Toto jsem onehdy četl v rubrice „dotazy čtenářů“ na stránkách patera Zuhlsdorfa a nemohu nepřekopírovat:
From a reader:
If Father takes the altar servers out paintballing, [That's a verb?] would it be sacrilege to shoot him during the contests?
On the contrary!
Shoot him as often as you can.
Head shots are preferable.
Vedle nedávno zmíněného otce Jeronýma též Chautardovu Duši veškerého apoštolátu bych dal za povinnou četbu všemu kléru světa. Snad by pak ubylo kněží-horolezců, kněží-cestovatelů a kněží-motorkářů a přibylo kněží – strážců svatostánků.
V tomhle se asi taky neshodneme. My, kteří se připravujeme na farářství obecné, do první linie, máme mnohobarevná povolání, jak věřím. Farář-motorkář, farář-bavič, farář-stavitel ... a je to tak v pořádku, pokud je Bůh na prvním místě.
OdpovědětVymazatJá osobně předpokládám, že bych mohl v životě schytat par headshotů, ačkoliv budu ministrantům tvrdit, že je to svatokrádež, střílet na kněze.
Ten vzájemný nesouhlas bych nepřeháněl. Tebou zmínění faráři mají samozřejmě (ústavním zákonem zaručené) právo na život a mohou svým působením dosáhnout i k sociálním skupinám, které by kněz poněkud standardnější oslovit nemohl. Spíše jde o to: kolik páterů máme a kolik se jich skutečně modlí? A kolik z nich skutečně věří tomu, že východisko veškeré jejich činnosti je v kapli nebo v kostele na kolenou a že zdánlivou nečinností mohou církvi svaté prospět víc než pobíháním v kraťasech, montérkách nebo kožené bundě. Jak sám říkáš: vše je možné, je-li Bůh na prvním místě. Ale je skutečně? Nebývá u "paintballových kněží" jejich koníček (nebo pastorační záměr) náhražkou za Pána?
OdpovědětVymazatA dále, mám-li použít tvého termínu, připravujeme se na farářsví obecné, ale "obecné" přece není "svébytné" nebo "originální", ale spíše "čitelné" nebo "rozpoznatelné", případně "všem společné". Nejde o stádovitost, ale na druhou stranu: paintballový kněz obvykle neví, kdo je, a mate svou rozmlženou identitou i lidi kolem...
Skuteční "faráři obecní" zdají se mi ohroženým druhem...
Drazí bratři v Kristu (toho snad máme přes všechny možné krize identit stále společného, i když se to mnohým asi jeví jako málo)! Omlouvám se, že sem znovu píši. Jako laik a protestant si zde příjdu již tak dost nepatřičně, že většinou zůstávám v pokorném mlčení a obtěžuji se svými pochybnými postřehy spíše jen Mata. Někdy mi však má povaha nedovolí mlčet. Tentokrát mám pár všetečných otázek na Aidana, snad se kvůli tomu na mne nebude hněvat.
OdpovědětVymazat1.
Otec má dva syny, kteří tvrdí, že jej nadevše milují. Povolá je k sobě a řekne jim: "Je-li to pravda, pak jděte pást má stáda, neboť ovcí je nepočítaně a vlků obcházejících kolem mnoho ale pastýřů málo." Oba dostanou po jednom stádečku, aby se o něj starali. První pečuje nejen o ty svěřené, ale vychází i za těmi, co se dříve zatoulaly, aby je vrátil zpět do otcových stád. Smrdí jako pes a ve vlasech má slámu, neboť u ovcí spí, aby na ně mohl dohlížet i v noci. Druhý se pečlivě stará o jemu svěřené ovce, ale spí v domě svého otce, jak se podle něj na řádného syna patří. Dbá na vzhled svůj i otcova domu. Také otce každé ráno i večer zdraví a na kolenou jej velebí. Jednou potká druhý syn prvního a dotčeně mu říká:
"Chováš se víc jako pasáček než řádný syn. To jsou Ti ovce vším?!"
"Ne, bratře, ale otec mne poslal, abych pásl jeho stáda, tak dělám v prvé řadě tohle."
Který syn otce opravdu miluje?
Pokračování příště...
1. Otec má dva syny, kteří tvrdí, že jej nadevše milují. Povolá je k sobě a řekne jim "Je-li to pravda, pak jděte pást má stáda, neboť ovcí je nepočítaně a vlků obcházejících kolem mnoho ale pastýřů málo. Oba dostanou po jednom stádečku, aby se o něj starali. První pečuje nejen o ty svěřené, ale vychází i za těmi, co se dříve zatoulaly, aby je vrátil zpět do otcových stád. Smrdí jako pes a ve vlasech má slámu, neboť u ovcí spí, aby na ně mohl dohlížet i v noci. Druhý se pečlivě stará o jemu svěřené ovce, ale spí v domě svéh
Omlouvám se za chybné vložení. Takhle to dopadá, když člověk dělá něco v noci. Dobře, že jsem další otázky nechal na později.
