Od liturgie k poezii

Když mi dva z nás onehdy podnětně psali, že se jim nepozdává, jak se proměňuje vnímání liturgie – totiž, že je dnes prožívána více jako lidská aktivita než jako dění, při němž jsme obdarováváni Bohem – vzpomněl jsem si na jednu báseň George Herberta. Je to však asociace vzdálená a žádá si úvod.

Čítávám si teď totiž před spaním anglické metafyzické básníky a nacházím u nich leccos krásného, byť pokaždé s výhradami: Thomas Traherne umí nádherně vystihnout nevinnost, ale jeho adorace dětství zní místy až příliš naivně. Skoro totéž platí o Henry Vaughanovi – jak ten básní o nebi (a přece se člověku vkrádá myšlenka, zda v těch verších není příliš platónského wishful thinking). Richard Crashaw je mezi zmíněnými velikány anglické duchovní poezie jediným katolíkem a také veršuje nejbarokněji: tu příliš lidově, tu zas tíhne k líčení mystických výšin a je to dle mého příliš košaté, příliš plamenné, neuměřené. Pak John Donne – z metafyzických poétů ten nejslavnější, jenž všechny přednosti svých prostopášných mladických erotických básní zúročil ve své předsmrtné poezii duchovní. Holy Sonnets jsou skutečně nádherné – více však zasáhnou duši čerstvě obrácenou, která nejistě těká mezi vlastní bídou a Boží velikostí, než někoho, kdo (byť s výkyvy) spolupracuje s milostí a kráčí s Pánem.

Nakonec mi zbyl George Herbert, anglikán, v němž nedokážu nevidět světce (což bych jako člověk, u něhož prý „tradicionalistická infekce“ už pokročila daleko, asi neměl). A mé mínění je opovážlivé, protože na svatost soudím jen z veršů – z lyriky, která začíná u všedních věcí a končí v nebi. Bez jednostranností a afektu těch pánů výše zmíněných.

A ta jeho báseň, která se mi spojila se skutečností, že v liturgii mnoho chceme dávat a málo se necháváme obdarovat, se jmenuje Love a je z těch nejlepších. Před čtyřmi lety jsem ji četl opakovaně (protože byla jedním z podnětů pro obrácení Simony Weilové, již jsem chudinku, učinil předmětem své bakalářské práce) – a tehdy mi nic neřekla. Když jsem na ni na podzim s odstupem pohlédl znovu, vyrazila mi dech.

Je samozřejmě aplikovatelná i mimo liturgii na veškerý duchovní život.

Snad se tedy nebudete zlobit za trochu poezie. Přikládám i Hrdličkův překlad – pěkný, až na třetí verš od konce, který bohužel mění smysl textu! Duše si ve skutečnosti nepřeje „ať Ti náležím“, ale chce ve své zbrklé horlivosti sloužit – podobna Petru, který by raději Pánu Ježíši nohy myl, než aby si je nechal umýt.

LOVE

Love bade me welcome; yet my soul drew back,

Guilty of dust and sin.

But quick-eyed Love, observing me grow slack

From my first entrance in,

Drew nearer to me, sweetly questioning

If I lack'd anything.

 

'A guest,' I answer'd, 'worthy to be here:'

Love said, 'You shall be he.'

'I, the unkind, ungrateful? Ah, my dear,

I cannot look on Thee.'

Love took my hand and smiling did reply,

'Who made the eyes but I?'

 

'Truth, Lord; but I have marr'd them: let my shame

Go where it doth deserve.'

'And know you not,' says Love, 'Who bore the blame?'

'           My dear, then I will serve.'

'You must sit down,' says Love, 'and taste my meat.'

So I did sit and eat.

LÁSKA

Láska mě zvala: „Pojď!“ – však duše stála,

            lpěl na ní hříchů prach.

Hned láska bystrým okem rozpoznala,

            že váhám v obavách.

V soucitném doteku se ke mně sklání

            a ptá se, co mi brání.

Dím: „Chci zříti hosta hodného být zde!“

            Praví: „Vždyť to jsi ty!

„Já, bloud a nevděčník? Což oči mé

            mohou tě uzříti?

Vzala mou ruku, pravíc úsměvně:

            „Oči máš ode mne.“

„Ach, Pane, já vše zmarnil, rozplýtval,

            dej mi, co si zasloužím!“

Dí Láska: „Nevíš, kdo tvé viny sňal?

            „Ach, kéž ti náležím!“

„Pak spočiň, tělem svým tě nasytím!“

            Již usedám a jím!