověk, jenž musí být sám opatrně Leclerquem veden a varován před iluzemi.

Uvažoval jsem pak, že kontemplativní klášter představuje menší nebezpečí pro bodré extroverty než pro hloubavé introvertní intelektuály: těm totiž mnohem více hrozí odpřítomnění a snáze uprostřed ticha zabloudí sami v sobě. S vnějším světem člověka spojuje práce – platí to v povoláních aktivitních i u kontemplativních mnichů, kteří obvykle pracují rukama: avšak řeholník, který dostane na starost činnosti pouze intelektuální toto pojítko se světem ztrácí. Snadno se zahnízdí ve svých představách, které ho vzdálí Bohu – a nakonec i sobě.  

Kam s Mertonem? Číst či nečíst? Někteří soudí, že máme tolik velkých duchovních autorů, abychom těm prostředním (jako je zmíněný) pozornost věnovat nemuseli. Sám však váhám. Onen trapista – viz Vody Siloe – totiž vskutku umí psát a přes své nejistoty ohledně povolání a přes svá pozdní náboženská tápání toho v mládí stačil leccos hlubokého říci.

P. S. Pokud jde o "bezpečné" rané Mertonovy spisy, je možno se pro seznam obrátit například sem.

P. P. S. Opatství Gethsemani ze zlatých let šedesátých, zdá se, dosud tak úplně nevybředlo. Na jejich webových stránkách se lze třeba dočíst, jak jim nějaká neořeholnice přednášela o „dialogu a komunikaci“. Trapistům!