OdpovědětVymazatMilý Auguste,
OdpovědětVymazatkdybych se domníval, že kněz má odpovědnost jen za ty, kdo přijdou do kostela, nešel bych studovat za litoměřickou diecézi, v níž počet kněží téměř odpovídá počtu věřících. Farář má odpovědnost nejenom za ty dvě ovečky, které ve stádu zůstaly, ale I za těch 98, které se zatoulaly.
Až posud se, myslím, shodneme. Rozdíl bude možná v metodě. Věřím víc v moc modlitby než paintballové pistole.
Lidé jako svatý Antonín, kteří se jen modlili, dokázali zalidnit poušť. Lidé jako bezejmenný paintballový páter dokáží spíše vyprázdnit kostely.
Co dělat ve chvíli, kdy je chrám prázdný? Za kým ve městě jít? Koho oslovovat? Věnovat se podomní nebo pouliční evangelizaci? Pořádat přednášky a koncerty? Jistě, možná i něco z toho. Ale vše začíná na kolenou: kněz, který aktivisticky běhá, ale nemodlí se, nikoho neobrátí a sám se zhroutí. Naopak služba mnohých, kdo jen zaklekli a neběhali, rozhodně neplodná nebyla (J. M.Vianney, Padre Pio, Terezie z Lisieux). A neplodná by nebyla dokonce ani tehdy, kdy by se o nich nikdo nedozvěděl.
Děkuji za příběh, Auguste, povím také jeden o jiné rodince pastýřů.
OdpovědětVymazatOtec řekl svým dvěma synům: „Jděte a paste mé ovce, ale každý večer se s nimi vracejte, abyste vy i ony byli chráněni před nebezpečím a ani vy, ani ony nezapomněli, kam a komu náležíte.“
Jeden syn se vrací každý večer i s ovcemi do bezpečí domu, druhý čím dál tím častěji přespává se stádem venku, aby našel co nejvíce zatoulaných, které se pásly často dál než na půl dne cesty. Našel jich dost. A jednoho z těch večerů, kdy byli oba synové doma, říká jeden druhému:
„Copak ti na ovcích našeho ovce vůbec nezáleží? To musíš spát každý den v peřinách? Podívej se, kolik z těchto ovcí lze nalézt, když se člověk nebojí a není líný.“
„Jsou to ovce mého otce, nevážím si jich víc, než jeho vůle.“
Který syn otce opravdu miluje?
Ušetřím vás původně zamýšleného krvavého konce (můžete hádat, kterého ze synů) a raději zacituji Bibli, která praví, že Ježíš si vyvolil svých Dvanáct, aby byli s ním a aby je posílal kázat (Mk 3,14).
Kdo by pomyslel, že se pod příspěvkem, jenž je opatřen tagem "pitominka", rozvine taková diskuse. Pokud jde, o tvé podobenství (spíše alegorii), carissime Mate, budu potřebovat výklad. Zdá se mi temnější než Augustovo.
OdpovědětVymazatTemnější asi je, protože vyjdřuje méně "dnešní" pravdu a nenabízí se tak jasně odpověď na závěrečnou otázku (díky chybějícímu konci, kdy je jeden syn i se stádečkem v noci zmasakrován smečkou vklů) ale že by potřebovalo výklad? Věřím, že snad ne. Pokud jsem neztratil všechnu soudnost, tak by mělo být jasné i čtenáři méně pozornému, znalému a inteligentnímu, než jsi ty.
OdpovědětVymazatAsi přestanu zkoušet podobenství, jelikož na to zřejmě nemám. Krista bych stejně mohl leda tak hrát v pochybné adaptaci (kvůli vlasům a vousům).:-D I když Matův příběh sděluje přibližně to samé, co jsem chtěl říci já, přestože Mat příběh převrátil, což by se podobenstvím nemělo dělat. Tušil jsem, že tady nepochodím, jelikož evangelické farářství a katolické kněžství (v Aidanově pojetí to vypadá skoro jako modloslužba) jsou svým přístupem natolik odlišné, že občas vyžaduje nemalé úsilí se vůbec vzájemně pochopit. Proto možná bude třeba mně jako nepozornému, neznalému a nepříliš chytrému laickému protestantovi třeba něco málo vysvětlit. Pokud na to nebudete mít náladu, klidně to sdělte, já zase zmizím a bude klid.
