Jako příspěvek k někdejší úvaze a debatě, jestli jsem žena, nebo muž, píši několik dojmů z mé nedávné četby nejslavnějšího díla Jane Austenové, ikonické to autorky pro mnohé generace dospívajících dívek. Nebudu se rozepisovat o ději nebo literárních kvalitách díla a omezím se na popis hlavní přednosti a nedostatku. Na úspěchu románu se podepsal především jeho vzdušný styl, docela rychlý tok děje prošívaný zhusta lehkou ironií. Naopak především mužské charaktery občas šustí papírem.
Přiznám se, že nemám pročtené pubertální dívčí románky současnosti, ale velmi by mne překvapilo, kdyby některý z nich v sobě spojoval takové literární kvality, nadhled a řadu mravně pozitivních narativů bez špetky moralizování. Namátkou vybírám některé vůdčí narativy, které se mi líbí:
- Romantická láska není nezvladatelné hnutí a člověk má do značné míry svobodu v tom, jestli se do tohoto stavu dostane (stejně jako jsou ženy nositelkami děje, tak jsou také v centru narativů, pročež tento narativ destiluji z postoje Elizabeth a Jane, nikoliv od pana Darcyho, který je nekontrolovatelně stržen citem pouze kvůli tomu, aby příběh fungoval. V centru nicméně stoji odlišné postoje dvou hlavních hrdinek).
- Romantická láska není jediným možným správným důvodem pro manželství (Charlotte Lucasová zařizuje sobě i manželovi pěkný život, ačkoliv k němu cítí pramálo citové náklonnosti. Oproti tomu manželství Bennetových či Wickhamových, kde cit zpočátku nechyběl, stěží přispívalo k životní radosti)
- Je nebezpečné bez důkazu předpokládat, že špatný člověk se polepšil. (Wickham)
- První dojmy mohou klamat (původní název románu je First impressions)
- Interpretace faktů se může zcela lišit na základě předpokladů/předsudků, se kterými vstupujeme do hermenautického kruhu (zvláště zábavně to lze vidět na paní Bennetové, pro kterou se může interpretace čehokoliv obrátit o 180° během dvou vteřin, pokud ji to vyhovuje v jejích plánech)
- Svojí svéhlavostí si lze zničit život, aniž bychom si toho ve své zabedněnosti a neschopnosti naslouchat všimli (Lyida Bennetová)
- Naše názory pocházejí často spíše z našich limitů než racionální úvahy (Mary Bennetová raději čte a pokládá se za moudrou, protože za krásnou se považovat nemůže)
- Základní životní postoje i zdařilost života je často ovlivněna ještě víc než geny a výchovou blízkými a přáteli (důležitými druhými) v dětství a mládí (Kitty se uklidňuje, když je vymaněna z vlivu Lydie)
- Milé čtenářky, právě proto, že jste mladé a hodné, cítím povinnost vám říci, že někteří lidé nejsou tak dobromyslní jako vy, ale tváří se tak, protože jsou to manipulativní svině. Dejte si na ně pozor. (Přiznávám, že tento narativ není výjimečný ani v moderních dílech pro mladé)
A bylo by toho jistě víc, ale tato kvantita snad stačí na vyjádření mého zármutku nad tím, že je toto čtivé dílo s jiskrou opomíjeno dnešní mládeží.
