Troje migrantské boty

Rychle si uděláte představu o člověku, který vás na autobusovém nádraží lámanou češtinou požádá o oheň a pak začne mluvit o tom, že má obrovský problém. K mému překvapení to však bylo to poslední, co ode mne žádal, kromě toho, abych jej vyslechl. Ukázalo se, že je to Ukrajinec, který jezdí k nám rekonstruovat Billy už šestým rokem, domů měl jet už před deseti dny, ale při měnění peněz na ulici jej přepadli cikáni a kromě pětiměsíčního výdělku mu sebrali i doklady a mobil.

Ten lednový den, kdy mne požádal o oheň (ještěže jsem kostelník), jel domů, s provizorním pasem a bez peněz. Nemaje mobil nemohl ani zavolat domů ani svým kamarádům, aby ty cikány našli a rozkopali jim držky. Musel se tedy spokojit s prací policie. Větší částí své mysli se ale upíral ke chvíli, kdy nasedne do autobusu a zamíří směrem domů. „Až budu s manželkou a dětmi, všechno bude dobré.“

Nebylo moc, co mu popřát, politoval jsem jej tedy a nastoupil do autobusu, který směřoval do Říma.

Přisedl si sympatický padesátník a ochotně se dal do řeči. Byl to taky pracovní migrant. Na otázku proč pracuje v severní Itálii odpověděl prostě, nikdo mu v Čechách v jeho oboru nedá 2000 Euro na měsíc. Hlavním tématem našeho rozhovoru byl jeho život a úspěchy, po kratší době ve Francii a Německu už pracuje 15 let v okolí Padovy, kam přivedl mnoho svých známých. Domů jezdí jednou za dva měsíce (pokud zrovna přítelkyně nepřijede za ním), žije si blaze a brzy bude mít už splacený byt, který hodlá prodat za víc jak 60 tisíc Euro až se bude navracet domů.

Podařilo se mi stočit debatu od financí ke kulturním rozdílům. Zmínil jsem i to, že zatímco Čechy často pohání dopředu touha po penězích, kariéře, krásném bytě a dobrém autě, pro běžného Itala jsou tyto cíle podružné, důležité je pro něj mít se dobře teď a tady.

Padl soumrak a on se zeptal, co vlastně v tom Římě studuju. Řekl jsem, že teologii a to umrtvilo debatu. O církvi asi věděl tři informace a jelikož to byl uhlazený typ, nechtěl otvírat ani téma restitucí, ani pedofilní kněze, proto řekl: „Můj spolupracovník ze Slovenska má kamaráda a ten opustil barák, práci a šel do kláštera, kde nemůže mít ženskou. To vážně nechápu.“ Chtělo se mi říci, že tomu velmi dobře rozumím, proč to nemůže pochopit, ale raději jsem zvolil neurčitější: „Logika dnešního světa a logika křesťanství jsou často neslučitelné.“ A pak jsem se ponořili do několikahodinového ticha přerušeného až loučením.

A mne napadlo, že kdybych si mohl vybrat mezi údělem zdrceného Ukrajince nebo dobře zajištěného Čecha, bral bych boty toho prvního. Ale nejvíc ze všeho se mi zalíbilo v těch mých, které se rychlostí 100 km/h vzdalovaly od mých milovaných. Měl jsem před sebou 5 měsíců v Římě a dvě obrovské výhody: shledávám svojí práci smysluplnou a odměnu za ni mne nikdo nemůže ukrást.