OdpovědětVymazat1. Vůbec se nesnažím znevažovat moc modlitby, jen mne zarazilo Aidanovo kladení důrazu na ni, jako by ona byla tou jedinou cestou a tím nejdůležitějším. Konfrontace s mimořádně rozmanitým Božím stvořením mne přivedla k respektu k rozmanitým cestám k Pánu i Jeho povoláním a to včetně těch, kterým nerozumím. Takže již narozdíl od svého mládí věřím, že Bůh může povolat do své služby člověka třeba jako řeholníka, aby svůj život strávil v modlitbách a pro svět ve zdánlivé nečinnosti, i když mně osobně je něco takového úplně cizí. Zde je pochopitelně modlitba na prvním místě a třeba dokáže zalidnit i poušť. Povolání do pastýřské služby je však v prvé řadě povoláním k pastoraci a to prostředky adekvátními pro dané prostředí. Konzervativní katolíky asi kněz nejvíce osloví jako strážce svatostánku modlící se na kolenou, za jinými bude třeba lepší vyjít na paintball. Mému naturelu je bližší pobíhání v kraťasech, nikdy bych jej však neprohlašoval za nejlepší či jedinou správnou a přípustnou cestu. To mi zavání říchem pýchy a arogance.
2. Nevím, z čeho bez znalosti konkrétního případu Aidan soudí, že paintballový kněž neví, kdo je. Ono svléknout "uniformu" často potřebuje mnohem jistější uvědomění sebe sama i svého místa na světě než si ji ponechat. Nepochybuji o tom, že i mezi strážci svatostánků se pravidelně nacházejí lidé, kteří doopravdy neví, kdo jsou, a svým chováním mohou mást lidi kolem neméně silně než nevyrovnaný pošuk v kraťasech. Také nevím, odkud se bere Aidanovo přesvědčení, že paintballový farář se "skutečně nemodlí", což zní skoro jako by se takový kněz ani nemohl "skutečně modlit".
3. A jsme u předsudků. Podle mých zkušeností s tou nemalou skupinou lidí, kteří žízní po Bohu ale z mnoha (nezřídka i pádných) důvodů nedůvěřují církvi či církvím je pro takové paintballový kněz mnohem čitelnější než "panák v klerice" či "tmář zaseklý kdesi ve středověku" etc. Rovněž by bylo hutným námětem na sociologickou studii, zda lidi odrazují a matou více takoví nestandardní kněží či pedofilní skandály a nesmírně nešťastný přístup, jaký k jejich řešení katolická církev zvolila. Já bych tipoval spíše to druhé. Nehledě na mnoho dalších problematických otázek. V tomto světle takový nestandardní paintballový kněz může Božímu dílu velice prospět, pokud svou službu vykonává zodpovědně, což však zjistíme až při bližším pohledu na jeho práci. Nikoli podle informace, zda více běhá venku v kraťasech nebo klečí v klerice v kostele.
4. Kdykoli o tomto začnu uvažovat, tak se mi neúnavně do hlavy vnucuje zamyšlení, jak asi musel být čitelný Kristus pro farizeje, zákoníky, saduceje etc., když to byl jen nějakej tesař s bandou nevzdělaných rybářů a podobných jako učedníky, který většinou chodil po venku (občas i po vodě), kázal lidem velice často jinde než v synagogách, spával u celníků a jiných zavrženíhodných individuí, konal zázraky i o sobotách a vůbec pohoršoval mnohé svým přístupem k zaběhnuté náboženské praxi. Svým způsobem jej obvinili i z toho, že mate veřejnost. Co se třeba takového Jana Křtitele týče, tak ten prý chodil ve velbloudí kůži, což bylo v tehdejším kulturním kontextu možná ještě horší než dnes kraťasy.
OdpovědětVymazatAugustus: Skoro se vším, co píšeš souhlasím, v paintballu samotném nevidím problém a nemyslím, že by farář měl pouze klečet v kostele. Jen se domnívám, že nebude dobrým knězem, pokud se nemodlí a zároveň, že právě modlitba tváří v tvář Kristu ve svatostánku má zvláštní hodnotu. Lapidárně shrnuto: modlitba bez paintballu ANO, modlitba a paintball TAKY ANO, paintball bez modlitby NE. Dotyčného kněze "paintballového kněze" jsem si apriori definoval, jako případ ze třetí skupiny, zatímco Tys ho viděl jako příslušníka té druhé. I z toho mohlo vzniknout nedorozumění - omlouvám se za nejasné vyjadřování. Jinak Ježíš Kristus je skutečně TEN MODEL k následování: celý den v potu tváře mezi zástupy, ale když mohl odcházel na pustá místa, aby se sám modlil. Farář není ten, kdo se jen v klerice schová do kostela, ale ten, kdo se modlí, aby veděl, jak sloužit (a kdo zároveň slouží již samotnou modlitbou). Jeho povolání - narozdíl od řeholního - má za předmět úsilí o vlastní svatost až na druhém místě; první je posvěcování svěřených a hledání právě těch vícekrát zmíněných ztracených ovcí. Čím více však bude žít v Bohu, tím účinnější bude i jeho služba. Stačí to tak?