Milý Mat, najprv Ťa musím pochváliť za statočnosť, pretože vytiahnutím Austenovej na tomto fóre si si tak trochu nabehol na vidly :) Keďže predpokladám, že Aidan ešte svoj kondenzátor slov nedostal, pokúsim sa ho predbehnúť. S mnohými postrehmi rád súhlasím. Ale za tie "mladé dospievajúce dievčatá" a "čitateľky" by Ti asi moja manželka rozbila hubu, ak by to čítala. Viktoriánsky mýtus o Austenovej ako o "literatúre pre pubertiačky" je neskutočne škodlivý a je jedným z hlavných dôvodov, prečo "je toto čtivé dílo s jiskrou opomíjeno". Zároveň je veľmi nefér, pretože škála austenovských tém výrazne prekračuje rámec starostí dospievajúcich dievčat, alebo mladých žien snívajúcich o "tom pravom": diskutuje sa tu pretvárka, vášeň, problematické postavenie ženy v spoločenskom rebríčku, ale najvýraznejším motívom (aspoň pre mňa) je vnútorná premena, ktorou prechádzajú obaja hlavní hrdinovia. Že skutočná láska zabúda na svoju pýchu a musí (často úmorne) prekonávať vlastné predsudky zďaleka nie je poučením, z ktorého môžu profitovať len -násťročné. Naviac je Austenová (na rozdiel od 99,9% autoriek tzv. "červenej knižnice") vynikajúca spisovateľka a na svoju dobu nesmierne "moderná". Ak by sa dala nazvať "ženskou autorkou", tak rozhodne len v zmysle "autorky-ženy" dívajúcej sa ženskými očami okolo seba, nie "autorky pre ženy". No, toľko snáď moja tiráda, ktorá má slúžiť len ako povzbudenie do ďalšieho čítania a recenzovania...
OdpovědětVymazatMilan
Ad Milan: Amen! (děkuji neznámému dárci za kondenzátor slov)
OdpovědětVymazatAd Mat: Máš tu smůlu, že jsi přinejmenším v mé a Milanově osobě narazil na duo zapřísáhlý, fanatických milovníků Jane Austenové, kteří (přinejmenším já) při představě "recenzování" jejích románů dostávají přímo osypky. To už zde zbývá jen zrecenzovat "Zločin a trest" jako pěknou detektivku nebo Malého prince jako fajn pohádku. Ale protože jsem dostal zmíněný kondenzátor, překopíruji sem jen text, který jsem kdysi napsal na ČSFD:
"Čtu komentáře kolem a neodpustím si poznámku na okraj k denunciátorům Jane Austenové, k těm "chlapům", kteří ji mají za pramatku červené knihovny a vzdálenou příbuznou Danielly Steelové. Rozum do hrsti, pánové! To, že se zápletky jejích knih často točí okolo vdavek, nemusí hned znamenat sentimentalitu. Naopak: pozorný čtenář (a divák snad též) u ní najde mnohem více ironie a kritické racionality než neředěného citu. Kdepak rozněžnělá mimóza - Austenová je hlavně bystrou a neskonale vtipnou pozorovatelkou lidských charakterů, odhalovatelkou neřestí a učitelkou ctnosti. A to prosím není můj soukromý názor. Jeden z nejpřednějších morálních filosofů 20. století Alisdair MacIntyre ji jmenuje jedním dechem s Aristotelem jako výsostnou představitelku etiky ctností (viz "After Virtue") a chválu na ni pěje i C.S. Lewis (viz "Note on Jane Austen", in: Selected Literary Essays). V obou případech se přitom jedná o myslitele mužné, ba přímo robustní, ne o zjemnělé duše básnické. Jaká škoda, že je J.A. v hlavách mnohých takhle nespravedlivě onálepkována jako "ženská literatura". Moc téhle diskriminaci nerozumím. Je to snad méně absurdní, než kdybychom Dostojevského románům říkali "literatura mužská"? Takže shrnuto a podtrženo: přiznávám, že ji čtu rád, ba co víc, přál bych si ji potkat a slyšet; kochám se její angličtinou, jejím důvtipem i moudrostí; romantiku u ní nehledám a nenacházím (tu lze v mnohem koncentrovanější podobě získat třeba od Shelleyho, Novalise či Julia Zeyera) - naopak, užívám tuhle dámu jako lék na nerozum a na vlastní občasnou přepjatě romantickou roztouženost. Takže, nactiutrhači lady Jane nechť očekávají brzkou návštěvu mého sekundanta. (Sraz před úsvitem ve Stromovce. Volbu zbraní nechám na vás. Co takový hod knihou? Přineste si proti mé tenoučké J.A. třeba tlustého Clancyho nebo ještě tlustšího Stephena Kinga - klidně i Dana Browna se všemi jeho "anděly a démony".... uvidíme, co má větší váhu).(5.8.2009)"
Jinak jsem samozřejmě rád, že se Ti román líbil!
Ad Milan: Nikoliv, opravdu se nejedná o kuráž. Zpátečníci jsou forum, kde sdílíme to, co nás zaujalo, pokud máme oprávněnou naději v to, že by to mohlo zaujmout i někoho jiného (pravda, já mám nevýhodu, znám pouze Aidana, pročež píšu hlavně pro něj a pro sebe)/ popřípadě píšeme o něčem, na co chceme znát názor těch druhých. Článeček o Pýše a předsudku je hluboko v mantinelech takových parametrů.
OdpovědětVymazatAd Aidan: Děkuji za mimořádně zábavný komentář.
Ad oba: Je to skvěle napsané, není to škodlivé, zabývá se to životem a má to říz, je to klasika ... ano, ale ani v prvotním opojení a nadšení tomu nepřipisuji o mnoho více. Skutečně si myslím, že nejvíce z četby mohou vytěžit mladí (a kluci to moc číst nebudou). Možná, že jsem román četl špatně, ale nic moc jiného kromě potěšení z četby mi nedal, neobohatil můj myšlenkový svět. Výrostkům, věřím, může dát více.
Abych románu přisoudil lepší statut, musely by být mužské postavy propracovány stejně dobře jako ženské. Chlapi se totiž chovají tak, jak to příběh vyžaduje, i když to není v souladu s jejich charakterem, ale nikdo si toho moc nevšímá, protože v centru stojí dívky. Např:
1) Wickham - proč utekl s Lydií? V románu to není uspokojivě vysvětleno, miniserie BBC z nouze lehce naznačuje, že snad proto, že byl na holčičiky, ale oporu v předloze to nemá.
2) Darcy - Nabídka sňatku jej ukazuje nejen jako obrovsky pyšného a sebestředného, ale snad i v jistém smyslu hloupého. Jak může "fatálně" zamilovaném člověku chybět alespoň tolik soudnosti, aby objekt svého citu, který mu projevuje nulovou náklonnost, alespoň neurážel. Darcy buď byl pyšný zcela mimo stupnici, nebo Elizabeth vůbec neznal (a jak mohl vskutku milovat, co ani trochu nezná?). Pýcha takového rozsahu však nemůže být rozpoznána, odříznuta, souptána a spálena během odpoledne. Je to práce na roky, to není v knize ani naznačeno. Na konci se z Darcyho prostě vyloupne oslnivý princ. To přes srdce/mozek nepřenesu.
Nebyla by na kondenzátor slov množstevní sleva?
Pánové, já si to snad budu muset opravdu přečíst... :-)
OdpovědětVymazatPS: Co je to ten kondenzátor slov?
Ad Mat: Myslím, že za Tvojím kritickým hodnotením mužských postáv väzí neporozumenie spoločenským reáliám, na ktoré román neprestajne odkazuje, hlavne obrovským triednym rozdielom medzi postavami. To samozrejme nie je Tvoja chyba; je veľká škoda, že české preklady romány sú málokedy doplnené erudovanými úvodmi (obzvlášť tie, ktoré majú byť akože určené mládeži).