OdpovědětVymazatMat: Promiň, ale opravdu si nejsem jist, zda rozumím. Obzvláště nejasná je mi poslední věta: „Jsou to ovce mého otce, nevážím si jich víc, než jeho vůle.“ Copak může být rozpor mezi svěřeným úkolem (péče o ovce) a Boží vůlí?
Jak vidím, nikoliv poprvé jsem přecenil dosah a možnosti mnou vyprávěného příběhu.
OdpovědětVymazatAugustovi: „Matův příběh sděluje přibližně to samé, co jsem chtěl říci já, přestože Mat příběh převrátil, což by se podobenstvím nemělo dělat.“ Ne a ne. Můj příběh nesděluje to samé a nic jsem nepřevracel, vyprávěl jsem jiný příběh o jiné rodině, jak jsem uvedl.
Klíč k porozumění: Když jsem četl Augustův příběh, intelekt s ním nemohl nesouhlasit, ale srdce mělo za to, že tam něco důležitého nehraje. Problém byl v imanentistické racionalitě, která je žel moderní době i Augustovi vlastní. Na příběh se ale nedá adekvátně reagovat argumenty (boje probíhají na odlišných rovinách), a tak jsem sám pro sobe chtěl sestavit příběh, kterému mohu věřit, a který by hleděl na problematiku s širší perspektivy, která, jak věřím, Augustovu příběhu chyběla.
První příběh akcentuje činnou lásku, která překračuje hranice povinnosti a tím se manifestuje. Není tomu co vytknout, kromě toho, že se to míjí s obsahem Aidanova příspěvku (jak jsme se dnes dozvěděli).
Druhý příběh je o něčem zcela jiném, ačkoliv se může zdát podobný. Věřím, že lépe odráží realitu, protože 1) zmenšuje rozdíl mezi ovcí a pastýřem (jak pastýř tak ovce mají potřeby, které mají být naplněny prostřednictvím plnění otcova přikázání) 2) vkládá do hry prvek nebezpečí, který je konstitutivním článkem Aidanova příspěvku.
Painballovému knězi vpravdě hrozí tato dvě nebezpečí (jiným druhům kněží hrozí zase jiná), že se nedostatečným kontaktem s Bohem (každodenní vracení domů), vytratí jeho identita Božího služebníka a bude nahrazena identitou sociálního pracovníka, baviče a „prima chlápka“, které mohou pomoci k růstu společenství kolem něho, ale toto stádečko nebude zakládat svojí identitu na styčném bodu otcova domu. To může vést i k jeho masakru, tedy odklonění se od víry, ke kterému by nemuselo dojít, kdyby ve svém středu měli někoho, kdo bude celým svým životem a jeho stylem odkazovat na Boha (což není s painballem neslučitlené).
„Jsou to ovce mého otce, nevážím si jich víc, než jeho vůle.“ - toto je klíčová věta a její nepochopení způsobuje nepochopení celého příběhu. Otec přikázal synům, aby se vraceli na noc, Kristus si vyvolil dvanáct, aby byli s ním a aby je posílal kázat. Ani jednomu neprokážeme lásku tím, že odmítneme jejich příkazy. Pokud se syn nevrací a pokud učedník pouze káže, není to projev lásky, ale touhy po nesprávné seberealizaci, touhy dělat věci „my way“. To, pokud příkazy pocházejí od všemohoucího a vševědoucího Boha, brává špatné konce, ačkoliv počátky mohou být slavné.
Tedy závěr, který vyslovuji jen se zdrcujícím vědomím nedostatečnosti mých výrazových prostředků – v mém příběhu miluje otce více ten, kdo pase jeho ovce v souladu s jeho vůlí s vědomím, že nemá právo na to, aby to dělal jinak, a to ačkoliv nebyl tak „pastoračně úspěšný“.
Mimochodem, tímto jsme diskuzí na počet slov více než 25-krát převýšili článek samotný.
To jsem rád, carissime, že jsme Tě k tomu výkladu podobenství dokopali. Je to velmi trefné, vyvážené zakončení celé „paintballové debaty“ (tedy bylo by, kdybych nevyužil charismatu posledního slova – hle, podobám se magisteriu! – a nepíchnul sem tento poněkud nadbytečný příspěvek.
OdpovědětVymazat