OdpovědětVymazatNašiel som zopár užitočných odkazov, ktoré poskytnú potrebný vhľad do situácie (aj ja som sa z nich mnohému naučil): http://www.jasa.net.au/study/indivsoc.htm , http://janeaustensworld.wordpress.com/2008/02/10/the-economics-of-pride-and-prejudice-or-why-a-single-man-with-a-fortune-of-4000-per-year-is-a-desirable-husband/ , http://publicportal.lwsd.org/schools/ICS/pplank/humanities6/Shared%20Documents/Pride%20and%20Prejudice/Jane%20Austen's%20Economics.pdf
Komu sa s nimi nechce strácať čas, v krátkosti zhrňujem:
Wickham uteká s mladými slobodnými dievčatami pre peniaze. Ak sa mužovi podarí vziať si dievča bez predmanželskej zmluvy, ktorá bola v tej dobe v Anglicku bežná, má zo zákona nárok na celý jej majetok. Môže ju opustiť, odvrhnúť: ona zostane bez peňazí, ale on bude v suchu. Ak by Wickham ušiel s Georgianou, dostal by jej tridsať tisíc (podľa kúpnej sily by tomu dnes zodpovedal asi milión libier). Keď mu tento plán nevyšiel, bral, čo sa mu naskytlo (Lýdiu) a nakoniec z toho tiež vytrieskal pekný zisk.
K pochopeniu Darcyho pýchy pomôže nasledujúce porovnanie: Darcy má ročný príjem 10000 libier (to sú len štvorpercentné úroky z jeho celkového majetku). Elizabeth môže do manželstva priniesť len pätinu ročného príjmu, ktorý zdedí po smrti svojej matky (otec svojím statkom nedisponuje), t. j. 40 libier. Kam sa hrabe Pretty Woman...
Poozumieť Darcymu Ti určite pomôže tento výborný rozhovor s Colinom Firthom: (http://books.google.co.uk/books?id=9clQdZS-rUwC&lpg=PP1&pg=PA100#v=onepage&q&f=false - chýbajúcu stranu č. 101 možno doplniť odtiaľto: http://books.google.co.uk/books?id=LEvhqYTbyUoC&lpg=PP1&pg=PA101#v=onepage&q&f=false).
PS: V inom rozhovore C.F. ako "ženy svojho života" uviedol svoju matku, manželku a Jane Austenovú :)
Milan
Ad Andreios:
OdpovědětVymazatAbout time, I dare say! ;-)
Milan
Ad Milan: Děkuji za odkazy i shrnutí. Je to zajímavé počtení, ale dle mého názoru všechno to, co uvádíš jako dobové reálie nutné k pochopení knihy (a tudíž způsobily mé nepochopení), lze bez větších potíží vyabstrahovat z knihy samotné i člověku, který se o Anglii 19. století ví tak pramálo jako já.
OdpovědětVymazatTo, co píšeš o Wichamovi, spíše podporuje mé argumenty, než že by je napadalo. Právě nevýhodná situace děvčat oproti svůdníkům dělá ze zápletky nonsens. Pěkný, okouzlující, manipulativní a bezcharakterní mládenec hledající cestu z finančních potíží by stěží utekl s nemajetnou dívkou (proti Georgianě jsem námitky neměl) – fakt, že nakonec z toho dost vymlátil, není relevantní, protože to nemohl čekat. Stačilo by ještě jednou někam přejet (což by vyžadovalo trošku invence – nutnost utéci před svými dluhy a schopnost vetřít se do vyšší společnosti, ale tyto schopnosti Wicham už prokázal), okouzlit bohatou naivku a je vymalováno. To je logický životní projekt mladíka jako on. Útěk s Lydií do něj žádným způsobem nezapadá, protože tím si akorát uvázal na krk husičku, která mu nemůže ničím prospět. Existovalo by pouze vysvětlení, že jeho prostopášnost získala navrch nad jeho cíli a plány, což se však stává velmi zřídka lidem, kterým teče do bot. Znovu opakuji, tato událost byla motivována plynutím příběhu (Darcy musel nějak prokázat svou oddanost), nikoliv charakterem postavy, jak by mělo být ve vynikajících dílech.
Darcy: Ano, obrovský rozdíl v majetku tam je, ale ne co do důstojnosti původu (Elizabeth je potomkem gentlemana stejně jako Darcy, jak sama říká – na rozdíl od sociálně stigmatizované Pretty Woman). Interpretace Colina Firtha je pěkná a v jistém ohledu přijatelná, ale trpí přílišnou snahou o apologii a nedostatku kritického odstupu (zcela logickým vzhledem k jeho postavení).
Pýcha Darcyho může být interpretována dvěma způsoby. 1) Darcy je v podstatě prima chlapík, trošku nerudný a nezdvořilý, ale ve skutečnosti ohleduplný a plný dobroty (ke služebnictvu), který si potrpí na tom, na čem záleží (neplká), čímž se vymyká společenským stereotypům. Pýcha, kterou musí překonávat je vlastní především jeho společenské vrstvě, on je jí infikován, ale dokáže se od ní odprosit, jakmile ji nahlédne. 2) Darcy je skutečně velmi pyšný člověk, což se neprojevuje ani tak povýšeností a nezdvořáctvím jako výše, ale neschopností pochopit druhého, vcítit se do něj, mít jeho zájmy, cíle a pocity za stejně důležité, jako jsou ty moje a v první řadě milovat druhého. Láska a pýcha se totiž nesnášejí. Při první žádosti o ruku však Darcy nemiloval, ale byl zamilován. Odmítnutí mu pomohlo objevit jeho pýchu. Potud nemám námitek. Ale pýcha přeci nelze zničit zamilovaností, lze jí pouze přeplácnout, zakrýt, aby ji nebylo vidět. Lze „chovat se pyšně“ nehradit „chovat se zamilovaně“, ale pýcha tím nemizí. Kdokoli zápasil z vlastní pýchou ví, že je to nerovný boj, žádné lusknutí prsty, žádné náhlé osvícení, ale léta a léta objevování toho, jak hluboko ta naše špatnost až prorostla. Pokud je druhá interpretace ta správná (a já se, opíraje o scénu žádosti o ruku domnívám, že tomu tak skutečně je), pak Jane Austenová ani slovem nenaznačila, že je to počátek cesty, že pýcha není zcela poražena, dokonce ani nedala mnoho důvodů k tvrzení, že Darcyho zamilovanost je již proměňuje v lásku, která už je sto s pýchou soupeřit. Místo toho nám nabízí vdavky … and they lived happily ever after. Ne, tohle si opravdu prvotřídní dílo dovolit nemůže.
Přesto mám Pýchu a předsudek moc rád.
Možný důvod, proč je PaP považována za ženskou literaturu: protože zobrazuje muž ne takové, jací jsou, ale takové, jaké je (mnohé/některé) ženy touží vidět, neschopné vzdorovat svým citům k nim. spíše než aby byli vskutku protagonisty příběhu, jsou ovládány svými vášněmi a zájmy žen.
Ad Andreios: Podle Googlu se nachází sousloví „kondenzátor slov“ z celého internetu pouze na Zpátečnících. Ideu má na svědomí Aidan, ale vynálezce a konstruktéra jsme ještě nenašli.
Tak já už myslel, že Tě Milan knockoutoval, ale ty ses, koukám, celkem zberchal. Teď jsem zvědavý, jestli Tě teď jeho levý hák dorazí, anebo zda dostane nakládačku on.
OdpovědětVymazatSám si k Tvým jinak dobře vyargumentovaným postřehům, dovolím, Mate, jen malou poznámku (hlavní slovo nechám výše zmíněnému austenonologovi). Soudíš, že si prvotřídní literatura nemůže dovolit prostý happy end místo namísto psychologického realismu, pokud jde o postupnost morálního a duchovního zrání postav? A já myslím, že může. Především proto, že ne každá výtečná beletrie musí psychologickým románem nořícím se do nejhlubších hlubin nitra svých protagonistů. Nečekám, že Bilbo Pytlík bude po návratu z cesty tam a zase zpátky řešit krizi středního věku a nepotřebuji, aby Krtek a Krysák v geniálním Wind in the Willows řešily problémy staromládenecké samoty. Podobně ani u knížky, která patří plus mínus do žánru „social comedy“ nepředpokládám dostojevštinu, ale užívám si krásných vět a břitké konverzace a zdravé dávky moralínu zakomponovaného do duchaplného celku.
Ja tu samozrejme nechcem vnášať svár a nezhody. Kedysi pokojné vody Zpátečníkov sa v poslednej dobe nejako čeria... Ale na margo opakovaných narážok na literárne kvality J.A. mám len dve poznámky.
OdpovědětVymazat1) Pokiaľ je Tvojou výtkou, že v P&P nie je dobrá literatúra, pretože muži sa v nej nesprávajú dosť mužne, to jest racionálne a vypočítavo, ale sú občas aj zmietaní svojimi citmi, tak pre mňa je to práve argument, prečo to dobrá literatúra je. Austenovej muži podľa mňa viac zodpovedajú skutočnosti, než muži rodových a spoločenských stereotypov (a to isté platí o jej hrdinkách).
2) Pokiaľ Austenovej vytýkaš, že sa v druhej polovici knihy málo venuje transformácii Mr Darcyho – hoci podľa mňa tam je posun od zamilovanosti k láske jasne badateľný – tak sa pripájam k Aidanovi a dodávam, že ten úspech medzi ženami je možno daný aj tým, že A. ponecháva niečo na fantáziu čitateľov.
Inak vždy, keď mám pokušenie rozpitvať nejaké dielo na padrť, spomeniem si na sklepácku Katovnu: "Je to tlusté, nesúrodé, nevyvážené, furt na kohosi čakajú, ten sa tam mihne ale potom zase zmizne..." Všetko je to pravda. Ale ako príbeh to "funguje" – a to je pre mňa kritériom dobrej literatúry. Toľko moja možno trochu prehnaná apológia, ktorá je, vidí sa mi, dosť v rozpore s austenovským duchom sebairónie...
Milan
1)Mojí výtkou k literárním kvalitám je, že charaktery nejsou konvertovatlené v děj a naopak, což není vidět na centrálních postavách, ale na vedlejších (kde to tolik nebije do očí)
OdpovědětVymazat2) Druhou mojí výtkou je, že Austenová na konci čtenáři zalže (happy end vs. Darcyho pýcha), což se nesmí stát ve vynikajícím díle žádného žánru (to je na Aidana). Odkaz na to, že bitva s pýchu není dobojována by šel vprašovat velmi lehce so vtipné ironické konverzace.
3) A to jsme konečně u bodu, kde se snad shodneme a kde musím hlasitě zvolat "Mea culpa", protože jsem se nejasně vyjádřil o tom, jak vysoko román hodnotím. Nediskutoval jsem o tom, jestli je to dobrá kniha (za tím stojím), ale jestli je jedna z těch knih, které mi jsou nejen velmi blézké mému srdci, ale ani můj rozum na nich neshledal nic odporného. A těch není mnoho ... asi některé ty Aidanovy dostojevštiny a pár dalších.
Děkuji za debatu, která mi vytříbila názory a poučila mne.
Je jistou ironií, že Tvůj článek, Mate, byl zamýšlen jako ocenění románu Jane Austenové. A přitom si sklidil nakládačku... Až trochu nespravedlivě, řekl bych.
OdpovědětVymazatNicméně říci nám, že Pýcha a předsudek má také chyby je jako svěřit se v kroužku přátel hnutí Hamás, že "Mohamed byl sice fajn chlapík, ale..."
Omlouvám se, že jsem zas využil svého charismatu přidávat poslední slovo do již ukončených debat.
A ještě ad Milan: neshody nejsou nutně zlé - leccos se tak projasní; možná víc než stálým přitakáváním a sektářskýcm utvrzováním se v tom, jak věcem všichni stejně (totiž stejně správně) rozumíme.